Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bestie

17. 4. 2010

Bestie

Ať se snažil, jak chtěl, ať si hlavu schovával pod polštář jakkoli, Spikovo dunivé chrápání se k němu pokaždé dostalo. Věděl, že má Faulkner rýmu, ale už dvě noci díky tomu nespal. Tahle byla třetí. Brian zhluboka dýchal a snažil se dotěrný zvuk ignorovat, byl to ovšem nadlidský a takřka nesplnitelný úkol.

,Za co mě trestáš, Bože? Sice jsem pár lidí oddělal, ale tohle je až příliš krutý trest…´ Myslel si, že se snad zblázní. Rukama si zajel do rozpuštěných vlasů a promnul si spánky. ,Ještě chvíli a udusím ho polštářem. Přísahám.´

Spike, který spokojeně spal na rozkládacím lůžku na druhém konci pokoje, cosi zamumlal, otočil se čelem k Brianovi a pokračoval ve své dosavadní činnosti. Brian zklamaně zasténal, odhodil jeden svůj malý polštář pryč a posadil se. Ukrutně ho bolela hlava z nedostatku spánku, ale přes jeho chrápání nebyl s to usnout. Byl si jistý, že ho Salvatore musí tajně nenávidět, když mu toho spratka na nějaký čas nastěhoval rovnou do bytu.

Natáhl se levou rukou po klice a otevřel okno dokořán. Ovanul jej příjemný chladný vánek, který mu pomohl ve znovunabytí kontroly nad sebou samým.  Z nočního stolku sebral cigaretu, zapálil si a o vteřinu později už spokojeně vydechoval kouř. Opřel se loktem o parapet a ze třetího patra panelového domu pozoroval malé kočičí stvoření, které právě vylézalo zpod jednoho z aut na parkovišti. Sotva si na Faulknera začínal zvykat, vetřel se mu i do osobního života a tím mu začal lézt na nervy stejně jako před třemi týdny, ne-li víc. Brian měl silnou vůli, což dokazoval samotný fakt, že Spike ještě žije. Ovšem čeho je moc, toho je příliš a on už se nemohl dočkat dne, kdy se to ptáče sebere a odhodlá se vystřelit z jeho hnízda, aby si laskavě našlo vlastní.

Měsíc na obloze vystavoval Londýnu svou úplnou tvář a jeho záře pronikala otevřeným oknem i k Brianovi. Hladila jej po obnažené, poklidně se zvedající hrudi a činila ji tak ještě bělostnější než ve skutečnosti byla. McBainovi bylo příjemně a na několik okamžiků dokonce vypudil z hlavy ten nepříjemný, nervy drancující zvuk. Jakmile však dokouřil druhou cigaretu a vajgl odhodil ven, okno s přemáháním zavřel; na těle mu začínala vyskakovat husí kůže. Tím jako by se izoloval od vnějšího světa, od konejšivé tváře luny a pocitu uvolnění; Spikovo chrápání opět vnímal do posledního tónu.

Vtom se pokojem roznesl další zvuk, tentokrát přidušeně vrčivý, a hned nato se rozezněla vyzváněcí melodie jeho mobilu. Rázem z něj omámení a ospalost opadly a Brian zajel rukou pod velký bílý polštář a hovor přijal. Předem věděl, kdo mu v tuhle noční hodinu volá a snad poprvé cítil úlevu a ne podráždění.

Dobré ráno, Briane,“ ozvalo se nepříliš nadšeně z druhé strany linky. Brian po očku zkontroloval kruhové nástěnné hodiny nad dveřmi, jejichž ručičky oznamovaly brzký příchod druhé hodiny. Dobré ráno..?

„Dobré, pane Salvatore,“ odpověděl obratem, přehodil nohy z postele a postavil se, až podlaha na protest zavrzala.

Další kšeft, synu. Prý je to smrtelně naléhavé, ta si pospěšte.“ Brian vklouzl do černých papučí, klidně přešel pokoj ke dveřím a šel si do kuchyně natočit do sklenice studenou vodu.

„Děje se něco?“ optal se zdvořile; poznal v hlase svého šéfa sarkasmus.

Myslel jsem, že tu hysterickou ženskou pojedu odkrouhnout já sám!“ ,A už to jede,´ pomyslel si McBain pobaveně, ale dál poslouchal výbuch Salvatoreho nevole. „Zavolala nám a opakovala, ať tu bestii zabijeme, pořád a pořád dokolečka! Dokonce zastrašila i pár mých chlapců, nána uřvaná. Patnáct minut trvalo, než jsme z ní vydolovali adresu, patnáct minut!“ Brian poněkud zaskočeně zamručel na souhlas a vrátil se do pokoje, aby si mohl zapsat adresu.

„Moment, tohle ale není mů- náš rajon,“ namítl podmračeně a přehodil si telefon z jedné ruky do druhé.

Jo, já vím, ale ti zbabělci tady jsou z toho celí nesví. Nemám nervy je jednoho po druhém střílet, dokud se některý z nich neodhodlá, takže to zůstává na tobě. Vezmi s sebou Spika.“ Brian přitakal na souhlas- alespoň toho mamlase může vzbudit, v tuhle chvíli mu těžko něco udělá větší radost. Když nemůže spát on, nenechá dnes vyspat ani jeho.

„A co podrobnosti? Koho tou bestií myslela?“ zajímal se a přešel k přistýlce vedle dveří, na které se rozvaloval Spike. Až se divil, jak tvrdé měl spaní.

Patnáct minut trvalo než jsme zjistili adresu. Myslíš snad že jsem měl chuť tu ženskou poslouchat další půlhodinu?!“

Samozřejmě že ne, pane Salvatore,“ ujistil jej Brian spěšně. Za ta léta věděl, kdy si může dovolit odporovat a kdy je lepší kývat jako poslušný psík. Salvatore se podle tónu okamžitě uklidnil.

Nejspíš ale u ní doma bude jen ta její bestie, volala z budky. Já už to nechám na vás, vy chlapci si s tím hravě poradíte. Až s tím budete hotovi, dejte vědět. Pošli mi třeba zprávu, ale hlavně nevolej, potřebuju se taky trochu vyspat.“ Zavěsil.

,Jo, to já taky,´ zaskřípal McBain zuby a strhl ze Spika přikrývku. Měl na sobě jen černobílé trenky, ležel natažený přes celé lůžko a tentokrát chrněl s pusou zavřenou. Brian musel uznat, že co klukovi chybělo v hlavě, vynahradil to svaly. I když byl takhle uvolněný, na břiše i pažích se mu lehce rýsovaly.

Čas vstávat...“ prohodil do ticha, sklonil se nad ním a prsty mu zacpal nos. Když se Spike nemohl nadechnout, trhl sebou a zakašlal, avšak ke své vlastní smůle se neprobral. Až když tenhle rituál opakoval Brian potřetí, hnědovlasý muž se posadil a dlouze zívl.

No konečně se Šípková Růženka uráčila zvednout svou dutou hlavu z polštáře.“ odfrkl si Brian a přešel zpátky ke své posteli, aby mohl rozsvítit stolní lampičku. Spike nechápavě zamžoural tmavě modrýma očima a chvíli zaostřoval.

O co ti jde?!“ zasténal zhrozeně, když mu pohled padl na hodiny. Mocně popotáhl a hned zatápal po kapesníku, přičemž málem znovu usnul.

Vstávej, máme práci. A pohni si. Nechtěj, abych ti v tom musel pomoct,“ vysvětloval McBain, zatímco sbíral do náruče věci na převlečení.

To jako máme další kšeft? Teďka?“ Spikovi se konečně podařilo rozlepit oči.

Brian se zarazil a sjel kolegu posměšným pohledem. „Ne, popozítří. Buď tak laskav a udělej kafe, ať jsi alespoň k něčemu. Zatím jsi prokázal pouze talent v chrápání.“ Za doprovodu Spikových pobouřených protestů („Ale já nechrápu!“) vyšel z pokoje a zamířil doprava do koupelny naproti kuchyně. Své svršky si odložil na pračku, sundal ze sebe volné černé kalhoty na spaní a vklouzl do sprchového koutu.

,Bestie... Co tím mohla myslet?´ Ani když své tělo vystavil šoku ze studené vody, nemohl na to přestat myslet. Pravdou bylo, že úkoly zahalené v takové nejistotě byly nebezpečné, mnohdy i smrtelně. Co by si měl nalhávat – znepokojovalo ho to, víc než obvykle.

Osušil se, opustil sprchu a oblékl si vínovou košili a standardní černý oblek.. Vlasy si párkrát pročísl hřebenem, narychlo stáhl gumičkou a byl připravený.

Když se vrátil do ložnice, Faulkner už byl čilý, převlečený a s pobrukováním klečel na zemi s hlavou ve skříni naproti Brianovy postele. A pochopitelně – ranní káva nikde.

To se ani neosprchuješ?“ nakrčil černovlasý muž znechuceně nos.

Ne, měl bych?“ prohodil Spike s očividným nezájmem a dál se rozhodoval, která zbraň bude mít tu čest tentokrát.

Brian protočil oči v sloup, sebral z nočního stolku papírek s adresou a strčil si ho do kapsy kalhot i s klíčky od auta. „Fajn, je to tvoje věc, ale pokud něco ucítím a nebude se mi to líbit, poběžíš za autem.“

Spike zrudl až po kořínky vlasů a s jednou vybranou pistolí se bleskurychle narovnal. „Hele, nech si to! Nejsem žádnej –“

Na tohle nemáme čas,“ přerušil ho McBain a otočil se ke dveřím. „Vem mi taky jednu a nezapomeň na tlumiče.“

Jistě, mami,“ procedil Spike navztekaně, splnil rozkaz a vydal se za ním do chodby, kde si Brian oblékal plášť. Až teď při pořádném umělém světle si všiml kruhů, které se mu rýsovaly pod očima. Byl jistě unavený, ale nedával to nijak najevo, jen pokud se nepočítá podráždění.

A... Co je to vůbec za kšeft? Koho máme oddělat?“

To nevíme,“ pokrčil Brian rameny a spolu se zaskočeným Spikem v patách vyšel z bytu. „Vysvětlím ti to cestou.“

***

„Takže honba za bestií, to je teda něco!“ zahvízdal Spike nadšeně a poposedl na předním sedadle Brianova auta. Oči mu vzrušením těkaly po potemnělých ulicích, kterými projížděli, a mimoděk si na prsa přitiskl svou černou brašnu.

„Nevím, co je na tom tak skvělého,“ odvětil Brian suše a soustředil se pouze na volant a silnici před sebou. Musel mrkat častěji než normálně, přítmí v autě a jeho jemné vrčení jej dokonale uspávalo. „Budeme muset být opatrnější.“

Jindy by se Faulkner proti takovému prohlášení hlasitě bouřil, avšak dnes se zřejmě rozhodl projevit trochu ohleduplnosti.

„Bude to v pohodě,“ mávl povzbudivě rukou, „vsadím se, že mluvila o svém starém. Přišel nacucaný z pajzlu a vyjel po ní, tak zdrhla, už ho měla plný zuby.“ Spokojeně nad svou dedukcí pokýval hlavou, ale Brianův kamenný výraz se nezměnil. Dál bez hnutí seděl za volantem jako vytesaný z mramoru, jako majestátní socha.

„Je to možné, ale nejde mi do hlavy, proč tolik vyváděla, málem přivedla Salvatoreho k šílenství,“ řekl a opět mu nevěnoval jediný pohled.

„A co já vím, třeba na ni šel s nožem,“ pokrčil Spike rameny a zamračil se. Nelíbilo se mu, že Brian nevěří tak dokonalé myšlence.

„To by ji snad pronásledoval a ona by neměla čas na patnáctiminutové hysterčení v telefonní budce.“

„No fajn!“ křikl Spike pobouřeně, až Brianovi nepříjemně zarezonovalo v hlavě. „Že já se vůbec snažím! Příště se na to jednoduše vyseru a nebudu tě povzbuzovat!“

Brian zpomalil, očima těkal z jedné strany ulice na druhou a sledoval čísla na zdech či budovách – byli téměř na místě. Odmítal Spikovi odpovídat, beztak by ze sebe nic slušného nebyl schopný vydat. Faulkner však sklapl sám od sebe a vypadalo to, že o něčem s pohledem upřeným z okna přemýšlí, ovšem v to si Brian netroufal doufat.

Cestu nelemovaly žádné stromy, takže když zastavili před svým cílovým stanovištěm, byli pěkně na ráně. Tentokrát to ale Brian nijak nehrotil a soustředil se spíše na to, aby nad ním ztěžklá víčka nevyhrála. Trochu sklonil hlavu a prohlédl si malý domek nalevo od místa, kde parkovali. Ihned si všiml, že se dole svítí, světlo pronikalo ven okny i malým okénkem na vstupních dveřích krytým záclonou. Když už stáčel hlavu zpět dopředu, koutkem oka zahlédl v domě přeběhnout stín a s trhnutím se znovu zaměřil na jedno z oken, tentokrát pozorněji.

„Co je?“ nadzvedl Spike obočí, když zaregistroval Brianův prudký pohyb. Položil si ruku kolem opěrky jeho sedadla a přiblížil se k němu, aby se mohl také podívat. „Cos tam viděl?“

Brian ho loktem od sebe odstrčil, aniž by spustil oči z oken, ale už se mu nepoštěstilo něco zahlédnout. Bylo to příliš rychlé... nebo se mu to jen zdálo?

Zblázní se z toho. Jednou určitě. S ním určitě.

„Někdo v domě rozhodně je,“ promluvil po chvilce a zadíval se dopředu na cestu. Víc se už Spike nedozvěděl, proto začínal být netrpělivý.

„A?“ naléhal a mluvil hlasitěji, aby přehlušil nepříjemný zvuk, linoucí se z jeho opět prázdného žaludku. „To tu jako budeme jen sedět? Zase?! Ne, to nemůžeš myslet vážně!“

„Sklapni.“

„Je mi jasný, že toho moc nevíme, ale to snad nic nemění na plánu! Nabít a zastřelit!“

„Sklapni.“ Mrazivý tón Brianova hlasu konečně donutil Spika uposlechnout a rychle se uklidnit. „Ta budka.“

„Jaká budka?“ Už se mu do hlavy vkrádala myšlenka, že se hvězda podsvětí dočista zcvokla, ale když sledoval trasu McBainova pohledu, uviděl to taky – telefonní budka! „No... a co s ní?“

Brian se nejprve zhluboka nadechl, než odpověděl: „Odtamtud ta žena volala.“

„Proč myslíš, že zrovna z tamté?“

Nádech, výdech. Klid, Bri, klid.

„Kdybys byl k posrání vyděšený, taky bys neběžel o tři bloky dál, ale k první budce, na kterou narazíš.“ Na to Spike souhlasně pokýval hlavou – díky bohu. „Tak tam jdi.“

Faulkner přestal přikyvovat a zmateně zamrkal. „Kam jako?“

Trpělivost, Bri, trpělivost...

„Otevři dveře auta. Vystup. Jdi k té červené telefonní budce a porozhlédni se tam,“ vysvětlil Brian s očima protočenýma vzhůru a Spike po něm dotčeně vrhl pohledem.

„Debila ze mě dělat nemusíš,“ zaprskal uraženě a vystoupil, přičemž nezapomněl silněji prásknout dveřmi. Brianovi se okamžitě udělaly rudé mžitky před očima.

„To se ani nemusím snažit,“ zaskřípal zuby a pevně sevřel volant, aby se uklidnil. Přece mu už tolikrát říkal, jak má s jeho autem zacházet!

Zatímco ho Brian nespouštěl z očí, Spike mířil s rukama v kapsách černých kalhot k budce vedle chodníku, obklopené malými šípkovými keři. Až teď si uvědomil, že s sebou nemá žádnou zbraň, že ji nechal v autě. Lehce se otřásl, cítil se bez ní bezbranný, ale rychle ten pocit silou vůle zahnal. Nebuď tak paranoidní, napomínal sám sebe a mimoděk si prsty přejel po jizvě na obličeji. Ohlédl se, ale nic kromě Brianova černého Chevroletu neviděl, všechna auta byla zaparkována v garážích a chodníky byly liduprázdné.

Co se týče Briana samotného... Byl přesně takový, jakého si ho Spike představoval, i když mu jeho povaha trochu lezla na nervy. Moc dobře věděl, že si na něj McBain ještě nezvykl, ale poslední dobou jako by se všechno jen zhoršilo.

Odfrkl si a zastavil se před budkou. Copak on může za to, že Brian nespí? Je nevyspaný, protivný a vybíjí si to na něm! Život umí být tak nespravedlivý...

Prohrábl si rukou vlasy, aby zachoval jejich rozježený vzhled, a přistoupil blíž. ,Co myslí, že tady najdu? Jsem snad Sherlock Holmes?´ Ve světle lampy, která stála vedle, si letmo budku prohlédl – byla to obyčejná telefonní budka jako každá jiná, bez jakýchkoli neobvyklostí. Přesto však setrvával na místě, byl nucen rozhlížet se pozorněji.

Na červeném pultíku bylo položeno cosi černého. Spike se po tom natáhl; byl to černý papírek. Otočil ho mezi prsty a opravil se – černá vizitka s tištěným bílým nápisem psaným kurzívou „Snadno a rychle“ a nenápadným telefonním číslem. S pohledem upřeným na tu jednoduchou a přesto zajímavou vizitku se otočil a zamířil zpět k autu.

Zatímco se Faulkner šoural k Chevroletu, Brian znovu sledoval dům. Tentokrát si byl jistý tím, že ho nešálí zrak – někdo se vevnitř pohyboval, ovšem natolik rychle, že stín zahlédl na pouhý zlomek vteřiny. Zvláštní...

Když se znovu ocitl v bezpečí auta, mohl si Spike konečně oddychnout. ,Zase blázníš, nech toho,´ napomenul se, s námahou odtrhl pohled od jedné z uliček mezi domy, ponořenými do temnoty, a znovu si prohlédl vizitku.

„Jak jsem si myslel,“ vytrhl mu ji Brian znenadání z ruky a jediným pohledem slíbil, že to prásknutí dveřmi si s ním ještě vyřídí.

„Co je to?“

„Přece naše vizitka,“ strčil si ji do náprsní kapsy saka ke krabičce cigaret. „Je dobře, žes ji tam nenechal. Mohly by z toho být menší nepříjemnosti.“ Tomu však Spike nepřikládal žádnou důležitost.

„My máme vizitku?“ podivil se. „To je kravina. Copak jsme nějaká společnost? Vraždy s.r.o.? Co je to sakra za nápad? A vůbec, jak je možný, že ji ta ženská měla? Když se tak všude válí, divím se, že na nás ještě nepřišli fízlové!“

Brian dlouze zívl a promnul si kořen nosu. „Máš moc otázek. Nikdo ti na ně jen tak nedá odpovědi, takže s tím ani nepočítej. Pracuj, jak máš, do ničeho nestrkej nos a časem se všechno postupně dozvíš.“

„Mluvíš z vlastní zkušenosti?“ zeptal se Spike dychtivě a znovu sjel svého partnera obdivným pohledem. Brianův lehký úsměv mu byl dostatečnou odpovědí. „Ale jedno bych stejně vědět chtěl. Jak to, že na Salvatoreho ještě nepřišli?“

Brianův úsměv přešel do úšklebku. „Na to bys snad mohl při- no i když... Samozřejmě že o něm vědí, ale Salvatore má známosti a peníze. Kdo má prachy, vládne světu.“ Na to Spike pomalu přikývl – chápal. Přesto stále nevypadal spokojeně.

„A ještě něco. Když ta ženská volala z budky, jak nám zaplatí? Nemáme žádnou záruku, že se prostě nevypaří.“

To už se Brian musel uchechtnout. „Zelenáči. Mám takový dojem, že svého šéfa podceňuješ. Salvatore má oči i uši všude, on si své peníze najde. Ví všechno a co neví, to si s přehledem zjistí. Tohle si zapamatuj – do peněz Salvatoremu nelez. Toto heslo je u nás všeobecně známé.“

Spikovi pomalu začínalo docházet, že se nejedná o žádnou hru. Tady nevládne ten nejsilnější, jak to chodívalo na ulici. Nejsilnější je ten s nejobjemnějším balíkem.

„A jak ta ženská přišla k naší vizitce?“

„Chtěl jsi vědět jednu věc,“ připomněl mu Brian nerudně, ale přesto odpověděl: „Jsou určitá místa, kde jsou rozmístěné, ale nemám ponětí, kde ji mohla vzít.“ Uvědomoval si, že tohle je jejich zatím snad nejdelší rozhovor na úrovni, ale konečně měl pocit, že tomu klukovi pomalu svítá. Jeho otázky jej překvapily. Nečekal, že by se zrovna on začal zajímat o to, jak to vlastně chodí. Opravdu vypadal, že se nad tím zamýšlí. ,A přece jen to snad není ztracený případ...´

„Tak fajn, dost kecání!“ rozhodl Spike zničehonic s nataženou pěstí a tiskl k sobě svou brašnu. „Jde se do akce!“

Brian pozvedl obočí a pomyslel si svoje, ale mlčel. Svůj souhlas dal najevo tím, že si od Spika převzal svůj batoh. Už to vypadalo, že ten kluk snad není ve své kůži, ale opět v horším slova smyslu nezklamal.

Tentokrát dal ale Faulkner pozor a dveře za sebou zavřel téměř láskyplně.

Na rozdíl od něj si Brian dával načas. Už nebyl tolik nervózní, jako předtím, ale těžko říct, zda to bylo dobře nebo špatně. Své úkoly plnil mistrně právě díky své chladné hlavě a nanejvýš ostražité mysli.

Nechal svůj plášť v autě, takže když vystoupil, Spike ho znovu musel v duchu přirovnat spíše k nějakému advokátovi. Jakmile se k němu Brian připojil, vylezl Spike po brance nahoru, přehodil přes ni jednu nohu, pak druhou a trochu těžkopádně dopadl na zem. S vítězoslavným úsměvem se otočil, aby viděl, jak si povede jeho partner, ale ten se právě skláněl nad jednoduchým zámkem s vlásenkou v ruce.

,No jasně, málem bych zapomněl,´ úsměv Spikovi zklamáním povadl. Byla sice na jednu stranu výhoda, že si Brian dokázal poradit s téměř jakýmkoli bezpečnostním zařízením na druhou taky příšerná nuda.

„Aby ses trochu nezapotil,“ utrousil k Brianovi, který za sebou branku právě zavíral.

„Nejsem žádná opice.“ Strčil si vlásenku zpátky do kapsy kalhot. Domy v této čtvrti nepatřily k těm luxusnějším, věděl, že na jejich zámky víc potřebovat nebude. Trochu si odkašlal, aby zarazil Spikovo další žvanění, a rozhlédl se kolem. Pár stromků se před domkem nacházelo, hlavně kolem plotu, neměl by s jejich maskováním být žádný problém. Vytáhl si tedy z batohu pistoli i s tlumičem a Spike jej s radostí napodobil.

Dříve, než stačili vykročit, je ale zarazil hluk. Oba přimrzli na místě a pevněji sevřeli své zbraně – zvuky vycházely z útrob domu. Jako by někdo ustavičně narážel do nábytku nebo by věci kolem sebe házel proti stěnám.

,No bezva, psychopat,´ zasténal Brian v duchu a posunky pokynul Spikovi. Ten vzrušeně přikývl a pomalu se vydal k hlavnímu vchodu. On sám se co nejopatrněji přemístil za roh k jednomu z oken. Plížil se podél stěn a snažil se zachovat si i nadále chladnou hlavu. Vždyť o nic moc nejde, chlácholil se, už jsi se s agresivními lidmi setkal. Přiložil se ruku svírající zbraň k hrudi, vyhnal všechny myšlenky pryč a opatrně nahlédl oknem dovnitř.

Tak trochu pochopil, proč žena v domě nezůstala. Někdo si zřejmě dal poměrně záležet na tom, aby menší kuchyň, kam Brian právě nahlížel, nezůstala v původním stavu. Jindy by to mohlo vypadat jako po velmi veselé hostině, po které se nestihlo uklidit, nebýt převráceného stolu a židlí se zpřelámanou nohou. Na zemi se povaloval kus skleněné vázy se střepy okolo a pár květin, ubrus ledabyle ležel natrhnutý u vchodu do kuchyně.

Zamračil se, stav místnosti mu nic moc neřekl. Jistě, Spikova teorie byla pravděpodobná, ale pořád se té myšlence vzpíral, protože

,Protože co to sakra bylo za stíny?´

V tu chvíli zaslechl Spikovo tiché zavolání. Naposledy se ujistil, že je tlumič pořádně připevněný a vrátil se zpět k hlavnímu vchodu.

„Tak co je?“ zeptal se polohlasně, ale Spike neodpověděl. Stál necelé dva metry od dveří s pevně semknutými čelistmi, nejistým výrazem ve tváři a pravačkou s pistolí napřaženou. Ukazováčkem druhé ruky mu pokynul, aby přistoupil blíž. Brian tak učinil a upřel pohled na dveře. Nebyl si zprvu jistý, co Spika zarazilo, ale téměř ihned to uslyšel taky.

Vrčení. Hluboké, zlověstné, kolísavé vrčení, které tlumily pouze dveře před nimi. Něco tam bylo a vědělo o nich, čekalo to na ně. Bestie?

,To snad ne,´ problesklo Brianovi nevěřícně hlavou. Nevěděl, zda si úlevně oddychnout, nebo se naopak ještě více znepokojit.

„Myslíš, že ta ženská ztrácela čas zamykáním?“ zašeptal Spike a oči vytřeštěné dokořán nespouštěl ze dveří. Vrčení nabralo na síle. Ruka s pistolí se mu mírně chvěla. Brian zavrtěl hlavou v zápornou odpověď a přesunul se ke zdi vedle vchodu.

„Je to to, co si myslím?“ zeptal se Spike a spolkl sliny, které se mu v ústech nahromadily.

„Pokud myslíš psa, tak zřejmě jo.“

„Takže jsme tady, abychom oddělali zvíře..?“

„Sklapni, nemáme moc času,“ odsekl Brian, mírně rozkročil nohy a svou zbraň sevřel oběma rukama.

Vrčení na pár vteřin ustalo. Třeba to vědělo, co se chystá, a připravilo se stejně dobře.

,Ale my nijak připravení nejsme...Ne, Briane, přestaň, takovýhle myšlenky nejsou na místě!´

To už Spike opatrně sahal po knoflíku, ukazováček připravený na spoušti. Oba zatajili dech, soustředili se jen na knoflík, kterým Spike pomalu otáčel. Hnědovlasý mladík ignoroval kapičku potu, stékající mu po krku; slyšel funění za dveřmi, za těmi dveřmi, které právě otevíral a u kterých stál tak blízko...

Jakmile se ozvalo cvaknutí, instinktivně odskočil, přesto byl zasažen. Dveře se ihned s prásknutím otevřely ven a zasáhly ho do boku, až zavrávoral, ale udržel se na nohou.

Brian okamžitě namířil mezi pár stromků v rohu kousek od branky, kam se vřítilo...ani pořádně nepostřehl, co to bylo. Nepochyboval však o tom, že se to brzy dozví. Do hlavy se mu vkradla vzpomínka na jednu z mnoha knih, které přečetl...Cujo? Jo, tak nějak se jmenovala.

A obluda, která při světle z domku pomalu vystupovala ze stínu, se až nápadně podobala jeho představě bestie z knihy.

Do prdele, je to velký jak kráva!“ slyšel Spika poděšeně zaklít, ale neměl čas se jím zaobírat. Právě se k nim s nebezpečně hlasitým hrdelním vrčením blížil mohutný, na výšku téměř metrový bernardýn. Zvíře na vetřelce upíralo velké, krví podlité oči a mírně šilhalo, cenilo žluté zuby, z huby mu odkapávaly sliny a pěna. S dalšími jeho kroky mohli vidět místy holou zarudlou kůži, jak mu vypadaly zřejmě celé chomáče chlupů. Některé byly slepené zaschlou krví, když se poranil při chaotickém běhání po domě.

Ani jeden z nich nebyl s to se pohnout. Spike si to nejspíš neuvědomoval, zato Brian ano. Ta stvůra byla nemocná a nepříčetná a pokud se rozběhne – jako že se to stane, na to by vsadil i svoje auto – nebudou schopni se trefit do hlavy a psovi bude jedno, kde všude má v těle kulky. Jen ho to ještě více rozzuří a oni budou ve větší bryndě než právě teď.

Teď mě poslouchej,“ procedil skrz zuby ke Spikovi a doufal, že ho opravdu slyší, „musíme odtud. Pomalu se přesuň na druhou stranu domu a přelezl plot, pak běž k brance, tam se sejdeme a sejmeme ho.“

Spike nevěřícně vytřeštil oči, přestože se neodvážil pohlédnout jinam než na potvoru zhruba deset metrů před nimi. Vzteklinou nakažené zvíře jako by našlapovalo ještě pomaleji, aby si s nimi mohlo pohrát o něco déle.

Ale co ty? Jak se odtud chceš dostat?“ přestože se snažil o klidný tón, jeho vlastní hlas ho zradil.

Sklapni a dělej, co říkám, na dojemný scény není čas!“

Spike polkl nasucho. Neodvážil se ani přikývnout, natož se někam přesunout! Čekal, že Brian na zvíře vystřelí, ale nedělo se, nemá tedy na výběr. Přinutil se pohnout nohama a levou posunout po zemi směrem k rohu. Pomalu na ni přenesl váhu, pomaloučku k sobě posunoval i pravou...

Bernardýn se zničehonic přikrčil a s jakýmsi zachrčením vyrazil kupředu, jako by čekal právě na tento pohyb. Spike nadskočil, zapomněl na zbraň v ruce a s výkřikem se otočil na útěk. Brian několikrát vystřelil a zasáhl ho do boku, až zvířeti podjela zadní noha, ale předem věděl, že to nemá cenu. Podařilo se mu psa jen o vteřinu zdržet, než oba dva ztratil z dohledu.

,Kurva kurva KURVA!´ V hlavě mu bušilo, v uších zaléhalo, byl předávkovaný adrenalinem. Měl strach, zachvátila jej panika. Okamžitě se rozběhl k brance, zapomněl, že ji nechal odemčenou a rukama se na ni vyšvihl a jedním skokem překonal. ,Do prdele DĚLEJ!´ Na nic nečekal a podél plotu běžel dál, zahnul za roh, vyhnul se sloupu, běžel a klopýtal, opět zahnul z chodníku na trávník...

Při pohledu na Spika, který se právě s hekáním zvedal ze země, pocítil takovou úlevu, jako snad ještě nikdy za celý svůj život.

Kurva,“ ulevil si nahlas a konečně pořádně vydechl. Spike nadskočil leknutím a obrátil se, bylo na něm vidět, že je doopravdy vyděšený, ale když viděl Briana rychle se uklidnil a vydal ze sebe cosi jako smích. Ten ho vzápětí přešel, když se plot zachvěl pod nárazem téměř metrového bernardýna. Odskočil od plotu a sebral ze země pistoli, která mu při přeskakování plotu vyletěla z ruky.

Ta svině, já tu mrchu zabiju!“ Jeho zděšení se postupně měnilo ve vztek. Jeho ego utrpělo, vždyť je to jen nemocný pes! Další mocný náraz bestie do plotu ho však přesvědčoval o opaku. Byl si opravdu jistý, že ho to zabije, cítil obludu v patách, jen čekal, až po něm chňapne obrovskou tlapou, až ho srazí k zemi a rozsápe...

Dotkl se tě ten pes?“ zeptal se Brian, když se dostatečně uklidnil na to, aby dostal svůj hlas pod kontrolu. Spike na něho chvíli hleděl a pak se mu po tváři rozlil úsměv, při kterém se McBain zarazil.

Ty ses o mě bál!“ ukázal na něj prstem. V Brianovi hrklo.

C-cože?!“

No bál ses, že mi ten pes něco udělal! Proto se ptáš!“

Idiote,“ odfrkl si Brian a otočil se k němu zády. „Ptám se proto, že kdyby tě kousl nebo škrábl, mohl bys to dostat taky a mě by přidělili nějaké jiné pako.“ Ignoroval Spikovo rozhořčené Co?! a rychle šel zpátky k brance s uraženým a pořád trochu roztřeseným hnědovlasým mužem v patách. Teď tu bestii oddělají, hezky jí dají sežrat třeba i celý zásobník. Bál se, aby jejich divadýlko nevzbudilo okolí, ale ulice se zdála být pohroužena do stejně hlubokého spánku jako na začátku.

Ještě než tam došli, pes už těžkopádně chodil sem a tam před brankou. Postavili se před ni a propalovali to ubohé zvíře očima. Ačkoli jim způsobilo menší komplikace a málem přivodilo infarkt, teď, když je od něj dělil plot, už jim nepřipadalo tak nebezpečné.

Jako by jim četl myšlenky, pes zavrčel, přikrčil se a skočil proti brance. Oba dva vylekaně uskočili, nechybělo málo a mohl se dostat k nim. Nesmí dál otálet. Beze slov přistoupili blíž a namířili na psovu hlavu.

Tohle potěšení ti přenechám. Ale dělej a vystřel minimálně pětkrát,“ předal Brian Spikovi i svou pistoli a poodstoupil. Mladík přikývl a namířil i druhou. Počkal si, až bernardýn bude chvíli v klidu, vyplázl na něj jazyk a začal střílet. Brian kontroloval kontrolní domy, jestli se náhodou neobjeví v některém z oken světlo, nepotřeboval se dívat. Padlo přesně sedm výstřelů. Čtyři kulky prorazily jeho lebku a když se pes potácel, další tři uvízly hluboko v jeho těle. Ještě chvíli se snažil udržet na nohou, pak konečně padl na zem s tlamou a očima s rudým bělmem a každou jinak velkou zorničkou dokořán. Spike se při tom pohledu až otřásl.

Hotovo?“

Jasně.“

Urychleně nastoupili do auta a odjeli z tohohle místa, z ulice, o které si byli jistí, že do ní už nikdy nevkročí.

Jeli alespoň deset minut za ticha, které narušovalo pouze uklidňující předení motoru, když si Brian koutkem oka všiml natržené Spikovy bundy na rameni.

Jsi si jistý, že tě ten pes nepoškrábal?“ ujistil se znovu a vytrhl tak svého kolegu s rozjímání.

Hm?“

Tvoje bunda, fakt tě nepoškrábal?“

Spike zkontroloval svůj stav a zaklel nad zničenou oblíbenou bundou. „Ta podělaná krysa! Ne, nic takovýho, to mám z toho vrhání se přes plot.“ Na tvář se mu znovu vloudil ten samý úsměv jako předtím. „A stejně ses o mě bál!“

Nebuď naivní,“ odsekl Brian a protočil oči v sloup. On a bát se? Pche!

To mi nevymluvíš! Hele, kousek odtud je nonstop otevřená jedna kavárna, nestavíme se tam? Mám děsnej hlad. A ty si tam dáš to tvý kafe!“ Černovlasý muž neodpověděl, ale Spike věděl, že kávě teď, o půl páté ráno, neodolá.

,Já si hlavně potřebuju zakouřit a vyspat se,´ pomyslel si Brian, který až teď pocítil, jak moc je vyčerpaný, ale místo aby jel rovně, odbočil doprava; věděl, kterou kavárnu má Spike na mysli. Koutkem oka znovu ulpěl na jeho natrhnuté bundě. Ty ses o mě bál! znělo mu neustále v uších. Zamračil se. Taková hloupost.

Spike si mezitím začal pobrukovat, strach z něj nejspíš už úplně opadl.

Měl strach snad i on? O něj? Brian o Spika?

,Nesmysl. To je holý nesmysl,´ Ovšem vzpomínka na to, jak se pes vyřítil proti Spikovi, mladíkův výkřik, jak oba ztratil z dohledu...a na nekonečný pocit úlevy při zjištění, že žije, ho stále rozechvívala. ,Ne!´

Brian McBain nemá nikdy strach. O nikoho. A tak to musí zůstat!

Obrazek

Obrazek

Ještě jednou se omlouvám za svou nečinnost, byla jsem offline opravdu dlouho. A tímhle přidáním povídky tento stav zřejmě nekončí. Snad mi to prominete :)

Kagome/Kurama

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

eh

(laterie, 17. 5. 2011 11:34)

Ka-chan to musí byť yaoi :P ah joj... ako som ja rada, že sa neznášali na začiatku mi nevrav, že začnú po sebe fakt skákať. dúfam, že je to len ľudský pud starosti o svojho blížneho navzdory profesii oboch ľudí - človekov :D:D
no vrhnem sa na ďalšie a uvidíme.

joooooo to musí být yaoi

(sisi, 28. 8. 2010 22:52)

prosím!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

O_____o

(Arya, 20. 7. 2010 2:11)

tato cast bola este lepsia ako ta predtym *to sa da???*
ten pes nahanal strach aj mne!!!
shounen ai sa pekne rysuje ;)
a zacinam mat radsej spika :DDDD sice si ho predstavujem tak 180 cm *ano stale ju stve jeho vyska* inak diel to bol supeeer :D

muhehehahahihi

(Neru-chan, 29. 6. 2010 13:24)

*tleská* kaWaííííííííííííííííí xD moc hezké brí se nám bojí o spyka <3 Taky se mi m´´´´´´´´´´oc zamloiuvá malá inspirace kingem :DD hajaku dáááááááááááááál :)

*_*

(Katty usuratonkachi , 26. 5. 2010 22:07)

Tak jsem se k tomu konečně dostala. Jsem tu a ty se boj XD. Ne teď vážně, fakt nevím co k tomu napsat. Četla jsem to tolikrát že bych to mohla odvykládat zpaměti a přesto když to čtu znovu tak se opět směju pasážím ve kterých Bri plánuje Spikovu vraždy za jeho chrápání, pokaždé když se na ně řítí vzteklý pes se bojím jestli to bude dobré a jsem ráda když je a myslím že takové pocity v tobě vyvolá jen nějaké povedené dílo a to Osdtřalovači jsou. Samozřejmě někteří si určitě řeknou že jsem zaujatá a tak svou nejoblíbenější povídku vidím růžovější než je (obrazně řečeno) ale mi to neva. Mě se prostě líbí a tečka. S každým dalším řádkem a slovek jsem opravdu neskonale šťastný že jsi tam nedala Sasukeho a Naruta a že jsi tam dala právě Spika a Briana. Ti dva jsou prostě super a taky se mi líbí že to není nějaké sladké shonen ai (divný že to říkám zrovna já že? XD). Nicméně těmito sálodlouhými keci jsem jen chtěla říct že tento dílek byl super a že se mi moc líbil a že se strašně těším na další. Ten kousek cos mi poslala je super a já doufám že ti škola dá aspoň na chvíli pokoj a ty budeš mít čas aspoň další kousek napsat. Ale to se mi asi nesplní teď na konci roku co? No nic prostě je to super a šup ať je tu další XDD

Hezuuuuu

(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 17. 5. 2010 19:06)

Pěkné, zasloužilo by si pokráčko :D Já se hlavně těším na domácí učitel :D To bude shounen-ai? :D

staneš se znovu jednou z mích můz?

(sisi/ctenar, 23. 4. 2010 19:50)

Dlouho jsem tu nebyla, snad jen z důvodu že jsem naše jakoby přátelství utnula. Jsem tu po dlouhé době, až tak jsem se styděla za všechn oco jsem si nsama namlouvala.Obnovíš se mnou přátelství tentokrát tí mnemyslím jen Sb, ale trochu něco víc. *Nastavuji ruku.Chytneš se?*

*_____________*

(Aya Yai, 18. 4. 2010 9:46)

Vlastně jsem to četla, už okolo půlnoce, ale nestihla jsem napsat koment, tak to jdu napravit :D

Brrr... bestie... jedna tu po mně leze... Ale je to jen naše kočka :DDD
Ani nevíš, jak jsem se na tuhle kapitolovku těšila! *devil smile* MHAHAHAHAAHAHAAAA!!!!
Opovaž se mít další takovouhle megavitou pauzu!!! Jinak si mě nepřej! >xDDDD

>>Ale pokud bys na AF jela, dej vědět~ :DDD<<

první!

(Kira, 18. 4. 2010 2:25)

úžasné nee-chan, jako vždy :) máš tam pár překlepů, ale jinak super! je úžasný jak se to vyvíjí, tak šup na další! :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA