Jdi na obsah Jdi na menu
 


1. kapitola- Nejspíš začínám bláznit...

28. 6. 2008

1. kapitola- úvodní

Můžu vám říct- je to v háji. Je to totálně v háji. Bez legrace, poslední dobou jde všechno tak trochu z kopce. Pche, co trochu, přímo drasticky!

Dostala jsem se na školu, kterou jsem si vybrala. Ano, jistě, třikrát hurá. Ale víte co? Mě na tom vlastně nijak zvlášť nesejde. Už pěkných pár dnů pociťuji znechucení nad vším, co mi přelítne přes nos, a to je sakra nepříjemný pocit, zvlášť když neznáte příčinu jako já. Prostě jen tak procházím životem a raduji se jen z opravdu mála věcí. No, a já se pak můžu vztekat nad tím, že mě spolužáci mají za emo. Což mi připadá naprosto absurdní, teda...alespoň doufám. Ale co, já na ně všechny kašlu. Do prázdnin zbývá poslední měsíc, po těch devíti letech mi nějak všichni lezou na nervy. Jak já se těším na nové lidi...

A opět ten pocit, co mě už nějaký ten půlrok provází všude, kam se hnu. Pocit, že jsem na něco strašně důležitého zapomněla. Moc často nad tím nepřemýšlím, ale když už se k tomu dostanu, hrozně mě to deptá. Ať dělám, co dělám, ať si lámu hlavu, jak chci, nic mě nenapadá. Pořád mi to nejde do hlavy- co by mohlo být tak důležitého, že mi to málem nedá spát?

A nejen s tím mám problém. Aby toho nebylo málo, mám ještě jeden podobné úrovně. Ztratila jsem svou nejlepší kamarádku. Vím, takhle to zní dost hloupě, ale jak už jsem říkala, je mi to jedno. S Pavlou už je prostě konec. Minimálně půlrok se spolu nebavíme, i když bydlíme od sebe pět pater. Určitě si říkáte, co se tak mohlo stát, vždyť jsme se spolu tak bavily...Jo, to je minulost, za kterou se už nechci ohlížet. A jedinou příčinou toho všeho je kluk. Správně, naše kamarádství rozbil kluk. Pavla začala chodit s klukem. To je samozřejmě super, ale není to Tomáš, na toho si už ani nevzpomene. Ne, je to kluk z vedlejšího baráku. Ze začátku, když s Liborem začala chodit, to bylo všechno v pohodě, chodili jsme ven všichni tři, to vůbec nebyl problém, i když jsem si občas připadala odstrčená. Ale pak, ani nevím jak, jsme se prostě spolu přestaly bavit. Žádná velká hádka, prostě nic. Skončilo to jen tak samo od sebe. a od té doby...se nesnášíme. Nejenom že už nejsme kamarádky, jsme na sebe navzájem alergické. A Libora nesnáším ještě víc. Možná je to sobecké, ale kdyby k nám nepřilezl, nic z toho by se nestalo. Ale když je Pavla šťastná a stojí jí to za to, tak dobře...

No a co z toho vyplývá? Sama si nejsem moc jistá, ale vypadá to, že už nemám žádné přátele. Kamarády mám, to jo, pár by se jich našlo, ale nemám nikoho, komu bych něco svěřila. Moc ráda bych si s někým popovídala o tom pocitu, vážně to potřebuju, jediná Pavla mě chápala, protože ho ze začátku měla taky, ale od té doby už to prostě popírá. Kéž bych to taky uměla...

***

Byla sobota, někdy koncem května. Venku krásně, sluníčko svítilo, ptáčci zpívali...a já seděla doma. Což nebylo žádné překvapení, za půlrok si zvyknete. Mě to ale nijak nevadilo, mám doma vždy co dělat. Mám se fajn, když Pavlu nevidím. Ale jakmile se začne ke mně do pokoje linout dokořán otevřeným oknem její pisklavý smích, je mi docela nanic.

Jako vždy jsem seděla u svého bílého psacího stolu hned vedle okna a zkoušela jsem ze sebe vyplodit nějakou povídku (samozřejmě bez úspěchu), když jsem koutkem oka zahlédla něco černého venku na parapetu. Trhla jsem sebou, odstrčila židli od stolu a otočila jsem se k oknu, ale viděla jsem jen liduprázdné hřiště. To je zvláštní, pomyslela jsem si, v tuhle dobu by tam mělo být plno...Přitáhla jsem se tedy zpátky ke stolu a nechala to plavat. Nejspíš jen nějaký pták, to se přece stává často.

A zrovna, když jsem se začala opět soustředit na prázdný papír před sebou, jsem to zahlédla znova. Tentokrát jsem se ale neohlédla, jen jsem v puse žužlala tužku a dělala, že o ničem nevím. Mezitím jsem se snažila koutkem oka prohlédnout si onen černý stín. Usoudila jsem, že to pták není. Na ptáka to bylo až moc velké. A pochybuju, že by mi na okno v prvním patře vyskočila obrovská černá kočka.

,,Jdu se napít,“ prohlásila jsem schválně nahlas a s třesoucíma se nohama jsem opravdu vstala a šla směrem do kuchyně. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře pokoje, prudce jsem vydechla všechen vzduch, který přebýval v mých plicích. Nevím, jak dlouho jsem ten dech zadržovala, ale málem jsem začala modrat. S trhnutím jsem otevřela vchodové dveře, popadla jsem boty, které se mi zrovna dostaly pod ruku a vyběhla na chodbu. Potichu jsem se přikradla až ke dveřím vedoucím ven. Cítila jsem, jak mi srdce v hrudi buší zběsilým tempem. Něco mi tu nesedělo- už zase se ozýval ten starý, známý, nepříjemný pocit. Co se to děje, říkala jsem si v duchu a žaludek jsem měla jako na vodě. Co nejtišeji jsem se snažila pootevřít dveře (což se ani tak bez vrznutí neobešlo) a nahlédnout ven do svého okna. Vážně mě zajímalo, co by mohlo sedět na mém parapetu, a byla jsem pevně rozhodnutá to zjistit. Tedy, alespoň jsem si to myslela, protože to, co jsem uviděla, když jsem se konečně vysoukala z jen lehce pootevřených dveří, předčilo všechno mé očekávání. Popravdě řečeno, neviděla jsem nic. Parapet byl...prázdný. Naprosto nic na něm nesedělo, nestálo ani neleželo. Ihned jsem cítila, jak se mi do tváří hrne krev. Na co jsem to vlastně myslela?

,,Kruci, co se to se mnou děje...“ zasténala jsem nahlas a téměř zklamaně jsem se vydala po schodech nahoru zpátky do bytu. Nikdo mi neodpověděl, jak jsem se samozřejmostí předpokládala. Ale čím dál více jsem toužila po odpovědi- určitě by se tím mnohé vysvětlilo. Ty moje prazvláštní pocity, jako bych ani nepatřila do tohoto světa...Bylo to absurdní. Zajímalo by mě, v co jsem to vlastně doufala- proč se mi tak strašně rozbušilo srdce, když jsem měla pocit, že tam venku něco vidím?

A když už jsem byla v polovině schodiště, něco jsem zaslechla. Hlasy. Tiché hlasy, které se mezi sebou dohadovaly. Nedaleko ode mě.

Trhla jsem sebou, zastavila se na místě a napětím málem ani nedýchala. Nebyla jsem schopna udělat krok, pak další a schovat se domů, kde bych mohla v klidu nad sebou depkovat. Protože to bych moc ráda- ty hlasy jsem neznala, byla jsem si jistá, že jsem nikdy neslyšela nikoho takového. Směsice hlasů- jeden nesmírně hluboký, druhý ochraptělý, a ten třetí tak nějak jemný...Ne, tohle jsem v životě neslyšela...Tak proč mám proboha pocit, že ty hlasy důvěrně znám?!

,,Je tam někdo?“ zvolala jsem lehce roztřeseným hlasem, a zničehonic hlasy utichly. Odpověď nepřišla, jak jsem se bála. ,,Haló?“ zkusila jsem to ještě jednou, ale nic, stejně jako předtím. Celý dům pohltilo ticho, že bych málem i začala o sobě pochybovat. Copak se mi zdálo i tohle? Nejdříve podivný stín, pak zvláštní hlasy. To už je na mě příliš...

Pokrčila jsem teda rameny a s rádoby ledabylým výrazem jsem konečně mohla pokračovat ve stoupání nahoru po schodech. Takhle jsem se ještě nikdy domů netěšila, a to mě od bytu dělilo už poslední schodiště. Srdce se mi už začalo uklidňovat a...

,,Ty už chceš jít?“ ozvalo se za mnou dole pod schodištěm a já znovu ztuhla. Tak přece! Přece jen jsem se nezbláznila! Ale ten stařecký hlas mi naháněl hrůzu natolik, že jsem se bála otočit a pohlédnout neznámému do tváře, abych zjistila, s kým že mám tu čest.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*-*

(darknesska, 3. 8. 2008 21:28)

jááj! babča na scéně!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! yo!!!! Yukiko! hezký hezký, nemůžu uvěřit, že to čtu až teď!

.......................

(Katty, 28. 6. 2008 18:36)

Juchu tak jsme se dočkaly ale strašně se těším na další kapitolky-však ty víš hlavně 3 a 4 se mi moc líbí XDDDDD

halelujaaaaaaaaaaaaa

(YuRi-HiUr, 28. 6. 2008 11:52)

Už sem myslela že si na nás zapoměla.Tak rychle druhou kapitolu.Je to Genkai že jo

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA