5. kapitola- Bezcenná
5. kapitola
,,S tebou jsem si o tom chtěla promluvit. Někomu tak...tak...střelenému a plnému života nemusí být Katty po chuti, a to chápu. Ale co nechápu je to, že se necháš vyprovokovat. Snaž se ji alespoň pochopit. Jak už jsem říkala, Katty neví, co znamená slovo „přítel“. Nikdy jí to v dětství nebylo dopřáno, tak teď je pevně přesvědčená, že nic takového nepotřebuje. A to je součástí celé mise- musíte Katty ukázat, jak důležité je pouto přátelství. To budeš mít samozřejmě na starost ty. Chci, abys snášela Kattyin posměch a potupu, a zároveň abys k ní byla i přesto milá a pomáhala jí. Přiměj ji, aby s tebou mluvila jako rovná s rovnou, aby se ti svěřovala. Jsi holka stejně jako ona, máš k jejímu srdci blíž než kdokoli z nás.“ Genkai domluvila a já byla bledá na nejvyšší míru. Ona si zřejmě ani náznakem neuvědomuje, co po mě vlastně chce!
,,Ale vás zná Katty mnohem lépe a podle všeho si vás cení. Tak proč to teď dáváte na krk někomu jinému?“ snažila jsem se z toho všemožně vykroutit, protože tohle absolutně nepřicházelo v úvahu. Pouto přátelství...Zní to krásně, ale já už dávno zapomněla, v čem spočívá jeho kouzlo.
,,To je sice pravda, ale mezi námi je až příliš velký věkový rozdíl,“ pokrčila Genkai rameny a otočila se ke Kuramovi.
,,Snažte se jí pomáhat. Mám pocit, že ze začátku to nebude probíhat zrovna slibně.“ Kurama zúčastněně přikývl a mě povzbudil úsměvem, který jsem mu však nebyla schopna opětovat. Představa, že bych měla u Katty škemrat, ať se mi svěří, byla tak děsivá, že smích pro tuto chvíli nebyl na místě.
,,Já mám zase pocit, že slibně to nebude vypadat nikdy,“ utrousila jsem a pokusila se o ublížený pohled. Marně, Genkai jakoby ho ani nezpozorovala.
,,Když se o to ani nepokusíš, tak je jisté, že neuspěješ. Budeš se muset hodně snažit a počítej s tím, že se ti dveře do jejího srdce neotevřou jen tak hned. Nejdříve musíš najít klíč. Katty nezná jak lásku, tak přátelství. Nechápe jejich význam a nikdy je nepocítila. Musíš ji to naučit. Staň se její kamarádkou,“ hučela do mě, ale já ji příliš nevnímala. Přimět Katty, aby mě považovala za sobě rovnou lidskou bytost bylo pro mě stejně možné asi jako vlastnoruční výroba atomové bomby.
Avšak...Najednou jsem měla chuť to alespoň zkusit. Katty se chovala strašně, ale už z toho mála, co jsem si vyslechla, musí být jasné, že k tomu má celkem oprávněné důvody. Genkai ji prý našla jako malou v Zásvětí, a nevypadala na tom zrovna nejlépe. Co se jí asi mohlo stát? Jedno jsem ale věděla jistě- Katty démon není. Nebyla z ní cítit žádná démonická energie, na rozdíl od Hieiho, Yusukeho a Kuramy. A já si myslela, jak se nemám hrozně...Vlastně jsem na tom vždycky byla lépe než ostatní. Co se stalo mě? No dobře, jednou jsem natáhla bačkory, ale to se přece nepočítá.
,,Tak jo, zkusím to. Ale za nic neručím. Je možné, že toho prostě nechám,“ varovala jsem ji předem a chtěla jsem v tom pokračovat i dál, ale zarazil mě Genkaiin vděčný úsměv. Vyplašeně jsem se ohlédla za dveřmi, jestli v nich náhodou nestojí Katty. K mému úžasu za mnou nestál nikdo, takže...Genkai se na mě usmála, chápu to dobře? Fajn, tohle by mohla dělat častěji, pak bych neměla ty svoje slavné komplexy méněcennosti.
,,Věřím, že ty to zvládneš,“ přikývla Genkai, přešla ke mně a položila mi ruku na rameno v povzbudivém gestu.
,,No jasně, od toho jsou maskoti!“ zvolala jsem s úšklebkem přesvědčivě, i když jsem se sama tak necítila. To oslovení se mi nějak zalíbilo...
,,Výborně. A usmívej se na ni. Vyvede ji to z míry, nedá jí to a bude hledat příčiny,“ radila mi ještě a pak mě postavila na nohy. ,,Běž ji najít, ať sem přijde. Bez jednoho člena týmu vám nemůžu vysvětlit, v čem spočívá vaše mise.“
Na chvíli jsem chtěla namítnout, proč bych za ní měla jít já, ale včas jsem se zarazila. Genkai mi tím nejspíš chce říct, že mám svůj úkol začít plnit ihned. Poslušně jsem tedy přikývla, a aniž bych se na ostatní podívala, otočila jsem se a vyšla ven.
Jakmile se za mnou zavřely posuvné dveře, uhodila mě do nosu vůně přírody. Čerstvý vzduch, vůně kytek...Jen škoda, že na většinu z nich jsem alergická...Zhluboka jsem se nadechla a ignorovala nepříjemné šimrání v nose. Tak a teď jen najít Katty. Kdybych ji znala lépe, možná bych dokázala odhadnout, kde je. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Všude jen stromy, které tvořily jeden obrovský, rozlehlý les. Tady by se člověk ztratil až směšně snadno. Kde by jen mohla být...Podle její povahy hádám, že je na nějakém místě, kde by mohla být o samotě a nikým nerušena. Jenže tady je klid všude!
Povzdychla jsem si a šla rovně do lesa tam, kam mě to táhlo. Nikdy jsem se nespoléhala na svůj instinkt a doplatila jsem na to, tak jsem velmi zvědavá, jestli to u mě bude fungovat. Prodírala jsem se hustými křovinami a tu a tam se poškrábala o větvičky stromů, ale Katty nikde.
,,Kruci, kde je...Proč vlastně musela odejít? Tyhle lidi, kteří se urazí pro nic za nic, vážně miluju,“ brblala jsem nahlas celou cestu, přestože mě mohly slyšet leda tak veverky.
Už jsem pomalu začínala ztrácet naději jak na nález Katty, tak na úspěšný návrat, když jsem po pravé straně zaslechla tekoucí vodu. Nejspíš nějaký potůček. Něco mě k němu táhlo, a tak jsem se potichu plížila za zvukem. Opatrně jsem našlapovala jako kočka, aby pod mou tíhou nepraskly všechny větvičky na zemi. V takovém hrobovém tichu je slyšet i hlasité oddechování. Ani nevím, proč jsem nechtěla, aby o mě „někdo“ věděl. Nejspíš mě zase ovládla zvědavost.
Schovala jsem se za velkou, rozložitou sakuru a pomalu zpoza ni vyhlédla. Sláva, Katty jsem konečně našla, stála pár metrů ode mě, vedle lesní říčky. Něco mi ale říkalo, abych zůstala tam, kde jsem. Katty měla pevně zavřené oči a dlaněmi se opírala o jeden ze stromů. Ten jediný ale nekvetl a šedivou kůru měl ošklivě popraskanou. Byl mrtvý. Na chvíli jsem si bláznivě pomyslela, že se Katty snad modlí, ale najednou mě polilo horko a zároveň mi naskočila husí kůže. Otřásla jsem se a se zájmem sledovala, co se to děje. Náhle se zvedl vítr a Kattyiny dlaně začaly zářit jemnou, zelenou barvou. Nevěřícně jsem zamrkala, a to byla chyba. Když jsem znovu otevřela oči, všechny ty prapodivné úkazy jako rázem zmizely. Co mě ovšem nejvíce vyvedlo z míry, byl onen strom. On kvetl! Kůra byla jako nová a kolem poletovaly jeho růžové okvětní lístky. Protřela jsem si oči, jestli vidím dobře, ale strom tam pořád byl, a vedle stála Katty s dlaněmi pořád o něj opřenými. A...usmívala se. Nebyl to onen hraný úsměv, který jsem viděla u Genkai. Ne, tenhle byl úplně jiný, tak...laskavý a upřímný. Takže to přeci jen není ztracený případ...! Nad tím zjištěním jsem se musela pousmát, takhle mi to půjde mnohem lépe, když vím, že nějaké ty city ještě má. Bylo to něco úžasného, věrně mi připomněla Kuramovu moc nad rostlinami.
,,Páni, tak tohle je tvá schopnost?“ rozhodla jsem se vyjít ze svého úkrytu, a tím Katty překvapit. Nadskočila leknutím, stáhla ruce ze stromu a vyplašeně se otočila. Když zjistila, že jsem to já, strach jí z očí zmizel a nahradil jej úžas.
,,Co ty tady chceš? Genkaiina vila je opačným směrem, jestli ses ztratila, což by mě moc nepřekvapilo,“ utrousila a šla si sednout k potůčku. Ani nevím, proč mi ta urážka nevadila, s největší pravděpodobností jsem si vzala k srdci babčina slova. Teď nebo nikdy, řekla jsem si a vykročila k ní. První pokus navázání...normálního kontaktu. S úsměvem jsem si sedla do trávy vedle ní a ignorovala její tázavý pohled.
,,Máš zajímavou schopnost,“ prohodila jsem a upřeně se dívala do průzračné vody, kde se tvořily lenivé vlnky. Na to Katty neřekla nic, jen si hrála s trsem trávy. Nevěděla jsem, jestli je to znak nejistoty, nebo mi tím prostě chce jen říct, abych ji neotravovala. Začala jsem přemýšlet, na co bych se jí ještě mohla zeptat, když se konečně přemohla a otevřela pusu.
,,Je to jedna z pěti. Ovládám všechny čtyři živly, plus k tomu energii, jako je třeba blesk,“ odpověděla nenuceně a já se snažila neradovat z toho, že se mnou nemluví tím pohrdavým tónem. Jak se zdá, když kolem nejsou ostatní, nemá nutkání mě ponižovat...VÝHRA!
,,Ty ovládáš živly? To se máš, vždycky jsem chtěla umět něco takového,“ povzdychla jsem si a přitáhla si kolena k hrudi. Katty se pousmála, sebrala ze země kamínek a hodila jej s hlasitým „žbluňk“ do vody. Najednou mi připadalo, jako bychom se znaly věky. Měla jsem pocit, že k sobě prostě patříme. Jako dvě strany jedné mince. ,Jdi dál,´ nabádalo mě srdce a já ho poslechla.
,,Musela jsi mít nepříjemné dětství, že?“ konstatovala jsem s nefalšovanou lítostí v hlase, a to byla právě ta největší chyba, které jsem se mohla dopustit. Po očku jsem zklamaně sledovala, jak se Katty zachmuřila a zaťala ruce v pěst.
,,Nestarej se o mě ani o mou minulost! To, že jsme spolu v týmu neznamená, že budeme i kamarádky! S někým tak ubohým se bavit nebudu, už jsem ti to říkala jednou a řeknu to třeba ještě i stokrát, jestli jsi to nepochopila!“ vykřikla zamračeně, zvedla se a rozběhla směrem k vile. S ublíženým pohledem jsem se dívala za ní a proklínala sama sebe. Takže jsem to celé pokazila už po prvním pokusu. Skvělé, jako vždycky. Opět jsem se ukázala v tom nejlepším světle. Nejspíš bych v životě neobstála ani jako maskot...
Ale alespoň propříště vím, čeho se mám vyvarovat. Kattyina minulost asi nebude její nejsvětlejší stránka. Jenže mě by to tolik zajímalo! Genkai má pravdu, musím ji nějak přimět, aby se mi svěřila. Sama od sebe. Chci, aby cítila potřebu se mi vyzpovídat. No, hezky se mi to říká, ale jak to mám s jejím přístupem ke mně udělat? Podle ní jsem ubohá. No, v tomhle ohledu má naprostou pravdu.
Ale ta její schopnost je vážně úžasná, to se musí nechat. Možná bych to se svou silou kopírovat útoky mohla odkoukat...Jen zjistit, jestli to půjde. Považují se živly za útok?
Pomalu jsem se zvedla na nohy a loudavým krokem se vydala zpět do vily, kudy běžela Katty. Nejspíš už tam se svou rychlostí dorazila, takže se mi opět dostane Genkaiiných káravých pohledů. Ty mi opravdu jako jedna z mnoha věcí nechyběly.
Když jsem se konečně po pár minutách prodrala z lesa až k vile, zaslechla jsem zevnitř překvapené zavýsknutí. Podle hlasu ho měl na svědomí buď Kuwabara nebo Yusuke, ale to mě v tu chvíli příliš nezajímalo. Spíš jsem byla zvědavá, proč takhle vyřvávají. Přidala jsem na tempu, i když se mi z toho dusna točila hlava, a za několik vteřin jsem stála u dveří. Už-už jsem po nich sahala, když jsem jasně zaslechla rozhovor uvnitř.
,,Kde je Tereza?“ zeptala se Genkai a rozjařené hlasy utichly.
,,Nevím,“ poznala jsem Katty. ,,Nejspíš někde v lese.“
,,Pche, a není to jedno? Stejně nic neumí a všechno kazí. Navíc je tu teď Katty, ne?“ Ztuhla jsem a ruku stáhla zpátky. Tak ti pěkně děkuju, Hiei...Na jeho výrok neřekl nikdo nic. Kdoví, třeba jen v tichosti přikyvují. Tak se dívám, že tým se nám pomalu rozpadá. Ale copak nemá pravdu? Jasně že má, sama jsem viděla jen pětinu Kattyiny síly a úplně mě to ochromilo. Co umím já? Kopírovat. Z toho určitě nikdo zrovna dvakrát odvázaný není. Ze začátku se mi to líbilo, ale po souboji s Yomim mi došlo, že to ani zdaleka nestačí.
Jen jsem tam stála s hlavou svěšenou a nechávala jemný vánek, ať si pohrává s mými vlasy. Proč se mě to tak dotklo? To mi na nich opravdu tolik záleží? Už mnohokrát jsem si říkala, že bych chtěla být absolutně bez citů. Bylo by to mnohem jednodušší. Jako když se zbavím velkého břemene, které mě tíží celý život. Kéž by...Genkai se ve mně hluboce spletla, když prohlásila, že jsem plná života.
,,Takhle nemluv, Hiei. Sám víš, že to není pravda.“ Teprve po tomhle jsem sebou trhla a vrátila se do reality, před dveře do vily. Poskočilo mi srdce radostí a na tváři se mi rozlil vděčný úsměv. Tak Kurama se mě přece jen projednou zastal. Už jsem v to pomalu ani nedoufala...Možná by bylo lepší, kdyby můj úkol ohledně Katty převzal on, ten to s lidmi umí, na rozdíl ode mě. Nevyznám se sama v sobě a někdy mám dokonce pocit, jakoby ve mně existovaly dvě naprosto odlišné osobnosti, tak jak mám s tím pomáhat někomu jinému?
Divoce jsem potřásla hlavou a tím odehnala všechny ty pochmurné myšlenky. Ty tady teď nemají co dělat, není pro ně místo. Nasadila jsem lehký úsměv a se zvoláním „Tak jsem tady!“ vešla dovnitř za nimi.
Komentáře
Přehled komentářů
Neru, já píšu už 12. díl, no ale jsem líná a nechce se mi to všechno přepisovat...xD Ještě jednou všem gomenasai! Raději jdu přepisovat, nebo mě snad ukamenujete...Zaživa...
hih
(neru-chan (-\ _ /-) (- / _\-), 7. 8. 2008 17:27)nojo souhlasim nepsala si náhodou ze mas rozepsanej 6 dil 2 serie tak ho honem dopis a dej ho sem jinak za sebe nerucim !!!!
kisama!!!!!!
(darknesska, 3. 8. 2008 22:23)
HIEI!!!!!!!!! *mává bejzbolkou nad hlavou a jednu mu mázne po hlavě* jAK SI PŘEDSTAVUJEŠ TVRDIT O YUKIKO, ŽE NIC NEUMÍ?!!?!?!??!?!?! POČKEJ Z TEBE NADĚLÁM 4 JEŠTĚ MENŠÍ NEŽ SEŠ TEĎ!!!!! *vytahuje sekáček na maso*
Nádherná kapitolka!!!!!!!!!!!!!!!! Už aby byla další a jako fofruj!
dalsi!!XD
(neru-chan, 6. 7. 2008 11:39)
rYchle napis dalsi kapitolku jinak se uNusim TT-TT
...vazne mas uplne supr povidky a doufam ze splneni sen este bude mit pokrac ko XD
Hai hai! xD
(Kagome/Kurama, 5. 7. 2008 14:34)YuRi: Natali to vystihla, tam jsme byli spolu, ale tady vůbec o lásku nepůjde, nic moc tam nebude. Myslím, že tím Kuramovy fanynky potěším xD Jak už jsem jednou psala, tohle je o přátelství xD
.......................
(Katty, 4. 7. 2008 20:41)Jo to se mi líbí a jak dál? Jak to bude dál s tebou se mnou a s tím "poutem přátelství"? Už se moc těším na další kapču
jéééé
(YuRi-HiUr, 3. 7. 2008 17:01)
daj se tereza a kurama dohromady??prosím a když ano tak by bodla peprná scénka.
*já anděl s rašícími růžky*
NÁDHERNĚ PÍŠEŠ
(Natali, 3. 7. 2008 12:14)Hurááááááááá!!! Alespoň trochu toho ledu roztálo. :oD
To Neru-chan
(Kagome/Kurama, 8. 8. 2008 10:15)