6. kapitola- Nová mise
6. kapitola
Byla to ta nejdelší chvíle trapného ticha, jakou jsem kdy zažila. Všichni, až na Katty a Hieiho, na mě upírali lítostivé pohledy, jakoby snad někdo umřel. Oni to ví, blesklo mi vystrašeně hlavou a dál jsem stála na místě. Ví, že jsem to všechno slyšela...No a co? Tak alespoň vím, co si o mě myslí. Stejně jsem si nedělala žádné falešné naděje. Nikdy jsem nebyla příliš oblíbená, tak proč by se to najednou měla nějak měnit, že?
Už-už jsem se chtěla zeptat, proč na mě tak zírají, ale přerušil mě Yusuke, když na mě ukázal prstem.
,,Dávej bacha, kam šlapeš,“ upozornil mě s rádoby vážným výrazem, ale já v jeho očích jasně viděla dychtivé očekávání z mých reakcí. Zamrazilo mě na zátylku a bála jsem se podívat dolů, ale ucítila jsem na sobě Kattyin zvědavý pohled, takže jsem vlastně ani neměla na výběr. S hraným, ledabylým pohledem jsem sklopila hlavu k nohám a oněměla úžasem. Ihned jsem poznala, že ta roztomilá věcička, která si hrála s tkaničkami mých bot, je další Kattyino dílo. U nohou se mi válelo malé kotě. Já mám kočky moc ráda a tuhle bych si i pohladila, jenže byl v tom menší háček. To kotě bylo z ohně, takže pokud bych si nechtěla spálit prsty, raději se budu držet stranou. Možná proto jsem polekaně uskočila z dosahu a nechala to klubíčko plamenů poskakovat po dřevěných parketách. Úplně mě to ohromilo- ne to, že je Katty schopná i něčeho takového. Ne, tentokrát s tím nemělo tohle nic společného. Nevnímala jsem Yusukeho s Kuwabarou, kteří v tu chvíli vyprskli smíchy, ani Katty, která se vítězoslavně ušklíbla. Všechno mi to byla absolutně jedno, protože přede mnou si na zemi hrála moje celoživotní noční můra. To kotě bylo ohnivé. Oheň!
,,Dejte to ode mě pryč,“ pronesla jsem bez známky smíchu a byla těsně přitisknutá u dveří. Ani jednou jsem tu věc nespustila z očí. A co bylo horší- ta snůška plamenů odmítala spustit oči z mých tkaniček. Obočí všech přítomných jako na povel vyjelo o pár centimetrů výše a bylo na nich vidět, že nechápou, co se děje. Jenže mě to nezajímalo, mou hlavní prioritou bylo, jak se co nejrychleji a přitom z co nejpřijatelnější vzdálenosti zbavit toho kotěte. Připouštím, bylo roztomilé, ale...To ho nemohla udělat třeba z vody?!
,,Jsi v pohodě? Nějak jsi pobledla,“ divil se Yusuke, ale jakmile jsem k němu stočila ten nejvražednější pohled, kterého jsem byla schopná, sklaplo mu. Já nevím, jestli jsou tu všichni tak strašně zabednění nebo si na to jen hrají, ale copak nevidí, že se bojím ohně? Nevzala bych do ruky zapalovač, natož si vesele hrála s ohnivým kotětem. Bylo mi sice divné, že dřevěná podlaha už dávno nelehla popelem, ale byl to opravdový oheň, cítila jsem ten žár až k sobě, a t jediné jsem potřebovala vědět.
,,Ať to zmizí,“ zakňučela jsem téměř plačtivě a upřela na Katty prosebný pohled štěněte, kterému se ubližuje. Sice jsem s tím ani v nejmenším nepočítala, ale Katty si posměšně odfrkla, lehce mávla rukou a kotě se sneslo na zem v podobě šedivého popele. Cítila jsem, jak mi ze srdce spadl kámen velikosti Ayersovy skály a konečně jsem mohla klidně vydechnout. Ani nevím, jak dlouho jsem zadržovala dech, ale moje plíce začaly jásat, jakmile se jim dostal zasloužený přísun kyslíku.
V tu chvíli, kdy už v místnosti žádné sebemenší plameny nebyly, bych se nejraději Katty plazila u nohou vděčností. Tedy až do té doby, než jsem si všimla, jak samolibě se na mě usmívá. Ne, žádné plazení se konat nebude.
,,Ehm, díky,“ odkašlala jsem si rozpačitě a proklínala sama sebe za to, že jsem tak snadno zpanikařila, navíc takhle přede všemi. Teď jim je to určitě jasné, tedy alespoň některým...Stejně by se to dříve či později dozvěděli. Možná proto moc nemám ráda Hieiho...?
,,To se bojíš koček nebo co?“ podivil se Kuwabara a já v tu chvíli myslela, že ho přivedu k rozumu svým zaručeným způsobem. Tušila jsem, že mu to nedojde hned napoprvé, ale jeho teorie, že se bojím koček, mi doslova vyrazila dech.
,,Drž raději hubu,“ procedil Hiei skrz zatnuté zuby a bylo na něm vidět, že ještě chvíli bude mít Kuwabara pusu otevřenou, skočí po něm a osobně ho doprovodí za Koenmou.
,,Bojí se ohně,“ prskla Katty a ani se nesnažila skrýt svou radost nad tím úžasným zjištěním. Úplně po mě na slova plivala a nejhorší bylo, že jsem se jim nemohla bránit, neměla jsem na to právo. To bych ovšem nebyla já, kdybych zase něco nekdákla, i když jsem předem věděla, že se mi to vymstí, Katty měla v zásobě protiargumenty, o kterých se mi ani nezdálo.
,,No a co, každý se něčeho bojí, a já měla tu čest, aby byl mou noční můrou oheň (a pavouci, tenhle fakt ale raději před mými úžasnými přáteli zamlčím)!“ bránila jsem se a docela mě potěšilo, že souhlasně přikyvoval alespoň Kuwabara, u kterého mě to opět nepřekvapilo. Od Yusukeho jsem kdysi slyšela, že Kuwabara má strach ze tmy a neusne bez svého plyšového médi.
,,Já se bojím určitě,“ prohlásila zničehonic Katty a všichni k ní stočili užaslý pohled. ,,Mám přímo panickou hrůzu z toho, že bych měla být dlouho v jednom týmu s...tímhle,“ vysvětlila a prstem štítivě ukázala na mě.
,Mysli na to, co říkala Genkai,´ opakovala jsem si neustále v duchu a snažila se ignorovat Yusukeho výbuch smíchu. Potlačila jsem všechen vztek, což mi dalo dost zabrat, a mile se na Katty usmála.
,,Když už o tom mluvíš, dává mi to smysl. Jak jsem říkala, každý má z něčeho strach,“ přikývla jsem a s nadšením sledovala, jak se Katty zarazila. V místnosti vládlo ticho, myslím, že ostatní už věděli, co mám za lubem. Přeci jen, Genkai to řekla jasně, takže i Kuwabara na to musel přijít. Katty těkala očima po všech přítomných a z výrazů se snažila vyčíst, co se děje.
„Genkai, vy něco chystáte,“ otočila se rázně k babče a zamračeně si ji přeměřila. Genkai jen povytáhla obočí a upřeně se dívala Katty do očí.
,,Jediné, co chystám, je říct vám konečně o tom úkolu, hlavně proto tady jsme. Vy jen neustále zdržujete těmi nesmyslnými hádkami,“ řekla odměřeně a když se Katty s pokrčením rameny otočila a sedla si vedle Hieiho, nenápadně pokývla hlavou mým směrem. Takže jsem to udělala dobře, alespoň něco. Začátek bychom měli zmáknutý, ale to nejhorší určitě teprve přijde...
,,No tak, přestaňte to protahovat a řekněte nám všechno o té misi,“ škemral Yusuke a zle se na mě koukl, jako bych za to mohla já. No, možná že i jo, ale rozhodně v tom nejedu sama.
,,Tentokrát s ním souhlasím,“ zabručel Hiei a jeho pohled, naprosto totožný s tím Yusukeho, zabloudil opět ke mně.
,,No jo, nemusíte mě propalovat pohledem, vždyť už mlčím,“ povzdychla jsem si rezignovaně a šla si sednout na místo vedle Yusukeho. Čekala jsem, že Genkai bude opět nějakou tu chvíli mlčet, ale sotva jsem si sedla a upřela na ni pohled, odkašlala si, aby mohla začít.
,,Takže k té vaší misi. Řeknu vám vše, co vím, nic víc a nic míň. Koenma dostal zprávu z jedné z vesnic v Zásvětí-“
,,Copak i v Zásvětí mají vesnice?“ podivil se Yusuke a nějak mu to nešlo do hlavy, stejně jako mě.
,,Ano, pár jich tam je, ale v tuhle dobu jsou jen velmi vzácné, většina už je dávno vypálená. A nepřerušuj mě, jestli chceš slyšet i ten zbytek,“ zavrčela Genkai nerudně a Yusuke jen polkl nasucho a přikývl. Když chtěla, Genkai uměla nahnat strach i tomu největšímu frajírkovi- tedy i Yusukemu. ,,Ona vesnice poslala zprávu o pomoc. Podle informací ve zprávě jsme se dozvěděli, že před pár dny se tam objevila tlupa démonů, což ovšem v Zásvětí není žádné překvapení. Co nás ale udivilo, bylo, že démoni vesnici nezničili, jen její obyvatele po jednom krutě zabíjejí a nejen to, něco v ní hledají. Nechtějí však prozradit, o co jde, jen vyhrožují, že pokud to „něco“ nedostanou, nemilosrdně vyvraždí všechny vesničany, jednoho po druhém.“
,,To je ale hodně zvláštní,“ ozval se Kurama a zamyšleně hleděl do země, zatímco Kuwabara, aby nezůstal pozadu, mu souhlasně přizvukoval.
,,A to je jako všechno? Jaký je cíl naší mise?“ užasl Yusuke a z jeho nepříliš zaujatého hlasu bylo poznat zklamání. Nejspíš čekal nějakou pecku, už jen kvůli nové člence, ale teď vypadal, že tenhle úkol je pod jeho úroveň.
,,Vaším cílem je samozřejmě záchrana vesnice s co nejmenším počtem obětí jejích obyvatel, ale mimo to je tu ještě něco. Koenma po vás chce, abyste se do vesnice infiltrovali a v utajení zjistili, co ta banda tolik hledá,“ vysvětlila Genkai a očima spočinula, bůhvíproč, na Katty, která pohledem uhnula k podlaze. Jak zvláštní, pomyslela jsem si, ale tentokrát nehodlám udělat tu chybu a nezačnu se hned na všechno netrpělivě vyptávat.
,,Počkat, v té vesnici jsou samí démoni, ne? Nebo to jsou snad lidé?“ zamračil se Yusuke nepatrně a bylo na něm vidět, že mu to pořád nějak nedochází.
,,Ano, bezpochyby jsou to démoni.“ Genkai povytáhla obočí a zřejmě nechápala, jaký problém v tom mladý detektiv Reikai vidí. Chvíli jsme se dívali, jak Yusuke jen vraští čelo, než se rozhodl to trochu objasnit.
,,Pak se ovšem chci zeptat, JAK se máme nenápadně infiltrovat do vesnice plné přízraků? To si jako máme nasadit umělohmotný zuby a prohlašovat o sobě, že jsme Drákulovi potomci?“ Neubránila jsem se úsměvu nad tou myšlenkou, ale jakmile jsem zjistila, že se směju úplně sama, raději jsem se ovládla a nechala toho. Genkai s Katty si unisono povzdychly. Vážně asi začnu přemýšlet, jestli nejsou příbuzné. A Hiei by mohl být jejich bratránek z druhého kolena nebo tak.
,,No, pokud to považuješ za vhodné, nebudu ti bránit,“ pokrčila Genkai rameny a svůj názor týkající se Yusukeho inteligence si protentokrát nechala pro sebe. Stejně jsme ho všichni znali až moc dobře.
,,Musím tě ale varovat, že v Zásvětí nemají upíry moc v lásce,“ doplnila ji Katty a Hiei souhlasně přikývl.
,,Jak to?“ podivil se Kuwabara a očima těkal z Genkai na Katty a zase zpět.
,,Býval to nejmocnější a nejkrutější rod, dokud se nepozabíjeli mezi sebou. Všichni démoni se od nich distancovali, a tak jim nezbývalo nic jiného, než pít krev vlastním „lidem“,“ tentokrát se odpovědi ujal Kurama. No jo, málem bych zapomněla, že i on vyrůstal v Zásvětí. Nějak jsem si nestihla zvyknout na fakt, že jak on, tak i Hiei jsou démoni. Alespoň Kurama na to nevypadá, ale do Katty bych taky na první pohled neřekla, že může mít takovou sílu. Dokonce i pitomec jako Kuwabara umí bojovat (no jo, já už raději mlčím...>o<)...
,,No tak to byli borci,“ usoudil Yusuke ironicky s úšklebkem od ucha k uchu a namáhavě vstal. ,,Neztrácejme čas a jde se!“ Genkai se uchechtla.
,,Opravdu? A ty víš, kam jít?“ Yusukeho nadšení se rázem vytratilo, stejně jako jeho úsměv.
,,No...Totiž...“ koktal rozpačitě a usilovně přemýšlel, jak se z téhle situace vybrousit.
,,To jsem si myslela. Katty vás tam zavede, ona moc dobře ví, o jakou vesnici jde.“ Katty na malou chvíli vypadala, že babče nerozumí ani slovo, ale jakmile jí to zřejmě došlo, dokonce i Kuwabara postřehl, jak viditelně zbledla. S letmým přikývnutím taky vstala a my ostatní jsme ji napodobili.
,,Hiei, otevři portál někde poblíž lesa. Přeji vám hodně štěstí,“ rozloučila se Genkai jednoduše a Hiei ji poslechl. Postupně jsme do něj vstupovali, byl to opravdu divný pocit, jakoby se všude kolem zastavil čas. Taky bych chtěla umět něco takového...
Komentáře
Přehled komentářů
ja se sem taky nedostanu moc casto tak koukej pisat dal jasný?? !!!§XD
a co dál?!
(darknesska, 11. 8. 2008 11:07)O_o a co bude dál?!?!?!? Hele Yukiko! Já se tu nenápadně propašovala k počítači, ale jestli na mě někdo přijde tak si to pěkně slíznu! tak až se sem propašuju příště chci další kapitolu a pronto!!!!!! jinak si mně nepřej! *deep depressed*
souhlasim z darkness
(neru-chan, 11. 8. 2008 19:48)