Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. kapitola- Mrcha? Už to tak vypadá...

3. 8. 2009

„Co...Co má tohle znamenat?" vydala ze sebe potichu Kagome a stála jako přikovaná na místě. Nikdo z místnosti z ní nespouštěl oči, včetně osoby v křesle, jako by netrpělivě čekali na její reakci. Nemile překvapená dívka ovšem nebyla schopná se pohnout a byla na pokraji zhroucení. Nechápala, jak je to možné, jak se tohle mohlo stát. A proč jí? Její přání to nebylo!

„Kagome, tohle je tvé dvojče Kaname," prohlásila s úsměvem její matka a Kagome se v tu chvíli zamotala hlava. Jak se u toho může tak usmívat? To se jí snad vysmívá, nebo co? Prožívala rozporuplné emoce- šok, vztek, údiv a navíc se jí bůhvíproč chtělo brečet. Nemohla o matčiných slovech pochybovat; dívka sedící v křesle jako by jí z oka vypadla. Měla dlouhé blond vlasy, modré oči, byla štíhlá a na sobě měla světle růžový top s tmavě růžovou sukní. Kagome se při tom pohledu chtělo zvracet- jako by se dívala do nějakého hrůzného zrcadla.

„Ahoj, ráda tě poznávám," promluvila Kaname sladkým medovým hláskem, se zářivým úsměvem odhalujícím dokonale bílé zuby vstala a podala Kagome ruku s dlouhými, růžovobíle nalakovanými nehty. Druhá dívka se otřásla odporem; vždyť tohle stvoření by nakrásně zapadlo mezi místní fifleny a barbínky a ještě by jim mohla společně s Nicole velet! Ani nezkoušela její úsměv opětovat, její obličej naopak ještě více potemněl.

„Klidně bych řekla to samý, ale rodiče mě učili, že lhát se nemá," odvětila a s vyzývavým pohledem si založila ruce na prsou.

„Kagome!" okřikla ji její matka pohoršeně a se zachichotáním se obrátila ke svým hostům. „Prosím, omluvte ji, je jen poněkud vystrašená, neví, co mluví."

„Ale jo, vím to moc dobře! Co to má sakra znamenat? Neříkej mi ani ze srandy, že tahle růžovoučká princezna má něco společného se mnou!" Kagome se musela držet, aby pořádně nezvýšila hlas. Bylo jí jedno, že se na ni všichni ohromeně dívají, nevadilo jí, že je středem pozornosti. Teď ne. Matka už-už otevírala rozhořčeně pusu, ale někdo ji předběhl.

„Budu to od tebe brát jako kompliment," usmála se na ni Kaname, ale Kagome v něm viděla výsměch. „Taky nejsem příliš nadšená tvým očividným stylem oblékání, ale nechci tě soudit hned po prvním setkání. Jsem si jistá, že se časem skamarádíme, určitě jsi skvělá holka."

Kagome protočila oči v sloup a dlouze si zívla. „Pochybuju, že jsem podle tvých měřítek skvělá. Já pro celoměsíční nakupování a pomlouvání lidí moc neholduju."

,,To už by stačilo, Kagome!" vložila se do toho její matka, protože vycítila hádku. Věděla o dceřině nechuti k růžové barvě, ale udivilo ji, že po Kaname takto vyjela. „Chováš se jako dítě, tak toho nech! Vem si příklad z Kaname-chan!"

„To se jako mám navlíknout do růžový a nasadit pomalu metrový podpatky? No fuj, to se radši oběsím!" Kagome věděla, že tohle jí matka ještě pořádně spočítá, ale nemohla si pomoct. Už teď tu holku nenáviděla, tak nějak tušila, že se před jejími rodiči jen přetvařuje. ,Ale jsou to přece i její rodiče, ne jen moji...Tohle je zlej sen...´

„Asi...Asi bychom Kagome-chan měli všechno vysvětlit," ozvala se rozpačitě druhá žena, "matka" Kaname. Po celou dobu byla i se svým mužem taktně zticha, ale jejich kritické pohledy mířené ke Kagome mluvily za vše. Blondýnka je okázale ignorovala, byla zvyklá na post černé ovce rodiny, ale tohle na ni začínalo být přece jen trochu moc. Cítila, jak na ni všechno padá, nemohla se dost dobře nadechnout. Potřebovala napít, potřebovala na vzduch a především odsud potřebovala vypadnout. Nechtěla tady s touhle sebrankou, která byla jednotně proti ní, strávit už ani minutu, ale její matka nevypadala, že by se chystala ji někam pustit.

„Myslela jsem, že jsi dost velká na to, abys tenhle fakt přijala."

„Jasně..."

„Asi jsem se v tobě mýlila."

„Samozřejmě..."

,,Přestaň se tak blbě tvářit, já to myslím vážně!"

Kagome při pohledu na vražedně se tvářícího otce přestala protáčet oči v sloup a podupávat nohou. Matka jí byla šoufl, ale z taťky měla respekt. Narozdíl od té choleričky byl neskutečný flegmatik a facky rozdával s kamennou tváří.

„Kagome, měla by sis na mě začít zvykat," ozvala se Kaname, zjevně celou tou scénou dobře pobavená.

„A to jako proč? To, že jseš moje...to prostě neznamená, že s tebou hodlám trávit čas!"

„Dobrovolně asi ne, ale..." Druhá blondýnka se významně podívala na svou a Kagomeinu matku a ta se na ni zářivě usmála.

,Chce se mi zvracet...´

„Jistě, málem bych zapomněla. Kagome, budeš si muset protřídit své věci, musíme přestavět pokojíček, koupit novou postel a nejspíš další stůl a nějaký ten nábytek. Kaname teď bude bydlet s námi a budete mít společný pokoj, jinak to nejde. A ty černé stěny se přemalují, Kaname-chan nemá černou ráda, viď, drahoušku?"

„Ano, pa- mami. Pokud by to šlo, ráda bych tam dala nějakou světlou, nejlépe bledě růžovou nebo zelenkavou." Kaname po očku se zadostiučením sledovala, jak Kagome postupně bledne.

„Ale samozřejmě. Kagome, pochop, že Kaname-chan musela žít odloučeně od nás. Tehdy, když jste se narodily, jsme neměly prostředky na výchovu vás obou, takže...Jednu z vás jsme dali vychovat tady našim drahým přátelům," mávla rukou s vděčným úsměvem ke dvojici na pohovce, „a dohodli jsme se, že až budete starší, Kaname se k nám vrátí." Matka mluvila dál a dál, ale Kagome ji neposlouchala. Propadla zoufalství už při zmínce růžových stěn v pokoji a s každou další větou se to jen zhoršovalo.,Už tady nevydržím ani minutu..!´  pomyslela si, když cítila, jak se jí do očí derou slzy vzteku. Otočila se na podpatku a vyběhla z obýváku na chodbu. Ignorovala matčino volání, popadla boty, klíče a peněženku a vypadla z bytu pryč, přičemž neopomněla pořádně prásknout s dveřmi.

Když byla venku, dost daleko od domova a nového člena rodiny, nechala slzy volně kanout po tváři. Nezvládla je zadržet jako vždy, tohle na ni bylo příliš. I bez Kaname nebyl její život vysněný. Co asi přijde teď? Kagome si o ní dokázala udělat obrázek; před matkou si bude hrát na nevinnou poslušnou holčičku a v soukromí se vybarví jako pěkná mrcha. No co, bude jí to velice ráda oplácet, jen si nehodlala na nic hrát.

„Sakra!" ulevila si a stírala si slzy, když šla potemnělou uličkou mezi domy. Neměla náladu na nějakou další návštěvu u Emmy, ale cítila, že se nutně potřebuje svěřit, případně vykřičet. Riskovala sice hádku, byla podrážděná a nervózní, ale dnes se domů rozhodně nechystala. Doufala, že bude moct u své kamarádky přespat, proto se bude muset pořádně držet na uzdě.

Sedla si na nejbližší lavičku u houpaček a s mocným popotáhnutím vytáhla mobil z kapsy.

Cau, muzu jeste prijit? Odepis rychle, diky.

Emma sice málokdy odepsala hned, ale teď se blondýnce do pěti minut malý přístroj vesele rozvibroval.

Jasne, klidne prijd, Budu te cekat, zatim pa, Emm.

Kagome se s vděčným úsměvem zvedla, divoce zamrkala a vydala se na zastávku doufajíc, že na ní pláč nezanechal nějaké stopy.

-

Natáhla ruku ke dveřím a zaklepala. Ani se nesnažila přetvařovat a nechala na tváři dosti zasmušilý výraz. Tak či tak by Emmě všechno řekla.

Zevnitř zaslechla kroky doprovázené psím štěkotem a když se dveře otevřely, jako první se na ni vrhla Betty.

„No jo, my jsme se dlouho neviděly, co?" sklonila se, aby psa podrbala za ušima a vešla dovnitř, kde se automaticky zula.

„Kagome?" zkusila Emma opatrně a starostlivě si kamarádku prohlížela. „Tys...tys brečela?"

„Cože?!" vykulila blondýnka oči a nechápavě zamrkala. To je ještě pořád červená?

„Brečela, že? Co se stalo?" Kagome to ignorovala a běžela do koupelny k zrcadlu, kde se zděsila. Úplně zapomněla, že má oči obtažené černou tužkou, kterou teď měla všude kolem nich rozmazanou. ,Aha, tak proto na mě v tramvaji tak divně civěli!´

„Jen trochu," mávla ledabyle rukou a tím dala najevo, že tohle dál rozpitvávat nechce. Emma k ní vystrašeně přešla, vzala ji kolem ramen a zavedla na postel ve svém pokoji. Za tu dobu, co se znaly, viděla Kagome brečet jen smíchy a byla si jistá, že tohle ten případ nebyl.

„Tak povídej, co se stalo?" zeptala se znovu, když obě dvě seděly na posteli a mezi nimi spokojeně ležela Betty.

„Můžu u tebe dnes přespat, Emm?"

„No...Jasně, ale teď už mi laskavě odpověz."

„Ono je to trochu složitější," zdráhala se Kagome, ale věděla, že čím déle to bude odkládat, tím horší to pro ni pak bude. „Víš, jak jsme se dnes bavily o těch dvojčatech? Že bys jedno chtěla mít? No, tak dneska jsme měli návštěvu, mamka mi někoho představila."

„Co? Počkej! Nechceš mi snad říct, že-"

„Jo, přesně tohle mám na mysli." Kagome se narozdíl od Emmy netvářila nijak nadšeně. „Jmenuje se Kaname a vypadá na pěknou krávu! Byla celá v růžovém, chápeš to? Vypadá úplně jako já a nosí růžovou!" Její rozhořčení konečně vyplouvalo na povrch. Emma se neubránila smíchu, což Kagome popudilo a rozčílilo ještě více. „Nesměj se, víš, co to znamená?! Ta holka si k nám klidně vtrhne a zničí mi život!"

„Ale no tak, nepřeháněj. Třeba není tak špatná!"

„Emmo, tys mě neslyšela? Je to barbína! Bar-bí-na!"

„To ale ještě neznamená, že ti zničí život. Vždyť ji vůbec neznáš, ne?"

„Kdybys ji viděla, mluvila bys jinak. Jak se před mamkou přetvařovala! A víš co? Budu s ní mít společný pokoj a ten si ona může vymalovat na růžovo, protože nemá ráda černou! Emmo, říkám, ti, že já tu mrchu dříve či později zabiju!" Tmavovlasá dívka raději neodporovala a jen žasla nad Kagomeinou nenávistí. Neuměla si představit holku, která by byla tolik podobná její kamarádce a měla by ráda růžovou. S tím, jak Kaname hned odsoudila, nesouhlasila, ale nechala ji se vyvztekat.

Kagome se už-už nadechovala na další salvu nadávek na Kanamein účet, když v tom se její mobil v kapse kalhot rozvibroval a začal vyhrávat vyzváněcí melodii.

„Mamka," oznámila znechuceně, když koukla na displej a bez rozmýšlení hovor típla. Neměla ani tu nejmenší náladu s ní mluvit a byla si jistá, že ještě dlouho ji mít nebude.

Obrazek

Obrazek

Mám napsanou už i další kapitolu Zrazené, ale...Nevidím od vás odezvu a to mě mrzí, takže...T_T

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Prosíím

(LuMiNy, 16. 8. 2012 21:15)

Prosím dej sem ten další dílje to docela dobrý

prosim pokračko

(Saskie, 5. 1. 2010 18:03)

já umřu jestli nedáš pokráčko co nejdřív

chudák kagome

(Saskie, 19. 9. 2009 13:31)

to je hrůza chudák kagome pls další pokráčko

...

(Naru-san, 9. 8. 2009 16:28)

Páni..to vypadá fakt dobře :D Ta Kaname určo bude mrcha,v tom souhlasím xD

:*..

(Katy, 5. 8. 2009 19:50)

Vypadá to zajímavě...popravdě řečeno jsem už ani nedoufala že napíšeš pokračování...ale i tak jsem se sem koukala...a najednou, co to vidím...? Páni takový zázrak...O:) Tak si snad pospíšíš s pokračováním...:P

...

(Ebika, 5. 8. 2009 16:07)

No to je krása honem pokráčko!!!!!!!!Ale ta Knamame mi příjde taky jako mrcha, ale to mi příjde každá holkaco nosí jeno růžovou...eh radši mlčím, ale vážně krásná kapitolka:-D

Go,Go,Kagome-chan!

(Alee_ZrůDa, 4. 8. 2009 22:06)

Duh! o_O
Úplně jsem se vžívala do situace tý zrazený chudinky!
Jashine! Růžovou?! Světle zelenkavou?! Jdu zvracet!
Zabít bys ji nemusela,ale pořádně ji nauč jak to vypadá,když se Kagome naštve! xD
A nebo ještě líp,převychovej ji..=^w^=
Neko~~

.......................

(Katty, 4. 8. 2009 1:28)

Hi hi tak to bylo naprosto suprovní. Už se těším na další dílek a jen doufám že na něj nebudem muset čekat tak dlouho. Jo a ještě: Kde je další díl Splněného Snu 2 co?? *výraz přísné učitelky (třeba na skříni co??XDDD)*

nadpis je na ....

(Naru, 3. 8. 2009 23:02)

Na tohle čekám už tak půl roku XDD danke a je to krásný.. hele jsem hodně podobná kagome a moe matka mi během mé nepřítomnosti také vymalovala a néjen vymalovala ale vybarvila celí muj pokoj na růžovo stěny záclony všechno! .....soucítím...

kdyz ja blbe komentuju

(arya, 3. 8. 2009 22:57)

ja delam v komenticich chyby tak moc nepisi ale ty pises uzasne tak moc neyhrozuj a prosim pis

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

(Akyra, 3. 8. 2009 21:57)

super konečně jsem se dočkala super kagome lituji růžovou fakt nemusím a čekám další dílek^.^

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA