3. kapitola- Posila?
3. kapitola
Babča upila čaje a upřeně se zadívala do mého ztrápeného obličeje. Proč mi připomíná něco takového? Proč prostě nemůže nechat minulost minulostí? Neříkám, že mě to všechno nemrzí, na to jsem měla Pavlu až moc ráda, ale snažila jsem se zapomenout, nebo alespoň vzpomínky na ni odsunout do toho nejzapadlejšího kouta mého vědomí.
,,Tak co se mezi vámi stalo? Pohádaly jste se?“ ptala se babča se zájmem a vůbec nebrala ohledy na mé pocity.
,,Ale ale, nečekal jsem, že se v ráji objeví hadi,“ uchechtl se Hiei a tvářil se, jakoby to byla kdovíjaká senzace. Jasně jsem cítila, že mi ti dva začínají nebezpečně lézt na nervy.
,,Tak už to vybalte- odkud mě a Pavlu znáte? Chci vysvětlení a to hned, nebo se zvedněte a jděte,“ procedila jsem vztekle a vstala z křesla. Moc dobře jsem si uvědomovala, že to nemuselo vyznít dvakrát přívětivě, ale za to si mohli sami. Měli nechat minulost pohřbenou.
Babča si povzdychla a pomalu se na stará kolena zvedla z pohovky.
,,Tak dobře, jak myslíš. Naposledy se tě ale ptám- chceš se všechno dozvědět?“
Otočila jsem se a nevěřícně na ni pohlédla. Jak se mě ještě může ptát? Pobaveně jsem si odfrkla.
,,A co kdybych řekla, že ne? Odebrali by jste se tam, odkud jste přišli?“
,,Ale samozřejmě že ne. Vzpomínky bychom ti vrátili tak či tak, tuhle proklatou cestu sem jsme přece nevážili jen tak pro nic za nic. Jen jsem chtěla vědět, jestli ti je vrátím násilím nebo ne,“ zavrtěla babča hlavou a s vážným obličejem přistoupila až ke mně. Nezapírám, že mě v tu chvíli nezamrazilo, byla bych mnohem radši, aby si mě dobírala než se tvářila tak vážně.
,,Jestli nechceš oslepnout, zavři oči,“ přikázala mi a chvíli ochotně počkala, až tak učiním. Po vteřinovém zaváhání jsem ji uposlechla a s hlubokým vydechnutím zavřela oči. Sotva jsem to udělala, babča si začala pro sebe mumlat něco, čemu jsem ani za mák nerozuměla. Pak mě chytla za ramena v křečovitém stisku a i přes pevně zavřená víčka jsem zaznamenala silné světlo. Překvapením jsem otevřela oči, ale hned jsem toho proklatě litovala. Okamžitě mě oslepila rudá záře a já měla pocit, že se propadám nedaleko do své minulosti...
***
,,Tak už ses konečně probudila?“ Nebyla to jen otázka, spíš pobavené konstatování. Když jsem otevřela oči, stála nade mnou Genkai s rukama založenýma na prsou a přísným pohledem. Sakra, co jsem provedla tentokrát...?
Jen jsem něco nevrle zabručela a posadila se na pohovce.
,,Co se stalo? A co tu děláte vy?“ ptala jsem se zmateně a přejela pohledem Genkai, Hieiho a Kuramu.
,,Říkala jsem ti, abys ty oči nechala zavřené, hlupačko,“ zavrčela Genkai a šla se posadit i s šálkem čaje do křesla. ,,Jak vidím, vrátily se ti všechny vzpomínky.“
,,Vrátily...vzpomínky?“ opakovala jsem a nemohla přijít na to, o čem to babča zase mele. Genkai přikývla a počkala si, až mi konečně svitne, což netrvalo tak dlouho, jak by se mohlo zdát. Už mi to všechno do sebe zapadalo- ten pocit a to, jak jsem si připadala jako z jiné planety...Takže to všechno, ty souboje, schopnosti i moje smrt...
,,Kde je Koenma?“ zeptala jsem se s křečovitým úsměvem a nepřetržitě mi cukalo obočí. Nejraději bych ho chytla pod krkem a...dál to nechám na vaší představivosti. J
,,Bál se tvé reakce, tak nepřišel. Myslím, že se před tebou neukáže ještě hodně dlouho,“ usmál se Kurama, ale neustále se vyhýbal mému pohledu. Což já ostatně taky, bylo to na mě hrozně narychlo a já to všechno ještě nestačila vstřebat do sebe.
,,Fakt vám díky. Proč jste mi ty vzpomínky vůbec vraceli? Jaký zase máte důvod?“ vypálila jsem po Genkai a trucovitě nafoukla tváře. Nejdříve mi je vezmou, pak mi je znovu vrátí...Jestli mi rupnou nervy, nebude se tomu nikdo divit. Genkai se jen uchechtla a upila čaje.
,,To je ale otázek...Všechno ti vysvětlím-“
,,To jste říkala už předtím, zatím jste mi ale jen více popletla hlavu. Vzpomínky mám, ale tím ještě více otázek, ne?“ přerušila jsem ji a prudce se z pohovky zvedla. Genkai sice byla o jednu nebo dvě hlavy menší než já, ale jakmile se na mě podívala svým pohledem, hned jsem si oproti ní připadala jako mravenec.
,,Nech mě domluvit, nebo se na tebe vykašlu a vzpomínky ti odeberu. Všechno ti vysvětlím u mě, čekají tam na nás Yusuke s Kuwabarou,“ dopověděla Genkai a prázdný šálek položila na stůl s pohledem Teď-ho-můžeš-odnést. ,,Hiei? Mohl bys?“
Hiei znuděně přikývl a lehkým mávnutím ruky vytvořil uprostřed obýváku zářivě modrý portál. Užasle jsem vytřeštila oči.
,,Odkdy umíš něco takového?“ podivila jsem se a zkoumavě si Hieiho prohlížela.
,,To sis myslela, že ten půlrok jsem jen seděl a nic nedělal?“ odfrkl si a věnoval mi jeden nepříjemný pohled ze své široké sbírky. Raději jsem ani neodpovídala a následovala Genkai a Kuramu směrem k portálu. Sotva jsme do něj všichni vešli, stačil jeden krok a ocitli jsme se na mě neznámém místě. Portál se za námi zavřel.
,,Tady vy bydlíte, Genkai?“ zeptala jsem se s pusou mírně dokořán a překvapeně si to kolem prohlížela. Bylo to úplně jiné než u nás- celý pokoj byl ze dřeva, a stejně tak i celá vila. Nebylo tu nic- jen schodiště vedoucí do druhého patra, pár sošek a připravené polštářky na sezení.
,,Není to sice nic moc, ale je mi tu dobře. Tohle asi není pro takové rozmazlené holčičky, co?“ ušklíbla se Genkai a sedla si na jeden z polštářků.
,,Ne, naopak, je to tu úžasný,“ zavrtěla jsem hlavou a omámeně šla za ní. Genkai povytáhla překvapeně obočí a polichoceně se pousmála.
,,A kde jsou-“ Ani jsem nestačila doříct větu a dveře, taktéž ze dřeva, se otevřely dokořán.
,,No to je dost, že jste dorazila, babčo! Málem jsme vám tu vypustili duši nudou,“ ozval se za mnou až moc povědomý, uštěpačný hlas Yusukeho a k němu pobavený smích Kuwabary. Pak Yusukeho pohled padl na mě. ,,A hele, takže vy jste jí ty vzpomínky fakt vrátila?“
,,Dík za přivítání, taky vás všechny moc ráda vidím,“ zasyčela jsem zamračeně a uraženě si sedla.
,,No, tak promiň. Já tě ale vidím rád,“ snažil se to Yusuke rozpačitě zamluvit a sedl si vedle Kuramy. ,,Tak už nám to prozraďte, Genkai. Proč jsme tu?“ zeptal se a v očích mu jasně plál ohníček dychtivosti po dalším boji. Tak to vypadá, že projednou nejsem jediná, která nemá ani páru, co se tu děje. Už bylo načase...
,,Uklidni se trochu, trocha napětí vám neuškodí,“ uchechtla se Genkai škodolibě a pohledem zkoumala jednu ze zlatých sošek, které měla pečlivě sestavené podle velikosti na nízké poličce vedle dveří.
,,Jde zase o turnaj?“ vyhrkl Yusuke netrpělivě a doslova Genkai hltal očima. Ta ale k jeho smůle jen zavrtěla hlavou a mlčela dál. Tohle u ní naprosto nesnáším- nejdříve že já zdržuju, a pak si sama dává pěkně načas, než nám něco vysvětlí.
,,Tak o co? Budeme bojovat?“
,,Budete bojovat,“ přikývla Genkai a tajemně se usmála. ,,Ale nebudete sami.“ Obočí nás všech vyjelo nahoru, ani Hiei nezůstal pozadu.
,,My ale nikoho dalšího nepotřebujeme, jsme dost silní,“ namítl Kuwabara zmateně a Yusuke horečně přikyvoval. Genkai si ale pohrdavě odfrkla.
,,Nejste dostatečně silní, teď už ne. Není tu Pavla ani Tomáš, to znamená, že-“
,,No jo, počkat, kde je Pavla? Myslel jsem, že ona přijde taky,“ vzpomněl si Yusuke a rozhlížel se kolem stejně jako předtím Genkai u mě. Tohle mě opravdu vytáčí, mohli by projednou držet pusu a na nic se nevyptávat...!
,,Změna plánu,“ pokrčila Genkai rameny a nenápadně zabloudila pohledem ke mně. Jenže to Yusukemu jako vysvětlení rozhodně nestačilo.
,,Poslyš,“ natočil se ke mně se zvědavým obličejem, ,,vy se spolu nebavíte nebo co? Ani jsem nedoufal, že je něco takového možné. Co se stalo? Kdy? Nemůžete se dát zase dohromady a bojovat spolu?“ S každou jeho otázkou se mi ruka začala více a více třást. Měla jsem obrovskou chuť po něm skočit a obít mu tu jeho palici o zem, ale ještě pořád jsem se držela. Nádech, výdech...Yusuke nejspíš poznal, že ptát se mě dál není zrovna ten nejlepší nápad, a tak ztichl a sedl si zpátky na místo. Cítila jsem na sobě nejméně tři pohledy a nejraději bych se propadla a nikdy se sem nevracela, ale to mi dopřáno bohužel nebylo.
,,Tak myslím, že už bych vám měla představit nového člena, který značně posílí váš tým.“ Až Genkai nás vysvobodila z toho trapného ticha, které ovládalo celou vilu. Všichni se neklidně zavrtěli a viseli na Genkai očima stejně jako předtím. Kuwabara se moc nadšeně netvářil, stále zastával názor, že nikoho nepotřebujeme a musím říct, že teď jsem v duchu byla s ním. Proč bychom někoho měli potřebovat? Já sice tak silná nejsem a mám co zlepšovat, ale kluci mají síly ažaž. Jen Kurama a Hiei se tvářili, jakože jim to nevadí a šla na nich poznat zvědavost.
,,Mohla bys přijít mezi nás, Katty?“ zavolala Genkai s úsměvem, který jsem u ní dlouho neviděla, a schody pod tíhou něčích lehkých kroků zavrzaly.
Komentáře
Přehled komentářů
aaa, katty na scéně!!!!! ! ^^ jen tak dál!
.......................
(Katty, 1. 7. 2008 10:23)Juchůůů to se mi líbí a další?? Kdy tu bude další??
!!!
(darknesska, 3. 8. 2008 21:49)