Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. kapitola- Já problém nemám!

22. 11. 2009

5. kapitola

Všichni tři mlčky stoupali po schodech, Kuroda-sensei v čele a Haruki se držel těsně za Katakim. Neodvážil se ani nahlas dýchat, popravdě řečeno šel z Kurody strach, přitom profesor patřil mezi ty nejklidnější a nejshovívavější. Proč se jen nechal přemluvit? Už od začátku přece věděl, že je to špatný nápad. Byl si jistý, že má průšvih, a pořádný. Jedna z posledních věcí, které si přál, bylo zklamat matku, obzvlášť po ranním rozhovoru.

Kataki se za ním ani jednou neohlédl, rozhodně kráčel za Kurodou s rukama v kapsách kalhot, narozdíl od ustrašeného chlapce za ním, který by se nejraději někam neslyšně vypařil. Jindy by Haruki nad klidem svého nového kamaráda žasl, teď ho však zajímalo něco docela jiného- podaří se mu Kurodu nějak přemluvit, aby nezvedl telefon a nevytočil číslo na některého z rodičů? Nebo ho snad má přesvědčit o své nevině a nechat v tom Kamiyamu samotného? Určitě by si sám hravě poradil, o tom ani v nejmenším nepochyboval, ale... Už jen ta pouhá myšlenka se mu příčila. Bylo by to až příliš zbabělé i na něj. Jenže…co potom?

Byl natolik pohroužený do přejímání, že teprve až když narazil do Katakiho zad, si uvědomil, že na přemýšlení už nemá čas. Kuroda vytáhl z kapsy šedých plátěných kalhot menší svazek klíčů a jedním z nich odemkl dveře do svého kabinetu, které pak otevřel dokořán. Avšak místo toho, aby vešel i s hříšníky dovnitř, se k nim na prahu otočil čelem.

„Kamiyamo, ty se běž nahlásit k panu řediteli, cestu znáš," řekl suše, aniž by se na něj podíval. Svým upřeným pohledem totiž propaloval Harukiho, který měl sto chutí se přikrčit. „A vy, pane Kadokawo, s vámi si popovídám já."

Haruki vyděšeně zamrkal a jen němě pootevřel pusu. ,To snad ne! Krucinál, tohle není dobrý...´

„Došel bych tam i se zavřenýma očima," ujistil Kataki profesora sebevědomě, jako by jej Kurodovo počínání nijak nevyvedlo z míry, nápadně poklepal Harukimu na rameno- což chlapec s vděkem přijal namísto slov útěchy- a na první pohled bezstarostně pokračoval dál až na konec chodby.

Kuroda trochu poodstoupil, aby Haruki mohl jen velice nerad vejít, ještě si počkal, dokud se neozvalo Katakiho rozveselené: „Dobrý ránko!" a až pak zachmuřeně zavřel dveře. Pomalými kroky přešel malou místnost až ke stolu, kde ztěžka dosedl na židli. Haruki dál stál vedle dveří u věšáku s jedinou bundou, lomil rukama a nejistě přešlapoval na místě.

„Posaďte se," promluvil profesor po chvíli a kývl hlavou směrem k levému rohu, kde sídlil kulatý stolek i s malým křeslem. Haruki polkl nasucho a bez otálení uposlechl; zatím to nevypadalo, že by měl Kuroda v úmyslu křičet. Přinutil se zvednout hlavu a netvářit se tak nervózně. Zkoumal profesorovu tvář z profilu; měl zavřené oči, uvolněné rysy a mnul si kořen nosu.

,To ticho mě ničí...´ Propletl prsty rukou a raději se začal nenápadně rozhlížet po kabinetu. Všude to byla samá skříň plná knih, papírů a učebních pomůcek. Výjimkami byly dvě stěny, jedna vyhrazená pro okna a druhá pro dveře, umyvadlo a věšák. Klasický kabinet klasického profesora. Na co se však chlapec obzvlášť zaměřil, byla nástěnka, visící Kurodovi nad hlavou. Byl na ní přišpendlený rozvrh hodin, několik barevných papírků s poznámkami, pár vstupenek- zřejmě z různých výstav a galerií- fotka a obrázek. Musel přimhouřit oči, aby vůbec poznal, co (nebo spíše kdo) na fotce je. V jednom ze dvou lidí poznal právě svého profesora. Narozdíl od této chvíle se však pán šťastně usmíval, čímž se počet jeho vrásek rázem zdvojnásobil, a měl na sobě obyčejné civilní džíny a šedý svetr s vínovými pruhy. V podřepu objímal zezadu jakéhosi malého kloučka s černými vlasy, barvou očí stejnou jako Harukiho a jehož úsměv odhaloval díru po chybějícím zubu- nejspíš profesorův vnuk. V jeho domněnce jej utvrdil malovaný obrázek domečku a zubícího se sluníčka s hrbolatým nápisem "PRO DĚDEČKA". Haruki si vzpomněl, jak ve třech letech donesl matce svůj první podobný obrázek. Kazumi jej měla schovaný doteď a hodně dlouho byl magnetem připevněný na ledničku, dokud ji chlapec úpěnlivě nepřemluvil, aby ho sundala.

Při pomyšlení na matku se mu žaludek znovu nepříjemně sevřel a připomněl mu, v jaké situaci se právě nachází.

Kuroda si mohutně povzdychl, odložil své brýle na stůl a natočil si židli čelem k němu. „Můžete mi to vysvětlit, pane Kadokawo?" požádal ho, ale když se Haruki očividně k ničemu neměl, pokračoval: „Nejde mi do hlavy, proč se tak talentovaný a rozumný student, jako jste vy, zničehonic rozhodl chodit za školu?"

„Omlouvám se," vydal ze sebe chlapec i přes knedlík v krku a potlačoval třas. Neměl rád, když mu někdo spílal nebo něco vyčítal, obzvlášť když na to byl sám. Ne že by se bál, jen se při tom cítil krajně nepříjemně a nejraději by to hodil na krk někomu jinému, někomu schopnějšímu.

„Já ale nechci, abyste se mi omlouval. Vy sám byste si měl uvědomit, že děláte špatnou věc. Mně bude omluva k ničemu,“ vrtěl Kuroda hlavou a rukou si prohrábl své značně prořídlé vlasy. „Opravdu nerad bych volal k vám domů a sdělil rodičům, co se děje. Vaše výsledky jsou, co jsem slyšel, ve většině směrech vynikající. Mohl bych projednou udělat výjimku a první hodinu napsat jako omluvenou…“

Harukimu poskočilo srdce a s nadějí na profesora pohlédl. Už-už se chystal s nesmírnou úlevou poděkovat, ale Kuroda jej předběhl: „Avšak měl bych jednu podmínku. Jsem si jistý, že jste si vědom toho, kdo má na vás z vašeho okolí špatný vliv. Slečna Yazaki se mi svěřila s jistým problémem, který možná máte a já bych nerad, aby to přešlo v něco závažnějšího. Proto vás žádám, abyste se pokud možno vyhýbal bližšímu kontaktu s panem Kamiyamou. Stejně jako já víte moc dobře, že nepatří mezi ty…“ na kratičký okamžik se profesor odmlčel, aby našel správný výraz, „morálně vyspělé jedince. Dovedu si představit, že má jakýsi charakter, ale nepodléhejte mu. Pokud by to zašlo někam dál, byl bych nucen do všeho zasvětit ředitelství školy a je možné, že nevynechám ani policii.“

„Někam dále?“ zopakoval Haruki zaraženě, zatímco se v něm mísilo několik pocitů najednou. Takže slečna Yazaki se svěřila s jeho problémem? On ale žádný problém nemá, to ona! Chtělo se mu křičet, všechno Kurodovi říct, povědět mu, že se plete ve svém názoru na Katakiho… Chtěl by říct mnoho věcí, ale nic z toho ze sebe dostat nedokázal.

Kuroda si poněkud rozpačitě odkašlal, natáhl se pro brýle a znovu si je nasadil. „Měl jsem na mysli především alkohol, drogy a podobné „vymoženosti“. Poslyšte, pane Kadokawo. Myslím, že po vás nežádám nemožné. Rodiče by jistě nebyli nadšeni vaší novou známostí. Volba je samozřejmě na vás, ale věřím, že vám na své budoucnosti záleží a budete jednat správně.“

Haruki rozrušeně těkal očima po místnosti a dělal všechno proto, aby se vyhnul očnímu kontaktu s profesorem. Alkohol? Drogy? Nechápal, o čem to Kuroda vlastně mluví, unikal mu význam jeho slov. Jediné, čím se teď hodlal zabývat, byla profesorova výjimka.

„Souhlasíte, pane Kadokawo? Prosím vás, nemyslete si, že vám hodlám nějak zasahovat do soukromého osobního života, to věru ne. Je však mou povinností řešit problémy studentů, ačkoli se zprvu zdají byť jen nepatrné…“ Profesor mluvil dál a dál, zatímco Haruki pouze přikyvoval na souhlas. Kurodův proslov šel jedním uchem dovnitř, druhým ven. Postřehl sice pár slov, ale nebyl s to si je dát nějak do souvislosti. Věděl jistě jen dvě věci- zatím se volat domů nebude a Noriko je mrcha. Lítost jej nadobro opustila, co se týče jeho bývalé nejlepší kamarádky.

„Jsem rád, že vše chápete a pouštím vás s varováním,“ zvedl se profesor ze židle a Haruki ho ihned napodobil. „Pokud byste měl chuť se svěřit, mohu vám doporučit školního psychologa. Nemusíte se obávat, diskrétnost je na prvním místě a nikdo se nic nedozví, ani pan Kamiyama.“ Chlapec bez jakéhokoli komentáře přešel ke dveřím kabinetu a namísto souhlasu poděkoval. Než stačil Kuroda říct ještě něco dalšího, vyšel ven na chodbu mezi procházející studenty a zavřel za sebou dveře. Ani nezaregistroval, kdy zazvonilo. Pomalu pochyboval o svém zdraví- školní psycholog? A není to něco jako cvokař? Já ale žádný problém nemám, tak o co jde? Noriko a Kuroda mají problém, problém s Katakim! Rozhlédl se a pohledem se zastavil na osobě, kterou hledal a která stála opřená o zeď na konci chodby. Ještě jednou se ohlédl za sebe, aby se ujistil, že dveře profesorova kabinetu jsou stále zavřené, a během dvou vteřin stál vedle křenícího se Katakiho.

„Tak co, jak dopadlo kázání? Musel jsi klečet na koberečku a odpřísáhnout věrnost?“ dloubl ho do ramene a zvědavě si modrovlasého chlapce prohlížel. Upřímně, zajímalo ho, co se tam tak mohlo dít, že to kotě vypadá duchem mimo.

Haruki na Katakiho hleděl a chvíli mu trvalo než odpověděl. „Něco v tom smyslu,“ přiznal pomalu a okusoval si spodní ret. „Něco ve smyslu…“vyhýbání se bližšímu kontaktu s morálně nevyspělým jedincem“, takhle nějak to říkal.“

„S čímže?“ nadzvedl Kataki obočí a nespokojeně se zašklebil. „Profesor má strach o svého studentíka, opravdu dojemný!“

Haruki přikývl a společně se vydali ke schodišti hned za rohem, aby se mohli vrátit do třídy alespoň na brzy začínající druhou hodinu. Ačkoli nechtěl, Kurodova slova mu neustále zněla v hlavě. Přece by ho Kataki nenutil brát drogy? Sám nevypadal, že by je bral, ale člověk nikdy neví…

„A…Jak dopadl tvůj pohovor s ředitelem?“ zajímal se v domnění, že se mu podaří zaplašit otravné myšlenky. Kataki se samolibě uchechtl a posledních šest schodů přeskočil.

„Naprostý mrhání časem. Kuroda by už měl vědět, že ten starej páprda nic neudělá.“ Počkal, dokud němu Haruki nedošel. „Tak?“

Chlapec se zarazil a nechápavě na něj pohlédl. „Tak co?“

„Cos mu na to jeho kázání řekl?“

„Totiž,“ sklopil rozpačitě hlavu a žmoulal rukáv své čistě bílé košile, „já… Nevěděl jsem, co mám říct… Volal by rodičům a já…“

Katakiho doteď nadzvednuté obočí se svraštilo. Černovlasý chlapec stál na místě a ani se nepohnul, přestože do něj párkrát drclo několik studentů, kterým blokoval cestu ke schodišti. Haruki se pod jeho pohledem necítil dobře, žaludek se mu obracel snad ještě hůř než u Kurody v kabinetě. Měl jsem si raději něco vymyslet…

„No,“ vydechl po chvíli Kataki s možná až přílišným úsměvem a otočil se k odchodu, „nemůžu říct, že by mě to překvapilo.“ Haruki měl chuť odporovat, ale rozhodl se být raději zticha a pouze ho následovat. „Nechceš mít doma problémy, to je jasný.“ Modrovlasý chlapec si skousl spodní ret, aby zabránil své zvědavosti vyřknout něco, čeho by možná později litoval. Už tak si připadal mizerně, že se Katakiho před profesorem nezastal. Říkal si, že to udělat mohl, ale i přesto věděl, že kdyby se situace znovu opakovala, znovu by mlčel.

Do třídy dorazili těsně před zvoněním, k Harukiho úlevě. Jakmile vešli dovnitř, celá třída rázem ztichla, jako by se ve dveřích objevil profesor a ne jejich spolužáci, a upírala na ně všechny své pohledy. Kataki, který byl na všeobecnou pozornost zvyklý, okamžitě zamířil do své lavice, kde se svalil na židli. Ovšem Haruki, to už je jiný příběh. Snažil se všechny ignorovat, sklopil hlavu a došoural se k lavici u okna, sedl si a okamžitě se sklonil ke svému batohu, aby si mohl nachystat své věci. Zazvonilo na hodinu a chvíli na to zaslechl šoupání židlí. S domněnkou, že vešel vyučující, se narovnal a chtěl se postavit, ale…

„Takže ty teď patříš do elity, Haruki? Do tebe bych to nikdy neřekl!“

„Blbost, vydírá ho! Viď, Kadokawo?“

„Fakt jsi byl za školu? Noriko povídala, že se kamarádíš s tím Kamiyamou, já jí nechtěla věřit…“

„Proboha!“ vydal ze sebe Haruki přiškrceně, když překonal počáteční šok. Kolem jeho lavice se seskupili čtyři spolužáci, kteří zvědavostí hořeli, co jim Haruki odpoví. Nikomu nešlo do hlavy, co by mohl mít Kadokawo společného s Kamiyamou. Haruki ale neměl náladu cokoli vysvětlovat a už vůbec ne komentovat, co kde Noriko povídala.

Kataki pobaveně sledoval, jak Haruki neví, co si počít se svými spolužáky a nenápadně špicoval uši. Ačkoli dotazů bylo mnoho, chlapec na žádný neodpověděl, jen se snažil ztratit se ve své lavici. Sorry, ale tohle by ses měl naučit zvládnout sám, Kadokawo. Přestal se na skupinu po své levici soustředit a svou pozornost přesunul o lavici dopředu. Jak čekal, Noriko ho právě zamračeně propalovala pohledem. Nedalo mu to, líbezně se na ni usmál a poslal vzdušnou pusu. Dívka se prudce nadechla, zrudla vzteky a divoce se otočila dopředu, až se musel tiše zasmát. Kdyby to nebyla holka, už dávno by jí rozbil hubu za to její věčné komandování jeho kotěte. Ty ještě narazíš, Yazaki. Myslíš si, že máš vyhráno, když něco povíš Kurodovi? Nesnáším naivní zamilovaný nány jako jsi ty… Poněkud se zarazil a očima znovu střelil o lavici dozadu. Kromě těch roztomilých, opravil se a na jeho rtech se opět usadil úlisný úsměv. Ignoroval vyučujícího, který zrovna vešel do třídy a zachránil tak Harukiho před stádem hyen, ignoroval chlapcovy občasné nesmělé pohledy, nasadil si do uší sluchátka a až do konce hodiny se nechal kolébat oblíbeným hlasem Serje Tankiana.

Než se nadál, zazvonilo na konec hodiny. Jen podle profesora si matně uvědomoval, co právě měli za předmět. Dlouze zívl, vypnul starou, obitou, přesto stále věrně sloužící mp3 a rozhlédl se po třídě. Ona čtveřice nenasytných hyen se už neklidně vrtěla na židli, aby se v nejbližší minutě mohla vrhnout na svou oběť- Harukiho. Profesor opustil místnost, avšak než se spolužáci stihli vůbec zvednout ze svých židlí, vpadla dovnitř dvojice chlapců.

„Nazdar holubičky!“ zvolal jeden z nich, čímž vzbudil- v jeho případě- chtěnou pozornost všech ostatních ve třídě. Kataki pobaveně zakroutil hlavou, vstal a šel si plácnout se svými nejlepšími přáteli, zatímco Haruki dál seděl jako přikovaný, neschopný jediného slova.

 

Obrazek

Omlouvám se, že opět chybí popisy Kurody nebo jiných postav, ale budu opravovat předchozí kapitoly, kde se již popisy objeví (konečně..). Zatím mám ale opravený pouze Prolog T_T

Nevím, co se to s tím netem děje, ale konečně se mi podařilo přihlásit se sem :) Budu doufat v nějaké ty komentáře, ať už kladné či záporné xD

Kagome-chan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:(

(ada, 30. 7. 2011 16:11)

v pokračovanie už asi dúfať je zbitočné, však

...

(Itachi-chan, 6. 11. 2010 12:47)

máš v plánu někdy napsat i pokračování? protože by mě opravdu zajímalo, jak to skončí a jestli ta "oběť" z prologu byla Haruki :3

Re: ...

(Kagome/Kurama, 6. 11. 2010 13:37)

Pokračování bych určitě někdy ráda dopsala, ale musím k té povídce a hlavně jejím postavám znovu najít vztah. Navíc je plná chyb a nedostatků, které by potřebovaly vyladit :) Jednou snad, ale kdy, to opravdu netuším...

Re: Re: ...

(^_^, 8. 11. 2010 23:27)

nevadí, já si počkám ^_^
je to opravdu hezká povídka a opravdu se mi líbí, vlastně všechny tvé povídky jsou skvělé (zvlášť originálky) :)

POKRÁČKO ??

(Happyna, 10. 10. 2010 11:52)

Úžasný kdy bude pokráčko ?? strašně tu povídku miluju...

.....

(akimari, 17. 3. 2010 12:23)

ach túto poviedku som prečítal jedným dychom! Všetky časti! Je proste príliš pútavá a zaujímavá na to aby som sa od nej odtrhla!!! Ach ako ju ja milujem..... už teraz ma chytá absťák...kedy bude pokráčko?...myslím, že originálna tvorba ti ide zo všetkého najviac!

. . . . .

(Walentine, 1. 1. 2010 0:30)

*angel smile* a kdy už ho konečně ten sexman svede?:D:D

Kagome?

(Etsuko, 3. 12. 2009 22:30)

Že ho neplánuješ zabít? *přiznává, žep rolog jenom prolítla, aniž by ho pořádně přečetla,a le chystá se o napravit* tim ho myslim Kadokawu..xD

no..

(Mao, 25. 11. 2009 17:34)

Kadokawa mě štve, vždyt se chová jak holka..

jojojo

(EMauinka, 25. 11. 2009 15:19)

jo! jo! jo! *skáče radostí*
konecne sem se dockala..... tohle je naprosto uzasna povidka.... ma skvelej dej
no a ty popisy.... vzhledem k tomu ze mes detailne popsanej dej... tak az tak nevadi ze nemas popisy.... samozrejme by to bylo na lepsi urovni ale neni to zase takova krize.... moc se mi to libi

...

(Amami, 24. 11. 2009 14:16)

ejha, to vypadá sľubne... už aby tu bolo pokračovane

...

(Aylen, 23. 11. 2009 19:48)

krásná kapitolka.těšim se na pokračování....

mmmmm

(Ryuuzaki, 23. 11. 2009 19:29)

je to uzasne jako vzdy... doufam ze brzy bude dalsi kapitolka :)

nee-chan

(Kira, 22. 11. 2009 20:42)

pááni, tohle mi chbělo. každej den koukám jestli nebude další díl a teď konečně.... miluju tě <3 a děkuju, už je mi fajn. napsala sem další hovory, tam se všechno dozvíš až přestanu být líná a přepíšu je :D

tenhle díl byl vážně skvělej :) co se popisů týče, je to mnohem mnohem lepší! kataki je prostě skvělej :)

...

(terkic, 22. 11. 2009 18:16)

moc sem se na pokračování téhle povídky těšila a jako vždycky si mě nezklamala:) moc se mi to líbilo a doufám, že další díl tu přibyde brzy:)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA