Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola- Ona se už nevrátí

28. 6. 2008

2. kapitola

Klid...Tohle se ti jen zdá, je to pouhý sen, ze kterého tě každou chvíli probudí drnčící budík, který stejně zaklapneš a budeš spát dál...

Měla jsem oči pevně zavřené a přála si, abych se už konečně probudila. Popravdě řečeno, k mé smůle se nic z toho, na co jsem tak usilovně myslela, bohužel nestalo. Teď bych byla mnohem raději, kdybych se doopravdy zbláznila. Bylo by to mnohem jednodušší, prostě bych se otočila a dole by nikdo nebyl. Jo, holka, ale takhle lehký to mít nebudeš. Ironie, když si pomyslím, že poslední dobou nemám lehký vůbec nic.

,,Tak otočíš se konečně, nebo tam dál chceš stát jako solný sloup?!“ Ženský hlas postupně nabýval na decibelech. Opravdu nerada bych tu paní nebo kdo to vlastně je naštvala, už tak šlo podle jejího nakvašeného hlasu poznat, že nemá čas ani náladu na servítky, ale já se prostě nemohla otočit. Strach mi to nedovoloval a nohy taky protestovaly. Proč mám vůbec strach? Proč mi ten hlas nahání husí kůži?

,Hni se!´ poroučela jsem si zoufale v duchu a usilovně si přála zmizet za dveřmi bytu.

,,Tohle je beznadějný...“ Leknutím jsem málem nadskočila, když se ozvala další osoba, tentokrát ale v těsné blízkosti za mnou. Strach vystřídala panika a ta mi konečně pomohla v nabytí kontroly nad svým tělem. Už jsem neváhala ani vteřinu, myslela jsem pouze na jediné- jak co nejrychleji zmizet. Sice jsem nevěděla, co jsou ti lidé zač, ale raději jsem to ani nechtěla vědět. Zvlášť ta druhá osoba- ten jeho hlas...Byl tak chladný, jakoby ani na chvíli neváhal někoho zabít. Takže teď abych se bála i o svůj život. Využila jsem chvilkového překvapení a bez dalších okolků vystartovala nahoru. Neohlížela jsem se, prostě jsem brala schody po dvou a rukou mezitím zběsile šátrala v kapse kalhot, abych našla klíče. Než jsem doběhla ke dveřím, už jsem je držela, takže mi nedělalo větší problémy dostat se domů rychle, pokud ovšem nepočítám ty ztracené vteřiny, kdy jsem se marně pokoušela třesoucíma se rukama zastrčit klíč do zámku. V botách jsem vběhla dovnitř a okamžitě za sebou zabouchla dveře.

Tak tomuhle se říká bezpečí domova, pomyslela jsem si věcně a samou úlevou jsem se rozesmála. Sice jsem nevěděla, co byli ti lidé zač, ale ke mně se nedostanou, i kdybych kvůli nim neměla už nikdy vytáhnout paty z domu.

Seděla jsem na zemi, opřená o dveře, s obličejem v dlaních a šklebila se nad tím, jak se mi efektivně podařilo utéct. Ani jsem nepřemýšlela, co po mě mohli chtít. Na chvíli jsem zalitovala toho, že jsem se alespoň neohlédla, abych věděla, koho že se to vlastně bojím, ale příliš velkou hlavu jsem si s tím nedělala. Teď už jsou určitě pryč, ať chtěli cokoliv. Musí jim být jasné, že po tom zběsilém úprku jim jen tak dobrovolně neotevřu, i kdyby za dveřmi nocovali. Při té myšlence jsem se neubránila dalšímu šílenému smíchu.

,,Vidím, že ses ani za tu dobu příliš nezměnila. Pořád stejně hloupá a směšně bezbranná,“ slyšela jsem nad sebou onen ledový hlas a v tu chvíli bych přísahala, že se mi na okamžik zastavilo srdce. Zvedla jsem bez rozmýšlení hlavu, zorničky se mi rozšířily zděšením a pronikavě jsem zaječela. Tak už mi bylo jasný, proč jsem se předtím neotočila- vidět těsně za sebou někoho takového, tak se na místě složím, a ani teď jsem k tomu neměla příliš daleko. Nebyla jsem si jistá, jestli je to vůbec člověk- šarlatově červené oči bez specifického výrazu, uhlově černé vlasy trčící do všech světových stran a na čele bílá páska. Celý oděný v černé barvě.

,,C-co po mě chceš?“ hlesla jsem potichu a prudce jsem se postavila. Hned nato jsem užasle zalapala po dechu- byl tak malý! Mohl být přinejmenším o hlavu menší než já, a to neměřím více než 160 centimetrů. Ať vypadal jakkoli nebezpečně, jeho výška na vážnosti situace rozhodně nepřidala. Vlastně by mi i začal připadat roztomilý, jako nějaké plyšové zvířátko, na kterých ujíždím, nebýt toho chladného pohledu, kterým mě doslova probodával skrz na skrz.

,,Jak ses sem vůbec dostal? Pokud vím, tak jsem tě nechala za sebou,“ vypálila jsem po něm zamračeně a vyhýbala se jeho očím. Přece jen, moje výhoda proti tomu prckovi mi dodala trochu té ztracené odvahy. Alespoň nohy se mi tolik netřásly a srdce se pomalu uklidňovalo.

,,Ty si opravdu ještě na nic nevzpomínáš? Pche, takže máme další problém. S tebou je to vážně těžký...“ povzdychl si znechuceně a vrazil ruce do kapes pláště. Zvědavě jsem si ho, jak byl nabručený, prohlížela- byl vážně roztomilý! Už se netvářil jako na zabijačce a já si mohla oddychnout. Třeba mě vážně nepřišli zabít...Protože, abych pravdu řekla, znám pár lidí, kteří by se mě moc rádi zbavili, a tenhle zpočátku vypadal, že k nim patří.

Jenže pořád mi nešla do hlavy ta jeho nesmyslná otázka: ,,Ty si opravdu ještě na nic nevzpomínáš?“ Kdybych mu měla odpovědět, měla bych jasno, co říct. Ne, nevzpomínám si na nic, co by jen trochu souviselo s tebou. Protože já toho malého chlápka neznám, fakt že ne. Ale zase mi dal o sobě vědět ten divný pocit, který mi našeptával, ať si vzpomenu, že nesmím zapomenout. No jo, ale nezapomenout na co?

,,Tak hele, vůbec tě neznám a ty mi bezdůvodně a bez pozvání vtrhneš do bytu. Ještě jsi mi ale neodpověděl na mou otázku- jak ses sem dostal?“

,,Všechno se za okamžik dozvíš, neměj péči. Navíc tu nejsem až tak bezdůvodně, jak jsi podotkla,“ uchechtl se a otočil se ke mně zády. Cítila jsem v sobě hořet plamínek naděje- že by nadešla ona chvíle, kdy se toho příšerného pocitu zbavím?

,,Opravdu? Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se a dala si záležet na tom, aby to vyznělo mile a přívětivě. Jestli tenhle pidimužík ví něco, co já ne, měla bych s ním být zadobře.

,,Hiei. A přestaň se už tak trapně ptát, přece jsem ti řekl, že se dozvíš všechno.“

Když vyslovil své jméno, musela jsem odolat pokušení vyprsknout smíchy. Nerada bych pak rozzuřenému klukovi marně vysvětlovala, co je na jeho jméně tak legračního- já sama jsem to totiž nevěděla, prostě mi připadalo...zajímavé.

,,Tak otevřeš už konečně ty zatracený dveře?!“ vyštěkl po mě znenadání a jeho roztomilost byla tatam. Takže nejenže mi vtrhne do bytu a vyděsí mě k smrti, on na mě ještě řve!

,,Tady někdo vstal levou nohou,“ zabručela jsem uraženě, ale raději jsem ho poslechla, aby se neřeklo. To tedy nejspíše znamená, že není sám, ach jo...

,,No to je dost, že jsi nás pustila dovnitř.“ Jakmile jsem dveře rozmrzele otevřela, naskytl se mi prazvláštní pohled- nejenže tenhle Hiei nebyl sám, měl s sebou dvoučlenný doprovod. Jen kousek ode mě stála stařena, která po mě křičela na chodbě. Napadlo mě, že je to Hieiho babička, byla asi stejně „velká“ jako Hiei a její zamračený pohled se shodoval s tím jeho. Tohle asi nebude milá paní, která každý víkend peče vnoučatům koláče...

Vedle ní stál další kluk, jeho pohled mě ale překvapil. Už jsem si začala zvykat na jejich kyselé obličeje, a teď přede mnou stojí osoba, která nevypadá, jakoby spolkla ponožku. Měla jsem co dělat, abych si udržela čelist na místě. Vypadal neobvykle, ale takovým milým způsobem. Dlouhé, červené vlasy, smaragdově zelené oči... Počkat! Tak tyhle už jsem někde určitě viděla...

,,Uhneš alespoň?“ zvedla babča tázavě obočí, čímž přerušila mé myšlenkové pochody a protlačila se kolem mě dovnitř.

,,Tak počkat, co to má sakra znamenat? Vůbec vás neznám, tak proč tu jste? Co po mě chcete? Jestli jste z knihovny, slibuju, že ty knížky co nejdříve vrátím...“

,,Přestaň mluvit nesmysly a uvař nám čaj,“ odsekla babča a rozhlížela se kolem sebe. Tohle už na mě bylo moc. Cítila jsem, jak se ve mně vaří krev a už-už jsem se chystala něco jedovatého namítnout, ale pak mi někdo položil ruku na rameno. Projelo mnou teplo z toho dotyku a já okamžitě zapomněla, proč jsem se vlastně naštvala. Pustila jsem toho kluka s příjemným úsměvem dál, abych mohla zavřít dveře.

Pomalu jsem se šourala do obýváku, kde, k mému úžasu, už všichni tři seděli na pohovce.

,,Ehm...Chcete teda ten čaj?“ zeptala jsem se rozpačitě. Ve skutečnosti návštěvy nemívám, pokud nepočítám babičku s dědou, a tak jsem nevěděla, co mám dělat. Naštěstí se tito hosti dokázali o sebe postarat sami a nesměle si řekli, co chtějí.

,,Já bych si dala,“ ušklíbla se babča a mezitím zkoumala meruňkovou barvu, kterou máme vymalované zdi. Poslušně jsem kývla a tázavě pohlédla na ty zbývající dva. Ti ale jen zavrtěli hlavou, tak jsem se konečně mohla odebrat do kuchyně.

Zatímco jsem pro madam připravovala čaj, slyšela jsem, jak si všichni tři mezi sebou něco vzrušeně šeptají. Snažila jsem se pracovat co nejtišeji, abych slyšela alespoň něco, ale bez úspěchu. No co, Hiei řekl, že se všechno dozvím. Jen by mě zajímalo, co to obnáší, to jeho „všechno“.

,,Tak kdy bude ten čaj?“ zvolala babča netrpělivě a já leknutím hrnek málem upustila. Protočila jsem oči v sloup a s nevrlým výrazem v obličeji jí ho donesla. Ani nepoděkovala, jen se na něj s nakrčeným nosem podívala a pak kývla hlavou směrem ke mně.

,,Posaď se, prosím tě.“ Mě to ale vůbec jako prosba nevyzněla, spíš jako rozkaz. Připadala jsem si jako na návštěvě. Nejraději bych je odtud všechny vykopla a zapomněla na ně, ale mám jednu moc nepříjemnou vlastnost- jsem hodně zvědavá, a to mi dost komplikuje život. Nejspíš proto jsem babču poslechla a sedla si do křesla naproti pohovce. Čekala jsem, že hned spustí, ale ne, ona to protahovala, jak nejvíce to šlo. Vzala hrnek do ruky, přivoněla si, pomalu se napila...Začínala jsem být netrpělivá a neustále si významně odkašlávala, ale babča jakoby mě ani neslyšela.

Až když už jsem usínala, babča se konečně ozvala.

,,Dlouho jsem tě neviděla. Kde je Pavla?“ zeptala se a rozhlédla se kolem, jakoby čekala, že Pavla vyleze ze skříně a s úsměvem ji přivítá. ,,Měla jsem ji vždycky ráda.“

Nechala jsem svou čelist poklesnout a ani mi nevadilo, že vypadám jako idiot. Žádná změna, abych přiznala.

,,P-Pavla? Jak- jak to, že ji znáte?“ vypravila jsem ze sebe s jistými potížemi a visela na babče očima. Ta se jen pobaveně ušklíbla.

,,No jo, já zapomněla, ty ještě nic nevíš...Tak kde je?“

,,Není tu a ani nebude,“ zavrčela jsem chladně a rysy mi znatelně ztvrdly. Babča se po mě užasle ohlédla a stejně tak i Hiei a ten druhý. Všichni tři se po sobě kradmo podívali a pak opět stočili svůj pohled na mě. Žádného vysvětlení se ale nedočkali.

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hm....

(darknesska, 3. 8. 2008 21:40)

buhehehehe! Yukiko jen do nich! sem zvědavá!

.......................

(Katty, 30. 6. 2008 16:27)

juchůůůůůůůůůů další,další,další!!!!!!!!! Strašně se těším na další kapitolky

haleluja

(YuRi-HiUr, 30. 6. 2008 16:04)

joooooo už je tam Hiei!!!!!!!!
a kurama!!!!!!!!!!!!!
A babča!!!!!!!!!
ted ještě Yusukeho

NÁDHERNĚ PÍŠEŠ

(Natali, 30. 6. 2008 11:10)

Máš to vážně nádherný :oD

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA