Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. kapitola-final;)

12. 11. 2007

                            11. kapitola

Pomalu otevírám oči.Je mi špatně a nevím,kde jsem nebo co se stalo.Rozhlédnu se po pokoji.Jsem napojená na kapačky a jiné svinstva,takže jsem nejspíš v nemocnici.Ale proč tu jsem a jak jsem se sem dostala?A proč tu jsou sakra černé závěsy?Já mám černou ráda,ale závěsy,to už je trochu moc…Pomalu si sedám.Pekelně mě bolí břicho.Mám ho celé obvázané a obvaz je nasáklý krví.Točí se mi hlava,ale i přes to jsem se od kapaček odpojila,vstala,vklouzla do bot u postele a šla jsem ke dveřím.Ani jsem si nevšimla,že zničehonic bolest ustala,ale já jsem měla v hlavě jedinou myšlenku-Jak jsou na tom ostatní?Jsou naživu?Tyhle otázky se mi vířily hlavou a nutně jsem na ně potřebovala odpovědi.Otevřela jsem dveře s lehkým zavrzáním a vykoukla jsem na chodbu.Uviděla jsem ještěří démonku v bílých šatech,nejspíš zdejší sestřička.Zavolala jsem na ni,ale nereagovala.Prošla kolem mě,těsně vedle mě,ale nevěnovala mi jediný pohled.To mě zmátlo ještě víc.Copak jsem vzduch,nebo co?Šla jsem za ní.V rukou držela tác s 8 hrnky kávy a na tváři měla sklíčený výraz.,,Co se tu sakra děje?"zeptala jsem se jí,ale zase nic.Pche,tváří se,jako by někdo umřel.A něco mi říká,že Bush to zřejmě nebude.Chytnu jí za ruku,ale stalo se něco,co jsem ani náhodou nečekala.Nemohla jsem se jí ani dotknout,tak natož ji chytit za ruku.Začala jsem si připadat jak z jiného světa.Co se to se mnou děje?Byla jsem z toho celá vykolejená.Pomalu jsem začala propadat panice.Přece nejsem…Ne,to není možný.Jdu za ní,vešla do pokoje na konci chodby.Vejdu dovnitř a vytřeštím oči.Jsou v pořádku,díky Bohu.Ale vypadají jak na pohřbu.Hlavně se mě neptejte proč,já sama nemám ani šajna o tom,co se tu děje.Tým Urameshi.Yusuke,Genkai,Koenma,Kuwabara,Hiei a Tomáš sedí na židlích se smutným,nepřítomným pohledem jako hromádky neštěstí,Pavle a Botan stékají po tvářích tiché slzy a Kurama…Sedí s obličejem v dlaních a lehce se mu třesou ramena.Tak to počkat.Ehm…Může mi někdo vysvětlit,co se to tu děje?Volám,ale nikdo nic.Už mi to pořádně začíná lézt na nervy.,,Haló,hej,to jsem já,to tu jako všichni spíte nebo co?"zavolám vesele,ale když se opět nikdo neozve,veselost ze mě rychle vyprchává.Kurama zvedl hlavu.Má červené,opuchlé oči.Prosebně se podíval na sestru,ale ta jen smutně zavrtěla hlavou,rozdala všem šálky a odešla.A ani si mě nevšimla.Kuramovi znovu začínají vlhnout oči.Nevím,jestli jsem tak blbá,ale ještě mi jaksik nic nedochází.,,Koenmo,nešlo by jí vrátit život?"zeptal se najednou Kurama potichu.Bylo to pro mě jako rána bleskem.Tak už mi konečně došlo,o co tu jde.Jo,někdo je fakt mrtvý,to jsem si myslela.A kdo?Já!Tak to je síla.Ale…Kdo nebo co teda jsem?Duch?To se mi vůbec nelíbí.Nikdo mě nevidí,neslyší…,,Za všechno můžu já."ozval se Kurama s provinilým výrazem.Hm,a teď jsem z toho jelen.Proč by za to kruci mohl on?Kéž bych si aspoň pamatovala,jak jsem natáhla bačkory…,,Blbost.Nemůžeš za to.Nikdo z nás za to nemůže.Zachránila ti život z vlastní,svobodné vůle."řekla Genkai potichu.Začínala jsem si vzpomínat.No jo,skočila jsem Yomimu do rány!Kurama ale jen zavrtěl hlavou.,,Nesmíš si to dávat za vinu.To by Terka nechtěa,znám ji."řekla smutně Pavla a všichni souhlasně kývli,i já.Nemůžu tomu pořád uvěřit.Tak já jsem mrtvá…A to jsem nedodržela Kuramův slib…Vždycky jsem se smrti vysmívala,ale teď by mě to ani nenapadlo.Je to hrozné,jen tak tu stát a vědět,že jsem jen…nějaká duše.Nevím,jak jinak to nazvat.Takhle-takhle jsem to nechtěla…Chci…Chci znovu žít.Slzy se mi derou do očí.Já nechci být mrtvá…Znovu začínám propadat panice.Co mám dělat?Kam mám jít?Nic jsem nevěděla.Všimla jsem si v rohu pokoje malé tabule s nějakými grafy.Přece jen bych jim možná mohla dát o sobě vědět.Přešla jsem k ní.Natáhla jsem se pro křídu a modlila se,abych se jí mohla dotknout.Naštěstí,mohla.Vzala jsem ji do ruky.Až teď jsem si uvědomila,jak ji mám studenou,jako kus ledu.Žádná krev…Ne,nemysli na to,potřásla jsem hlavou."JÁ JSEM TADY"napsala jsem.Netrvalo dlouho a Kuwabara zděšeně zařval.Všichni leknutím nadskočili,včetně mě.Oni mě sice neslyší,ale já je moc dobře.Kazuma ukázal třesoucí se rukou na tabuli.Všichni vytřeštili oči.,,J-jsi tady,Terko?"užasl Yusuke vyděšeně."NO JASNĚ,JEŠTĚ JSTE SE MĚ NEZBAVILI" ,,Ale jak to?Proč tě nevidíme?"podivil se Kuwabara a všichni protočili oči v sloup."NEVÍM TO JISTĚ,ALE JAK TO TAK VYPADÁ,JSEM DUCH.ALE PROTESTUJU,NECHCI JÍM BÝT."Kurama mlčel,jen se zděšeně díval na popsanou tabuli.Všimla jsem si,že se tváří ještě provinileji."KURAMO,NETRAP SE S TÍM,VŮBEC TO NENÍ TVOJE VINA.NAOPAK,JÁ JSEM RÁDA,ŽE JSEM TĚ ZACHRÁNILA." Musela jsem mu to napsat,aby to věděl.Kurama se alespoň pousmál.,,Já ale nechci,abys zemřela.Není to fér."řekl potichu a po tváři mu stekla další slza.,,To nechce nikdo,ale nedá se nic dělat."namítla Genkai.,,Něco by se přece jen dalo dělat,ale nejsem si příliš jistý,jestli by s tím Pavla a Terka souhlasily"ozval se Koenma zamyšleně."COKOLIV!" NAPSALA JSEM S NADĚJÍ,ŽE MŮŽU ZNOVU ŽÍT.To jsem ale ještě nevěděla,co pro to budu muset obětovat.

Můžu tě vrátit,jen pokud se vrátíte do svého normálního života.Prostě zapomenete na všechno,co jste s námi prožily.Zapomenete i na…nás."řekl Koenma pomalu a rozvažoval každou větu.Pavla po krátkém rozhodování přikývla.Všichni se podívali se zatajeným dechem na tabuli a čekali na odpověď.Nic.Yusuke se zatvářil zmateně.,,Jsi tu ještě?" "CO MYSLÍŠ?" Opět nic.Nevěděla jsem,co mám dělat.Já přece nechci zapomenout.Chci sice žít,ale ne za takovouhle cenu.Nechci zapomenout na něj.Kurama zarytě mlčel a odmítal odtrhnout pohled od podlahy.,,Musíš se rozhodnout."připomněla mi nemilosrdně Genkai. "JÁ ALE NECHCI ZAPOMENOUT.JEŠTĚ NEVÍM…" ,,Ber to.Ano,sice zapomeneš,ale budeš žít.Stejně bys tu jako duch zůstat nemohla a Botan by tě musela odvézt na Onen svět."poradil mi Koenma moudře,jenže tomu se to řekne.Nemohla jsem se rozhodnout.Ale zase je pravda,že když půjdu na Onen svět,budu o Kuramovi vědět a taky mi bude jasné,že ho už nikdy neuvidím.To bych se asi utrápila k…smrti už asi ne,díky Yomimu.

,,Prosím."ozval se najednou Kurama a všichni sebou polekaně trhli. ,,Nemůžu žít s vědomím,že jsi zemřela kvůli mně.Taky nechci,abys zapomněla,ale takhle to bude lepší." Slzy mi vhrkly do očí a jejich proud už jsem nedokázala zastavit.To jsem opravdu nechtěla.Takhle to být nemělo,to se nemělo stát! "TAK DOBŘE,ALE I TAK SI NEMYSLÍM,ŽE JE TO TO NEJLEPŠÍ ROZHODNUTÍ.BUDETE MI MOC CHYBĚT,TOLIK PRO MĚ ZNAMENÁTE.HLAVNĚ TY,KURAMO.VÍŠ,JÁ…MILUJU TĚ." I když mě nikdo z nich nemohli vidět,i tak mi to bylo divné psát přede všema.Tím jsem se ale nezabývala.Rudá jsem ale nebyla,neměla jsem z čeho.Já jsem se sice nečervenala,ale to se o Kuramovi říct nedalo.Poprvé se za tuhle dobu usmál,ale jeho oči byly pořád plné smutku.,,Já to věděl."uchechtl se Yusuke,ale Genia ho zamračeně pleskla po hlavě,až sjel obličejem koberec.,,Já tebe taky."šeptl Kurama,ale vzápětí se mu hlas zlomil,a aby skryl slzy,schoval si obličej do dlaní.,,Takže,ehm…Tvoje duše nesmí být dlouho pryč z těla,,jinak by ses do něj už nemohla vrátit.Musíme to provést rychle."oznámil Koenma s lehkým odkašláním a zvedl se z křesla.Vstali i všichni ostatní,Kurama s Hieiho pomocí,a šli jsme do pokoje,kde leželo moje tělo.Bylo zvláštní tak stát vedle postele a přitom se dívat na sebe,jak tam ležím,hrudník se nezvedá,bílá jako stěna…Ten pocit se nedá popsat slovy. ,,Na,vezmi si to,"řekl Kurama bezbarvým hlasem,podal mi obálku.Chtěla jsem se ho alespoň dotknout,ale nemohla jsem.Strašně mě to zabolelo,věděla jsem,že si to takhle dělám ještě těžší.Vděčně jsem si obálku vzala.,,Ať máš alespoň nějakou vzpomínku." ,,Sedni si na postel a přilož ruky ke svému tělu."poručila mi Genkai.Poslechla jsem bez námitky,kterou by stejně nikdo neslyšel.Vzpomněla jsem si na trénink s ní,jak jsme chodili po jehlách,jak mě učila odrazit duchovní vlnu,a do očí mi znovu vhrkly slzy.Koenma vytáhl z pusy dudlík a začal něco odříkávat,ale nevnímala jsem ho.Dokázala jsem jen myslet na to,že každou chvíli už pro mě všichni ti,co tu teď stojí se slzami v očích,přestanou existovat.Bylo mi strašně líto,že budu muset na Kuramu zapomenout,ale aspoň nezapomenu na Pavlu,to nevím,co bych dělala.Zavírám uslzené oči a Pavlu i mě obklopí zlaté světlo.Cítím,jak znovu splývám se svým tělem,jak mě do něj něco táhne a propadám se tmou.,,Sakra,něco je špatně!"vyjekl Koenma panicky,ale to je to poslední,co slyším…

CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR!!!!!!!!

,,Vypněte to někdo!"křičím zpod peřiny,ale nikdo nic.Natahuju se a budík vypínám sama.Posadím se na posteli ve svém pokoji a dlouze zívnu.,,Tý brďo,to byl ten nejdelší sen,co jsem kdy měla.Ještě divnější než ten,jak jsem skočila z okna…Byl ale tak opravdový…"říkmá si nahlas pro sebe a protírám si oči.Shodím ze sebe peřinu a vstanu,ale něco spadne s postele na zem.Podívám se dolů,je to nějaká bílá obálka.Nechápavě ji zvedám,narozeniny přece nemám…XD Vyděšeně na ni třeštím oči a cítím,jak se mi potí ruce.Nohy se mi podlamují,a tak si pomalu sedám zpátky na postel.To…Přece není možné…Zírám na nápis na ní. S LÁSKOU,KURAMA . Jó,Kurama…Kurama?!?!?!Nezdálo se mi náhodou něco takového…?S třesoucíma rukama obálku roztrhnu.To,co z ní vypadne,mi vyrazí dech.Řetízek s růží a…fotka.A právě ta mi způsobila ten největší šok.Na fotce je celkem 10 lidí.Já,Pavla,nějaký kluk,kterého si nemůžu pořádně vybavit,Yusuke,Hiei,Kuwabara,Botan,Genkai,Koenma a…..Kurama.Že by to přece jen nebyl sen…Ale proč si ho najednou nemůžu vybavit?Dokonce i Hiei a Genkai se na té fotce celkem smějí…Otáčím fotku,je na ní napsaný vzkaz.

Nějak se to Koenmovo kouzlo zvrtlo,nezapomněla jsi úplně.Pavla zapomněla hned,tak jí hlavně nic neříkej.Schovej tu fotku někam,kde ji nikde nemůže najít.Ale každou chvíli by jsi měla taky zapomenout,bohužel.Ale chci,abys věděla,že MY na vás nezapomeneme.Na to vás až moc máme rádi a přirostly jste nám k srdci.Já na tebe nikdy nezapomenu.Chtěl jsem ti už dávno něco říct,ale neanašel jsem k tomu odvahu.A teď už je pozdě…Jediné,co můžu udělat,je ti to napsat alespoň teď,abys to věděla.Miluju tě,ani nevíš jak.Budete nám obě moc chybět.

S láskou Kurama a spol.

Přes slzy ani nevidím,když si dočítám vzkaz.Proč?!Já nechci zapomenout,to přece není fér!Konečně jsem měla někoho,koho opravdu miluju,a hned ho zase ztratím…Jak bych mohla zapomenout,když tu mám tuhle fotku a to všechno?Řetízek si se vzlykáním připínám na krk a fotku schovávám do zásuvky nočního stolku mezi své diáře a deníky plné povídek o lásce.Láska…Zásuvku zamykám klíčkem.A přesně v tu chvíli,kdy malý zámek zaklapne,zamotá se mi hlava a zatmělo se mi před očima.Když už to konečně ustalo a udělalo se mi o něco lépe,ani za nic jsem nemohla přijít na to,co jsem to dělala před chvílí.Pak jsem to hodila za hlavu,určitě si pak vzpomenu,jako vždycky….Ale měla jsem pocit,že se to stejně nikdy nedovím. Podívám se na hodiny. ,,A sakra,přijdu pozdě do školy!"křičím zděšeně,je 7:40,a já tu sedím ještě v noční košili!Vyběhnu z pokoje přímo do koupelny.S úžasem zjišťuju,že oči mám plné slz.Asi se mi muselo něco zdát…Za dvacet minut už letím s batohem na zádech do té hnusné,slizké budovy,které se nadává škola.Cestou mám zvláštní pocit,že mě někdo sleduje,celuo cestu cítím něčí pohled na svých zádech.Nebyl nepříjemný,spíš naopak,dodával mi hřejivý pocit bezpečí a lásky…Když jsem se ale otočila,nikdo nikde nebyl.Jen se mi zdálo,jakoby za rohem domu zavlály červené vlasy,ale to je přece blbost…Zavrtím hlavou a běžím dál na 6 nechutně nudných hodin nechutně nudných předmětů,a navíc mě seřve naše třídní,že jsem přišla pozdě,a ještě navíc bez omluvenky.Prostě normální den,jako každý jiný.Ale i přes to všechno,přes všechny ty normální věci,které se mi dějí den co den,se nedokážu zbavit děsivé předtuchy,že jsem na něco moc důležitého zapomněla.Něco tak důležitého,co by mi mohlo navždy změnit život,a domácí úkol to určitě není…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Teda...

(Sax, 19. 9. 2008 17:31)

To se moc hezky četlo... Nejdřív jsem měla co dělat, abych na veřejnosti moc často nevybuchovala smíchy (čtu přes mobil a některé hlášky stály vážně za to ^_^) a pak se začalo přiostřovat. Konec byl... No překvapující, smutný. Hned se jdu vrhnout na další povídky. ^_^

Ježiši, to je super

(Aoyama, 16. 6. 2008 20:51)

A to téma je božský... já prostě miluju něco se smrtelnou zápletkou ^_^

Týjo

(Tenten, 31. 5. 2008 21:55)

Tomě fakt na plný čáře rozbrečelo.

Úžasný !!

(Shizumi, 24. 5. 2008 16:07)

Co bych mohla říct !!! To je snad to nejlepší, co jsem kdy četla !!! Je to super ! Víc než super, abnormálně super !!! Jedno oko nezůstane suché ... To určitě ne : )

^_^

(Asska, 20. 3. 2008 20:51)

píšeš fakt pěkně a tahle povídka se mi opravdu moc líbila:) doufám, že se ti i všechny ostatní podaří stejně jako tahle ;)

Wow

(Kikkyou:), 20. 3. 2008 19:36)

krásná powídka,tu bulim jako o žiwot..by mi i želwa záwiděla..:D..:(

Skvělý !!

(Misure, 13. 3. 2008 17:22)

No ne, konečně jsem to dočetla a byla to fakt výborná povídka, za to bys měla dostat nobelovku .. Nemohla jsem se odtrhnout !!!

konečně

(Katty, 13. 11. 2007 21:47)

Tak konečně ti píšu ten komentář co po mě pořád chceš.
Kagome/Kurama je to super povídky a ještě jednou ti děkuji za to žes mi věnovala 7 kapitolu téhle super povídky přiznám se že jsem brečela jak želva když Tereza
musela zapomenout na Kuramu ja ho taky uplně žeru ale to ty víš že tak já se loučím a piš dál tvoje povídky jsou super:D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA