Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola- Nejistota

15. 8. 2008

7. kapitola

,,Páni, tak tohle je to vaše pověstné Zásvětí?“ užasla jsem, jakmile se za námi portál zavřel. Popravdě řečeno, představovala jsem si ho naprosto jinak- trosky, krev, potulující se a bojující přízraky, pach rozkládajících se mrtvol...Ale já morbidní nejsem... Avšak jediné, co jsem viděla, byly skály šedé a béžové barvy, kamení a obrovský les přímo před námi.

,,Jasně. Není to zrovna místečko pro piknik, ale tady je poměrně klid,“ přikývl Yusuke s rukama za hlavou a pískal si nějakou melodii, která mi pomalu lezla na mozek.

,,Ta vesnice je hned za tím lesem,“ ukázala Katty na shluk stromů před námi.

,,Tak to není daleko, ne?“ zavýskl Kuwabara nadšeně, ale Katty mu setřela úsměv z tváře, stejně jako nám ostatním.

,,Tím lesem půjdeme dva dny.“ Vysvětlím to asi tak, že jen ona a Hiei se tvářili normálně. I Kurama se celkem snažil namluvit nám, že ho to nerozhodilo, ale tak blbá zase nejsem.

,,Dva dny? Celé dva dny? V kuse?!“ naříkal Yusuke a nesouhlasně protáhl obličej, ale naštěstí si přestal broukat. On sám si toho sice nevšiml, ale Hiei se už pomalu začínal třást vzteky, takže by se dalo říct, že Katty mu zachránila život. Nevědomky, samozřejmě.

,,No, pokud chceš jít v kuse, tak jeden a půl. Ale předpokládám, že se chcete v noci někde utábořit?“ pousmála se Katty, když jsme já, Yusuke a Kuwabara souhlasně přikývli. ,,Takže dva dny, v lese budeme spát tak dvakrát.“

,,Přestaňte zdržovat, už tak máme nejspíš málo času,“ zabručel Hiei otráveně a sám vyrazil napřed. Neměli jsme jinou možnost než s ním souhlasit a následovat ho.

***

Šli jsme už přes tři hodiny, všichni k smrti unudění. Yusuke s Kuwabarou se vzadu o něčem bavili, já si krátila čas čtením jejich myšlenek, protože u ostatních mi to nešlo (bohužel, z jejich myšlenkových pochodů jsem se nedozvěděla nic zajímavého) a ti tři šli v tichosti vepředu, vystačíc si se svými vlastními myšlenkami. Ani u Katty čtení myšlenek nezafungovalo, což je škoda, vážně by mě moc zajímalo, na co ta holka myslí.

,,Katty?“ Odpovědí mi bylo zamručení, že slyší. ,,Mohla bys sem na chvíli, prosím?“ Chvíli jsem myslela, že si jen pohrdavě odfrkne, ale pak se zastavila a počkala, až ji dojdu. Ostatní šli dál, jakoby si ani ničeho nevšimli.

,,Co chceš?“ podivila se a měřila si mě nedůvěřivým pohledem. Zhluboka jsem se nadechla a modlila se, abych ji nenaštvala jako minule.

,,Jestli se ti ta otázka nebude líbit, nemusíš mi odpovídat. Ráda bych ale věděla...Ta vesnice...Odkud ji znáš? Mám pocit, že víš něco, co my ostatní ne,“ promluvila jsem k ní tichým hlasem, aby nás vzadu neslyšeli Yusuke s Kuwabarou. Ti, jakmile zmerčili, že jdeme vedle sebe a ještě pořád se nehádáme, našpicovali uši a dělali všechno pro to, aby zaslechli alespoň něco.

,,A proč myslíš, že bych ti měla odpovídat?“ ušklíbla se Katty, nespustila ze mě oči a čekala na mou reakci. Dobrý bože, proč mám pocit, že mě Katty provokuje s chutí a ráda?

,,Ehm...Třeba proto, že jsem se tě slušně zeptala?“

,,Hezký pokus, ale důvod to není.“

,,Komu jinému bys to měla říct? Poslyš, řeknu ti narovinu svůj názor. Nevzaly jsme to zrovna za ten správný konec, ale nejsme zase tak odlišné, jak si myslíš. Já osobně proti tobě nemám nic a nechápu, co ty máš proti mně. Nemůžeme prostě- jak se to říká- zakopat válečnou sekeru a začít od začátku? Jako kamarádky?“ Katty na mě nevěřícně zírala, jakoby nerozuměla slovům, které jsem vypustila z pusy.

,,A proč bych měla souhlasit...?“ zeptala se nejistě, zřejmě vyvedená z míry.

,,Třeba abys konečně poznala, jaké to je, když máš po svém boku někoho, komu můžeš stoprocentně důvěřovat, kdo by tě nezradil?“ naléhala jsem, čímž jsem Katty vyvedla z míry ještě více.

,,A kdo teď promluvil?“

,,Cože?“

,,Říkala jsi, že je to tvůj názor. Já to ale vidím jinak. To Genkai tě požádala, ať se se mnou skamarádíš, viď? Znám ji jak svý boty. Ale řeknu ti narovinu- ani se o to nepokoušej.“ Chvíli jsem na ni koukala a v hlavě si její slova přehrávala. Pak jsem se, k jejímu úžasu, ušklíbla stejně jako předtím ona.

,,Jo, prokoukla´s to. Ale nemysli si, že víš všechno. Genkai sice znáš, to uznávám, ale vůbec neznáš mě. A já ti chci ukázat, jak důležité je mít kamaráda. Holka, vždyť ty ani nevíš, o co přicházíš!“

,,Ty máš snad někoho takového? Abych pravdu řekla, vůbec na to nevypadáš. Máš ty oči,“ zašeptala Katty a lehce posmutněla. ,,Taky jsem měla takové, když mi tohle všechno chybělo...“

,,Měla jsem, ale jinak máš pravdu, teď už ně. Jsem na tom stejně jako ty, ale na rozdíl od tebe, mě to celkem chybí,“ odsekla jsem a začala litovat, že jsem se s ní vůbec pouštěla do řeči.

,,Už ne?“ podivila se a já v jejím hlase zaslechla nepříliš dobře skrytou zvědavost. Vypadá to, že alespoň tuhle vlastnost máme společnou. Možná, že když se jí svěřím já, půjde to potom i naopak...

,,Ne, už ne. Měla jsem jednu kamarádku, věřila jsem jí, ale po několika letech si našla kluka a bylo po všem,“ odfrkla jsem si nad tou ironií osudu, ale Katty konečně vypadala, že jsem ji zaujala.

,,Takže to nebylo opravdové přátelství, ne?“ vyzvídala dál a najednou už neměla ty chladné oči jako vždy. Měla je zeširoka otevřené a úplně jí zářily. Tohle téma jí zřejmě zajímá...

,,A to bylo právě to nejhorší. Myslela jsem si, že jsme nerozlučné, a pak najednou kvůli jiné osobě. Takže máš nejspíš pravdu. Já si to ale opravdu myslela...A od tý doby už nikomu raději úplně nedůvěřuju.“

,,Bojíš se, že tě někdo zradí znovu?“

,,Jo, trefa do černýho.“

,,Jsi upřímná...“

,,Možná až příliš,“ zasmála jsem se, ale měla jsem radost. Třeba už vážně k sobě máme blíž...,,Tak co je s tou vesnicí, povíš mi to už?“

Zničehonic Katty zpomalila a ještě víc se ke mně přiblížila.

,,Říkala jsi, že už nikomu nedůvěřuješ, ale jak vidím, jsi pořád naivní,“ zašeptala posměšně, nenápadně mi nastavila nohu...a já si to namířila jak dlouhá, tak široká přímo do kaluže bláta. Yusuke s Kuwabarou, kteří to celé sledovali bez jediného mrknutí, se okamžitě rozchechtali na celé kolo, až nakonec skončili v křečích na zemi. Kurama a Hiei, kteří se za tím náhlým hlukem polekaně otočili, to potlačovali v sobě, divže jim nepopraskala všechna žebra. A Katty? Ta se vyhřívala na výsluní slávy a šklebila se od ucha k uchu.

Tak...tohle byl podraz. Jak to jen mohla udělat?! Já si tak naivně myslela, že mi na to skočila, a přitom to bylo přesně naopak! Promiň, babi, ale ta holka se chová jako malý spratek, kterého nelze zkrotit. A po tomhle že bych se měla zvednout a sladce (s obličejem od bahna) se na ni usmát? Tak to si nemyslím.

Pomalu jsem se zvedla na nohy a začala si stírat to přebytečné svinstvo. Dávala jsem si pěkně načas, ale všichni se zájmem sledovali, co se bude dít dál. Ve vlasech mi trocha zůstala, ale to mi bylo v tuto chvíli šumafuk. Znovu jsem se sehnula a do dlaní nabrala pořádnou hroudu té nechutné břečky, a s úsměvem jsem se podívala na Katty, kterou úšklebek neopouštěl.

,,Tos neměla dělat,“ zavrčela jsem, napřáhla se a vší silou jsem tu kouli poslala za ní. Sice jsem nepředpokládala, že by ji to mohlo strefit, navíc když to i očekávala, ale upřímně jsem v to doufala. Avšak to, co následovalo, nebylo vůbec podle mých představ. Původně jsem měla v plánu trefit Katty, ale nějak se mi to nepovedlo. Katty, stále se širokým úsměvem na rtech jako já, na poslední chvíli jednoduše uhnula. Ale to nebylo to, co mi úsměv z tváře smazalo jako houba křídu. Katty jsem sice netrefila, ale hrouda bahna si okamžitě vyhlédla nový cíl, stojící jen kousek za Katty. Onen dotyčný nestačil v tom zlomku vteřiny zareagovat, všechno se to dělo hrozně rychle, takže ho ta břečka zasáhla doprostřed obličeje. Všichni jsme, krom nanejvýš spokojené Katty, zbledli na tu nejvýraznější možnou bílou a čekali se zatajeným dechem. Okamžitě jsem si uvědomila, jak velká to byla chyba. Mělo mě napadnout, že Katty uhne. Měla jsem uposlechnout Genkai a nenechat se vyprovokovat. Měla jsem dávat pozor na tu malou výbušnou sopku, která si teď zuřivě utírala obličej a propalovala mě vražedným pohledem. Měla jsem zhodnotit celou situaci a dusit vztek v sobě. No, na nic z toho jsem nepomyslela, a teď budu pykat, to je mi jasné, stejně jako nám ostatním. Než jsem se nadála, letěla na mě celá salva takových koulí. Všechny mě zasáhly, naštěstí ale žádná ne do obličeje. Přes všechnu tu nechutnou hnědou nebylo poznat, jaké oblečení jsem na sobě vlastně měla.

,,Takže bahenní koupel už máš, myslím, za sebou,“ poznamenala Katty pobaveně a se zájmem si mě prohlížela. Skvělý. Fakt skvělý, tohle mi ten skrček ještě zaplatí, pomyslela jsem si zatrpkle a nenávistně se dívala za Hieiho postavou, která se od nás pomalu vzdalovala. Na pomstu jsem ovšem mohla zapomenout, Hiei ovládá oheň a ten si proti sobě poštvat nechci. A co teprve Katty...? Proč mi to všichni jen ztěžují?

,,Půjdeme?“ Katty nečekala na odpověď a sama vyrazila za ním. Yusuke s Kuwabarou, ještě celí rudí jako raci, jak se snažili v sobě ten smích dusit, se bez řečí vydali za nimi a vrhli po mě omluvný pohled. Já ho ale ignorovala, měla jsem spousty práce s odstraňováním většiny bahna z mého oblečení. Byla jsem naštvaná- na Katty, na Hieiho, na sebe, na celý svět, ale především na Genkai. Nebýt jí, nic z toho se nestalo a kdoví, kolik se toho ještě stane. Z té představy mi skoro až běhá mráz po zádech.

Byla jsem do své nepříliš příjemné záležitosti natolik zabraná, že jsem si nevšimla Kuramy, který ke mně s přívětivým úsměvem přešel.

,,Dopadlo to celkem slušně, nemyslíš?“ prohodil se značným pobavením v hlase a objal mě kolem ramen. Nepatrně jsem sebou při tom nečekaném dotyku škubla; abych řekla pravdu, nevěděla jsem o něm. Celou dobu šel totiž vepředu s Katty a Hieim, nečekala jsem, že se vydá do nižších vrstev.

,,Jak jsi to myslel?“ užasla jsem a měřila si ho zkoumavým pohledem. ,,To, že jsem celá od bahna, je podle tebe slušný?“ Přikývl a otočil si mě k sobě. Ani jsem nepostřehla, co se to děje, a o vteřinu později si mě tiskl k sobě.

,,P-počkej, co to děláš?“ vypravila jsem ze sebe s potížemi, držel mě tak pevně, až jsem se začínala dusit o jeho zelenkavou košili.

,,Jde ti to dobře, myslím, že máš velkou šanci na úspěch ve svém úkolu,“ zašeptal mi do ucha něžným hlasem a já jen nasucho polkla. Co se to se mnou děje? Proč se mi tak divoce nerozbušilo srdce, jak tomu bylo kdysi, kdykoliv se ke mně jen přiblížil? Vyvedlo mě to z míry tak, že jsem si nevěděla rady, to jo, ale nic víc jsem necítila.

,,Já si to taky myslela, alespoň dokud mi nepodkopla nohy,“ uchechtla jsem se a snažila se maskovat rozpaky.

,,Vážně tě to tolik bolí?“ promluvil zničehonic sklesle, trochu se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Ten nápor zářivě zelené barvy jsem nevydržela a uhnula pohledem k zemi.

,,Eh?“ Nic víc v tuto chvíli v mém slovníku neexistovalo.

,,Pavla.“ Kruci, už zase...Cítila jsem paniku, chtěla odtud pryč, utéct domů a už nikdy v životě nevyjít ven mezi lidi.

,,J-jo aha! Promiň, ně-nějak mi to nedošlo...Ne, už ne, smířila jsem se s tím, je mi to jedno,“ zasmála jsem se nervózně a pokusila se o úsměv. Raději ani nechci vědět, jak to ve skutečnosti vypadalo...

,,Oči tě prozradily, i tvá náhlá změna chování. Tak se tím už netrap, nemysli na to. Máš přeci nás, mě...“ Rukou mi za bradu pozvedl hlavu a pomalu se ke mně začal přibližovat. Nejistě jsem očima těkala z něj na stromy za ním a naopak a nevěděla, co mám dělat. Cítila jsem, jak rudnu a třesou se mi nohy.

Když už ode mě byl jen kousek, nevydržela jsem to, vytrhla se mu z obětí a rozhlédla se.

,,Mám pocit, že jsem slyšela Yusukeho,“ zauvažovala jsem a usilovně si přála, aby značně překvapený Kurama nic nepoznal. Styděla jsem se za sebe, pořád si pamatuju, co jsem mu řekla předtím, ale něco se za tu dobu změnilo, a já vůbec netuším, co by to mohlo být.

,,Já jsem nic neslyšel,“ namítl Kurama užasle a ublíženě se na mě kouknul. Vím, jsem nemožná, hrozná, hloupá a já nevím, co ještě. Ale prostě jsem to nezvládla, nešlo to.

A najednou jsme to uslyšeli oba dva. Yusukeho hlas, který z plných plic vyřvával naše jména a něco o tom, abychom si pohnuli. To je snad zázrak!

,,Už jdeme!“ křikla jsem a rozběhla se rovně po úzké cestičce mezi stromy, kudy odešli ostatní. Zanedlouho se po mém boku objevil Kurama.

,,Co se mezi námi změnilo?“ zeptal se mírně zamračeně v běhu a místo na cestu koukal na mě. Snažil se z mé tváře něco vyčíst, ale já si dala záležet na kamenném výrazu odkoukaném od Hieiho. V duchu jsem ale pořádně zmatkovala. Jak to proboha myslel, co se mezi námi změnilo? Já bych se spíše zeptala- bylo mezi námi někdy vůbec něco? Připadá mi to jako sen, protože tohle přeci nemůže být skutečnost...

,,Tak tady jste. Kde jste byli?!“ mával na nás Yusuke a s ostatními stál na jakési miniaturní mýtince. Kolem dokola byly listnaté i jehličnaté stromy a tráva kolem dostávala nazlátlý nádech z posledních paprsků téměř zapadlého slunce. Byla to opravdu úžasná scenérie, která se nevidí jen tak každý den, až na to, že já se té krásy moc nenabažila. Ve výhledu mi totiž zabránil Yusukeho obličej s tváří staženou do potutelného úšklebku.

,,Zase jsem vás od něčeho vyrušil, nemám pravdu?“ zašeptal škodolibě a po očku sledoval, jak se Kurama přidává ke skupině uprostřed mýtiny. K Yusukeho úžasu jsem se na něj usmála od ucha k uchu a poplácala ho po rameni.

,,Nemáš, ale i tak ti moc děkuju,“ šeptla jsem a vesele odkráčela za ostatními, kteří mezitím usoudili, že tohle místo je jako stvořené pro přečkání dnešní noci.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

To snad nechceš udělat???

(mekurama77, 4. 9. 2008 18:19)

Ahoj, tuhle povídku si fakt užívám, jenže se mi nechce věřit tomu, že bys dokázala nedat Terezině lásce druhou šanci. Zatím se mi to jeví spíš jako že to nedopadne. Po přečtení SS 1 jsem doufala, že někdo se nad Terkou slituje. A navíc KUrama asi má zájem, což mi teď naprosto úžasný. Chci mít možnost snít o tom s Terezou.
PLS nezklam nás zamilované!!

dalsi cast

(obito, 18. 8. 2008 16:36)

fakt pis sicew vim ze to neni zrovna jednoducha vec napsat povidku a trva to docela dlouho a sama to vim kdyz taky pisu ale ty t ozvladnes tak se dej do dila a ukaz nam co se z toho vyklube ju!!!!!!?

!!!!!!!

(darknesska, 17. 8. 2008 19:35)

jéééééé Yukiko! piš dál!! a fofruj! nemůžu se dočkat až si přečtu co mezi váma bude!!!! a s katty! honem honem piš
!!!!!

kawaiiiiii

(neru-chan, 16. 8. 2008 16:33)

pis honem racjle at je tu dalsi kapitolka

pis

(sisi, 15. 8. 2008 23:55)

pis nebo ze me bude mys!!!!!!!!!!!! fakt si pospes je to celkem prdel uplne vidim ty pohledy !!!! lol !!!

NÁDHERNĚ PÍŠEŠ

(Natali, 15. 8. 2008 21:55)

Prima už se těším na další kapitolu.:D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA