8. kapitola- Yusukeho smysl pro humor- vážně k nezaplacení!
8. kapitola
Celý les se ponořil do tmy a linulo se jím téměř posvátné ticho. Jak už jsem říkala, takhle jsem si Zásvětí nepředstavovala. Ne že by mě to nějak zklamalo, jsem naopak ráda, že je tu klid. No, klid...Dokud jsou Yusuke s Kuwabarou pohromadě, nikdo nemůže dost dobře říct, že je klid. A už vůbec ne, když Yusuke začne vyprávět strašidelné historky. Jindy by možná děsuplné byly, ale když je vyprávěl on, málokdy jsme se ubránili výbuchům smíchu. Tedy, oni se jim málokdy ubránili.
Katty svou silou vytvořila nevelký ohníček a všichni se u něj sesedli. Přestože ve dne bylo nejspíš přes 30°C, teď foukal studený vítr a teplota značně klesla. Všichni u něj seděli, až na mě. Teprve když mě k němu chtěli dotáhnout násilím a já po nich začala ječet jako šílená, pochopil Kuwabara, že se nebojím koček, nýbrž ohně. Tomu aby něco zařvali přímo do obličeje, než mu něco dojde.
Přestože mi byla poměrně zima v mém triku s krátkým rukávem, sedla jsem si pod jeden ze stromů do trávy v dostatečné vzdálenosti deseti metrů od plamenů. Vím, Katty i Hiei je hravě drželi pod kontrolou, ale nabíhá mi husí kůže, když pomyslím na to, kdyby se kontrole vymkly. Ani nevím, odkud se ve mně ten strach bere. Nikdy jsem nebyla svědkem nějakého většího požáru, ale i přesto do ruky ani zapalovač nevezmu, pokud to není opravdu nutné.
,,Pojď sem k nám, vždyť tam zmrzneš!“ slyším volat Yusukeho, ale nijak ho nevnímám. Tak ať, řekla jsem si a dál seděla tvrdohlavě na místě. Tam mě nikdo nedostane!
Ani by mi taková zima nebyla, kdybych neměla mokré vlasy a trochu i oblečení. Nedaleko bylo malé jezírko, tak jsem se tam vykoupala a namočila si oblečení, abych se zbavila toho hnusu. Musela jsem ve vodě zůstat bezmála dvě hodiny, než oblečení alespoň trochu uschlo. Slunce už navíc dávno zapadlo a stát ve studené vodě by nepotěšilo každého, obzvláště mě ne.
Krátila jsem si čas přemýšlením o oné vesnici. Nějak se mi do ní nechtělo, při každém pomyšlení na ni se mi nepříjemně stáhl žaludek a měla jsem chuť se otočit a jít hezky zpátky po svých. Něco ve mně křičelo na poplach, ať tam nechodíme, že se něco stane. Moc ráda bych to poslechla, ale co ostatní? A co Katty? Ona něco o té vesnici ví, to je mi jasné, a dle jejího výrazu tam u Genkai soudím, že vzpomínky na ni nejsou zrovna nejveselejší. Stále častěji se přesvědčuji o tom, že zvědavost nepatří mezi mé dobré vlastnosti. Kéž by mi to všechno bylo volný...
Zaklonila jsem hlavu a můj pohled upoutal krvavě zbarvený Měsíc. Obloha ponořená do temna, kde nesvítila jediná hvězda. Tenhle výjev mě, bůhvíproč, uklidňoval. Jakoby mi něco našeptávalo, že horší, než je to teď, už být nemůže. Moc ráda bych tomu věřila, ale...Já se bojím tmy! >_<
Roztřásla jsem se a nejistě se zahleděla do dálky mezi stromy. Stín tady, stín tam, a teď už jen stačí zapracovat s fantazií. Ze stínu tady se vyklube zkrvavená mrtvola a za stínu tam na mě vyskočí přízrak s pěnou u huby. Jedině smích pár metrů za mnou mě přesvědčuje o tom, že si to jen představuju a že tady nejsem sama. Až na to, že já si tak připadala, snad jako ještě nikdy. To je vážně ze mě taková troska? Jen kvůli tomu, že jsem ztratila nejlepší kamarádku? Pak mě Katty odhadla správně- jsem ubohá.
,,Jsem ubohá...“ zašeptala jsem si pro sebe a zamračila se. Pokud je to tak, měla bych s tím urychleně něco dělat. Mohla bych třeba začít postavením se vlastnímu strachu. Oheň, nebo tma? Tma...nebo oheň...? Pomalu jsem se zvedla na nohy a oprášila si kalhoty. Rozhodla jsem se pro tmu.
Pousmála jsem se, v duchu si broukala své oblíbené písničky a vykročila mezi stromy do té nejhustší tmy, jakou jsem si mohla „vysnít“.
Ovšem, má výprava skončila dříve, než vůbec mohla pořádně začít. Udělala jsem tři kroky, praskla pode mnou větvička a něco malého mi v tom okamžiku proběhlo pod nohama. Přeběhl mi mráz po zádech a tak-tak jsem se držela, aby mi neušel vyděšený výkřik. Urychleně jsem couvala zpátky ke svému stromu. Ne, tma to nebude, obzvláště ne po tomhle marném pokusu. Takže...oheň. No, za pokus nic nedám.
Když se mi konečně podařilo pohnout a znovu nabýt ztracené odvahy, nadechla jsem se a zvolna vykročila k tomu jejich táboráku. Uklidňovala jsem se tím, že tam nebudu sama. Navíc, byla mi vážně zima a vyhlídka na sálající teplo vypadala dobře. Šla jsem dál a snažila se nedívat do plamenů. Yusuke na chvíli zmlkl a zvedl ke mně s úsměvem hlavu.
,,Ale, najednou to jde, co? Nemusíš se bát, nic ti ten oheň neudělá,“ zvolal pobaveně a ukázal na volné místo mezi sebou a Kuramou. Nejistě jsem mu úsměv oplatila, velkým obloukem se vyhnula ohni a sedla si mezi ně. Neušel mi Kattyin úšklebek, ale já se plně soustředila na tu plápolající věc asi půl druhého metru ode mě. Přestože mě pálily oči tak, až jsem začínala slzet, nespouštěla jsem je z něj a pocítila jsem v sobě vlnu strachu. Byla to jedna z těch nečekaných, příbojových vln, které vás zastihnou nepřipraveného a vynoří se jen tak odnikud. Ty, které, když je nestihnete potlačit, vyplavou na povrch a dají o sobě nepěkně vědět.
,,Tak se do nich nedívej.“ S trhnutím jsem se probrala a zmateně se otočila po hlase. Jak jsem se obávala...
,,Nemůžu si pomoct,“ pousmála jsem se na něj a začala předstírat, že poslouchám Yusukeho přímočaré historky o tom, jak jednou Kuwabarovi vmáčkl hlavu do betonu. Šlo to jedním uchem dovnitř a druhým ven, takže jsem ani nevěděla, co říkal dál. Párkrát jsem zaznamenala Kuwabarovi podrážděné protesty a Kattyiny jízlivé poznámky, jednou dokonce Hieiho nevrlé zabručení, jak nemohl kvůli nim usnout na jedné ze svých větví. Zkusila jsem Kuramu uposlechnout, a tak jsem se raději zahleděla do tváře Katty. Vypadala spokojeně, jak jsem si s radostí povšimla. Byla jsem ráda, že mezi ně zapadla, pokud to všechno ovšem nepředstírá. Ne že bych se divila, kdyby to tak bylo. Hlavně by mě zajímalo, proč s ostatními vychází v klidu a jen mnou opovrhuje. Mrzí mě to, abych se přiznala. Vzdát to ale nehodlám, zatím se přece nic nestalo, když nepočítám dnešní incident s bahnem. I tak, připadá mi, že do party zapadá mnohem lépe než já. Kurama má nejspíš pravdu, měla bych se tím vším projednou přestat trápit...
Tolik jsem se ponořila do svých myšlenek, až jsem pomalu přestávala vnímat všechno kolem. Rozjařené hlasy, teplo mnou prostupující i něčí ruku kolem mých ramen...
***
,,Tak už ji vzbuďte!“
,,Nechte ji ještě spát, vypadá vyčerpaně.“
,,Jo, a z čeho?!“
,,Co takhle z dvouhodinového stání ve studené vodě, protože ji někdo shodil do bláta?“
,,Jo ty myslíš tohle...To ale pořád není dostatečný důvod, jen nás to zbytečně zdržuje!“
Ráno mě probudily dva hlasy, mužský a ženský. Věděla jsem, že bych měla vstát, ale víčka byla strašně ztěžklá a otevřít oči bylo tak hrozně namáhavé a vyčerpávající, že jsem se o to raději ani nepokusila.
,,Sluší vám to spolu. To proto nechceš, aby se vzbudila? Chceš, aby na tobě ležela dál, že jo? Teda Kuramo, ty se na první pohled nezdáš...“
,,Velmi vtipné, Urameshi...“
Tak tohle už rozhodně byl důvod k probuzení. Rázem jsem byla čilá jako rybička a s trhnutím jsem se posadila. Protřela jsem si oči a po otevření jsem je vystavila časným ranním paprskům slunce. Už při prvním pohledu na narůžovělou oblohu mi bylo jasné, že jindy bych v tuto chvíli ještě vyspávala.
,,Jak se ti spalo?“ zajímal se Yusuke a jen stěží potlačoval škodolibý úšklebek. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. Kurama, poněkud červený v obličeji, seděl na zemi vedle mě, před námi dávno vyhaslé ohniště. Ostatní už stáli na nohou, připraveni kdykoli vyrazit. Tedy až na Kuwabaru, ten jediný vypadal, že co nevidět usne vestoje, jak se mu klížily oči.
,,Docela jo, dokud jste mě nevzbudili. Proč se ptáš?“ podivila jsem se s obavami v hlase a zkoumavě si jeho a Kuramu prohlížela. Kruci, proč se Yusuke tak pochechtává...?!
,,Ani se ti nedivím, taky bych se vyspal dorůžova, mít jako ty k dispozici Kuramovo rameno,“ přikývl naoko sklesle a Kurama na to jen něco nevrlého zavrčel. Vytřeštila jsem na Yusukeho oči a chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, jak to myslel. Jako na povel jsem zrudla a nevěřícně se otočila na Kuramu, který se jen omluvně pousmál.
,,Když jsi usnula, hlava ti sklouzla na moje rameno a já tě nechtěl budit,“ pokrčil ledabyle rameny, ale ani Yusukemu neušel pobavený záblesk v jeho očích.
,,Aha, tak...tak tedy promiň,“ vyhrkla jsem a dříve, než stačil cokoliv dalšího říct, jsem vyskočila na nohy a obdařila všechny nejistým úsměvem namísto přání dobrého rána. Stejně pochybuju, že by dobré bylo, stačilo se podívat na Kuwabarův kyselý obličej a měla jsem ve všem jasno. Sice jsem netušila, kolik je hodin, ale vsadila bych své ohlodané nehty, že takhle brzo nevstával ani do školy.
,,Vypadá to, že konečně můžeme vyrazit, co?“ procedila Katty znuděným hlasem, otočila se na podpatku a svižným krokem se vydala za sluncem. Všichni jsme se okamžitě vydali za ní a vypadalo to, že nikomu není ani trochu divné, že jediná Katty zná cestu. Docela mě překvapilo, že se nikdo ani náznakem nezajímal, odkud tu vesnici vlastně zná.
Prodírali jsme se dalšími úzkými cestičkami s Katty v čele průvodu, když se ke mně nenápadně přikradl Yusuke.
,,Proč ses mu omlouvala? Kdyby se mu to nelíbilo, odstrčil by tě,“ zašeptal a tázavě zvedl obočí, jak čekal na odpověď.
,,Nevěděla jsem, co dělat. Nic jiného mě nenapadlo,“ řekla jsem popravdě a dávala si pozor, kam šlapu. Nechtěla jsem si brát příklad z Kuwabary, který, místo na kamenitou cestičku, koukal na stromy a nejednou skončil na zemi. Ovšem, nic se nerovnalo mému pádu do bláta, který se zřejmě zapsal do nepříliš bohaté historie téhle praštěné party.
Dál už se mě Yusuke na nic nevyptával a raději se připojil ke Kuwabarovi, který se s hlasitým nadáváním na všechno kolem opět zvedal ze země.
***
Za velkého horka jsme pochodovali lesem celý den a byli rádi za každý stín, které nám jednotlivé stromy přinášely. Když přišla noc, znenadání se zvedal prudký vítr a my ještě rádi vzpomínali na teplo. Už nesčetněkrát jsem téhle výpravy litovala, to ani nemluvím o mém prázdném žaludku, ale při pomyšlení na vesničany jsem se celkem vzchopila. Vždy jsem si řekla: ,Ty tady kňučíš nad horkem a prázdným žaludkem, zatímco o pár desítek kilometrů dál umírají lidé.´ No, lidé to sice nejsou, ale to na situaci nic nemění.
Navíc jsem si našla novou metodu na zkrácení toho času, který se neskutečně vlekl jako rozteklý hermelín. Jednoduše jsem si vybrala někoho z nich, přenesla si jeho obraz do mysli a představovala si ho v různých šatech a příčescích. Nejlépe se mi tak „pracovalo“ s Katty a Hieim, ti dva byli celí v černém a to se mi na nich moc nezdálo. Většinou jsem skončila s tím, že měli růžové šaty nebo nadýchané holčičkovské sukýnky a plno copánků s obrovskými mašlemi. Vidět to ti dva, tak si mě pěkně podají. Sice nějaké to podezření pojali, když jsem na ně v jednom kuse a pravidelných intervalech civěla a jen stěží potlačovala výbuchy smíchu. I přesto, že to byla úžasná věc na rozptýlení nudy, příliš dlouho mi to nevydrželo a i na mě dopadla ponurá nálada.
Příští den, kdy jsme se lesem málem plazili a slunce jsme měli přímo nad hlavou na znamení poledne, se Katty zastavila u jednoho ze stromů a pozorně si prohlížela jeho kůru. Po chvíli se k nám s úsměvem lným úlevy otočila a mě bylo jasné, že jsme téměř na místě.
Komentáře
Přehled komentářů
Moc prosim o dalsi kapitolku. Cekani je naprosto neunosny a vztah tech dvou mi porad strasi v hlave. Jsem napjata a nemuzu se dockat. Asi nebudu jedina.
PLS PLS PLS!!!XD
dal
(dalů, 10. 9. 2008 22:42)
dals! proste napis dalsi pokracovani nebo nemuzes?! ale kdyztak si pospes!
odpověď z www.remu.blog.cz
(Tlouie, 31. 8. 2008 19:50)Děkuju, že jsi navštívila můj blog, moc mě to potěšilo :) A jasně, ráda s tebou spřátelím, už si tě dávám na blog :-) Tvé icq už jsem si vzala, takže můžem klidně hodit pokec :) A s tou povídkou na SasuNaru - nejsem ten typ, co píše na povel, ale můžu ti slíbit, že se o to rozhodně pokusím. Neříkám, že to bude brzy, musím se přeorientovat na Naruta neboť jsem ho už úplně vypustila a moje posedlost jím už vyprchala. Ale rozhodně se budu snažit, navíc, když jsi udělala takovej nádhernej andělskej pohled xDDD Tak zatím, Tlouie :) Btw, jsem ráda, že se ti líbí můj blog. Určitě se shodnem v tom, že růžová je hrozná a L je jedna z nejstylovějších postav ( ale mého Neara a Mella nepřekoná xD )
jejjjj
(koda-san, 27. 8. 2008 9:59)to bolo spuper. dúfam ze bude coskoro dalsia kapitola :D
notak
(sisi, 25. 8. 2008 17:48)nenapinej a pis uz nevim co dal cist (uz nic jinyho cist neumin -zazrala sem se do toho ze na nic jinyho nez na tenhle pribeh nemyslim!!!!!) tak uz dalsi dil nez tu umru premyslenim jak se to bude vyvijet! MUHAHA MUHAHA MUHAHA (mam zkrizeny ruce a smeju se az mam dolicky na tvarich)
jojojojojojo
(sisi, 24. 8. 2008 14:03)dalsi dil je to celkem sranda k zblazneni! a dobry cteni!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
yooo
(darknesska, 24. 8. 2008 11:33)ty yo, yukiko, tohle je nudná kapitola jako stehno teda! *ironie* honeem piš dáál,tahle kapča byla výborná! a jsem si jistá že ta příští bude ještě lepčí! ^__^
Jsem zpět
(Katty, 23. 8. 2008 22:32)Tak jsem se vrátila z dovolené a jsem velice mile překvapena že je tady další kapitolka a musím říct že souhlasím s holkama když zakřičím : DALŠÍÍÍÍ!!!!!!
hih...dalsiiiiii
(neru-chan, 23. 8. 2008 18:04)to je kawai tak ses konecne odhodlala napsat dalsi cast? tak ja ti to neusnadnim XD potoze budes muset hned psát další!!!XD muhahahahahahaha
Das jim sanci?
(mekurama77, 11. 9. 2008 11:53)