Honey Megan Cooper
Honey
Jen co domluvila s hlavou sklopenou a mírně našpulenými rty, znásilněnými křiklavou rtěnkou, pobaveně se uchechtl. Tohle tu ještě neměli. Ze své původní polohy, kdy se bradou opíral o propojené dlaně s lokty opřenými o desku svého velkého, pečlivě naleštěného stolu, se zvrátil v černém koženém křesle dozadu, propletl prsty svých rukou na břiše a přehodil si nohu přes nohu.
„Objednáváte si vraždu, chápu to dobře?“ zeptal se Ian Salvatore s úlisným úsměvem, přestože odpověď znal. Dívce, která seděla na židli před ním, bylo sotva sedmnáct, přesto byl slušný a vykal jí. Kradmé pohledy dvou mužů v černém, kteří s rukama za zády postávali vedle dveří na druhém konci místnosti, ho jen utvrzovaly v jeho prvotním názoru.
Byla oblečená velice... lehce. Nejednomu chlapovi by se udělalo v kalhotách těsno, to by ale Salvatore nesměl mít přes padesát, aby na něj tahle kytička udělala dojem. Být nevinným důchodcem, myslel by si, že dívku o šaty okradli a nechali jí jen jakési laciné cáry. Ach ta móda mladých...
Nebýt toho, že měla kolena semknutá u sebe, viděl by díky neuvěřitelně krátké riflové minisukni do míst, kam slunce obvykle nesvítí. Jestli doufala, že se jí dostane nějaké slevy, tak narazila. Už jen tím, že přišla osobně, si nevědomky připlatí. A nebude to její peněženka, která bude platit.
Do poloviny lýtek jí sahaly černé kozačky na pěticentimetrovém podpatku, zbytek nohou už však nic krom sukýnky nehalilo. Byla štíhlá a vysoká, což svým „oblečením“ jen podtrhla. Další třešničkou na dortu byl její růžový top na ramínka s výstřihem hlubším než Grand kaňon, posetý snad miliony filtry. Kdykoli se na židli zavrtěla, celá se v umělém světle zablýskla více než Salvatoreho zlaté zuby při úsměvu. Nemluvě o jejím taktéž růžovém třpytivém psaníčku, které svírala v klíně v dlaních se štíhlými prsty, které byly zakončeny vyumělkovanými nehty podobné barvy.
V tmavé místnosti, kde ostatní tři lidé byli oblečeni v černých oblecích a světlo vycházelo z lustru nad nimi, neonově zářila. V první chvíli si hnědovlasý muž s občasnými šedinami udiveně pomyslel, kam to po cestě na diskotéku zabloudila. Omyl, měla namířeno sem, za ním. Přišla jako ovečka, která prosí o pomoc hladového vlka. A že těch vlků bylo kolem požehnaně.
Se Salvatoreho otázkou zvedla hlavu, zastrčila si za ucho pramen platinově blond vlasů a opětovala jeho upřený pohled. Pobavené hnědé oči se vpíjely do modrých, plných očekávání.
„Přesně tak,“ přikývla sebejistě s nosem nahoru. Cítila se naprosto v bezpečí, je tady přeci jen jako zákaznice.
„Ono to ale bude něco stát, slečno...“ namítl Salvatore klidně a lehce nadzdvihl obočí, jak ji žádal o doplnění.
„Sarah. Evansová Sarah. Mám čím platit,“ zdůraznila se samozřejmostí, otevřela své psaníčko a vytáhla dvě platební karty. Ian musel potlačit ušklíbnutí – o tom ani v nejmenším nepochyboval. Muži u dveří své pobavení už neskrývali.
Natáhl se po myši, probudil počítač k životu, párkrát zaklikal a poté začal cosi zběsile psát na klávesnici. ,Chlapci by byli opravdu rádi, kdybych je zavolal kvůli tomuhle... Dobrá, hodím jim to!´ škodolibě otevřel dvě složky svých zaměstnanců. Tuhle práci si dělal sám, nenechával to na sekretářce. Rád do už tak sáhodlouhých dokumentů připisoval další a další informace, zapisoval i každou jednotlivou misi. Tím už většinou někoho pověřil, pokud nešlo o některou z jeho hvězd.
Sarah se mezitím opřela a pohlédla z obrovských oken za ním. Neměla ani tušení, co je ten chlap zač, nijak po tom nepátrala. Rozumu moc nepobrala – na tom se v duchu shodli všichni tři přítomní. Londýn pohltila tma a protože se nacházeli dostatečně vysoko, mohla pozorovat červená blikající světla na střechách těch nejvyšších budov v okolí.
Zvuk klávesnice ji uklidňoval a dodával pocit vítězství. Z ní nikdo debila dělat nebude! Jestli si Jeremy myslel, že mu zahýbání projde tak snadno, šeredně se pletl. On i ta coura za to zaplatí, ještě dnes v noci. Byla si vědoma toho, co dělá. Spolužačka ji ujistila, že Ian Salvatore se chytit nedá, tudíž i ona bude mimo podezření. Nikdo se přece nikdy nedozví, že si objednala vraždu svého přítele a té jeho dylinky...
Ťukání ustalo a ona byla přinucena se vrátit ze snění do Salvatoreho kanceláře.
„Mohu se zeptat, kdo vás za mnou poslal?“ zeptal se mile s nečitelným výrazem ve tváři. Trochu se otřásla, ale sebejistota ji neopouštěla.
„Kamarádka.“
„Kamarádka?“ Po Ianově tváři se rozlil nepěkný škleb. ,Tak přece jen...´
„Totiž,“ začala Sarah a znovu se na židli zavrtěla, „spíš spolužačka.“
„A co přesně vám řekla?“
Nechápala, o co mu jde. Předpokládala, že si prostě objedná, zaplatí předem a půjde. Neměla takovéhle vyptávání ráda. „Řekla mi, kde vás najdu, zřejmě se nějak doslechla o tom, že mě Jeremy podvádí a já bych se mu ráda nějak pomstila. Všichni o mě ví, že si nenechám nic líbit, že si se mnou nikdo nemá zahrávat.“ Hrdě vypjala hruď, její vlastní slova se tak hezky poslouchala. „Kde na vaši adresu přišla, to nevím. Ona je dost divná, ani mě to moc nepřekvapilo.“
Salvatore zaklonil hlavu a krátce a od srdce se zasmál, čímž vyvedl dívku z míry. Hned nato se uklidnil a začal znovu něco zapisovat, tentokrát ale otevřel zcela jinou složku. No tak tohle je síla, má u mě malý bod.
Sarah se rychle oklepala. Odůvodnila to tím, že ze své práce blázní, k tomu přidala senilitu a už se nedivila. Nadiktovala Salvatoremu adresu Jeremyho bytu, kde by se měl mladý obětní pár nacházet zřejmě celou noc a už-už chtěla vstát, ale Salvatore ji předběhl.
„Je mi líto, slečno, snad vám nebudu kazit nějaké večerní plány, ale budu vás muset požádat, abyste zde zůstala.“
„A-a to jako proč?“ V Sarah hrklo, jako by si právě uvědomila, že před ním stojí muž, který vraždí. Nebo vraždy alespoň organizuje a sám si ruce nešpiní.
Salvatore postřehl, jak ztuhla, a v očích mu zajiskřilo – takhle by se měla chovat, ano, tohle je přesně ono. Mít strach, koktat, třást se. „Nebojte, nebude to trvat dlouho. Jen chceme mít jistotu, že naši chlapci nic nepokazí, reklamace nepřijímáme. Proto nám zaplatíte, jakmile se vrátí z mise.“
Na kdysi hnědovlasé dívce bylo vidět, jak se jí ulevilo. Vážně si chvíli myslela, že by ji snad chtěli... Taková kravina!
Salvatore mezitím zavolal sekretářku, která obývala malou místnost vedle něj. Do deseti vteřin se ozvalo lehké zaklepání a po vyzvání dovnitř vstoupila žena v přiléhavém oblečku, který Sarah vzdáleně připomínal oblečení letušek, a s kaštanově hnědými vlasy, spletenými do dlouhého copu. Jakmile jí zrak padl na mladou dívku, vykulila oči.
„Kat, zlatíčko, buď tak laskavá a odveď slečnu k sobě. Určitě tam máš nějaké časopisy, aby se nenudila, a taky jí udělej teplý čaj. Je to zákaznice,“ zdůraznil Salvatore a jen zasvěcení slyšeli v jeho medovém hlase varování a hrozbu. Sekretářka ihned nahodila profesionální úsměv a pokynula dívce, aby ji následovala. Přesně jako by to byla běžná situace. A Sarah byla jen potěšená z jejich jednání s ní, proto se poslušně zvedla a poděkovala. Cestou ještě stihla uznale loupnout očima po těle jednoho z mužů, kteří i nadále stáli bez hnutí na místě, než se za ní a Kat dveře zavřely.
Salvatore si dlouze povzdechl a vrátil se za svůj stůl do pohodlného otáčecího křesla. „Za tohle budu muset dát Kat nějakou prémii. Vy můžete jít,“ kývl hlavou na oba chlápky, kteří se okamžitě přesunuli ven z kanceláře, přesněji řečeno na druhou stranu dveří. Mohl slyšet, jak si tlumeně sdělují své dojmy z nové zákaznice. Ian neměl rád vulgární mluvu, proto si raději začal broukat úvodní píseň z jedné z mnoha telenovel, které už měl tu čest stokrát vidět. Co si budeme povídat, byl z nich jednoduše na větvi.
,Málem bych zapomněl,´ pomyslel si a sáhl po malém bezdrátovém sluchátku. Naťukal dvě číslice a čekal, až se ozve hlas Kat. Mezitím se znovu postavil a přešel k oknu, aby se mohl pokochat pohledem na večerní Londýn plný plížících se stínů, který měl tolik rád.
„Ano, pane?“
„Buď tak hodná a zavolej Brianovi, má další kšeft. Zapisuj si – Wild street 34, byt číslo 5. Mají za úkol zbavit se mladého páru... Cože? Už to víš, aha. Nezavře pusu, předpokládám. Jo, takže mu to můžeš vysvětlit. Bezva. A řekni jim, že to spěchá, nechci ji tu vidět moc dlouho.“
,Mám já tohle zapotřebí...´ povzdychl si těžce a chtěl se i s telefonem otočit, ale zarazil se. Ta lehce nasládlá vůně. Dlouze se nadechl nosem, aby se ujistil.
„Zase se plížíš? Kolikrát ti mám říkat, že je slušné zaklepat,“ snažil se o káravý tón, ale najednou mu to už nešlo. Za jeho zády se ozval pobavený ženský smích.
„Zapomněl jsi na jednu z mých zásad? Být tichá jako myš. Sám jsi mi ji vštěpil, strýčku.“
Otočil se, aby čtyřiadvacetileté ženě věnoval mírný výchovný pohlavek, kterému však jako pokaždé stačila uhnout. Nechal to být a odložil sluchátko zpět na podstavec na stole. Chtěl si jít sednout do svého milovaného křesla, ale to bylo hned zabrané.
„Člověk by čekal, že ke mně budeš mít úctu, ale ty mě místo toho máš omotaného kolem prstu,“ prohlásil značně nespokojeně a postavil se za křeslo, aby se mohl alespoň opřít. „Ti chlapi venku jsou naprosto k ničemu, mají dohlížet na to, aby se sem bez mého svolení nikdo nedostal,“ brblal, zatímco se prsty probíral záplavou rudých vlnitých vlasů. Dělal to tak i v dobách, kdy jí ještě nesahaly pod lopatky, a ona i teď spokojeně schovala své zelenohnědé oči za víčka, přetřená lehkými zlatými stíny.
„Umím to s nimi,“ pokrčila pobaveně rameny a nechala se ještě chvíli vískat. „Nesmíš jim to mít za zlé.“
„Jak bych mohl, Honey, kdo by ti taky odolal.“ V upnutějších černých kalhotách a černém tričku, které bylo na mnohých místech schválně roztrhnuté, ale holou kůži ještě halila červená podšívka, jí to opravdu slušelo.
Protočila oči v sloup. Kolikrát mu říkala, aby ji tímhle jménem neoslovoval? Nesčetněkrát. A kolikrát jí řekl jinak než Honey? Vstala z křesla, které strejda Salvatore ihned ukořistil zpátky, a ladně se vyhoupla na stůl.
„Takže Bri má další kšeft, jo? Zahlédla jsem tu holku, hoši mi všechno řekli. Děs, to ti povím. Chtělo se mi až zvracet, a to mám silný žaludek,“ zašklebila se a začala pohupovat nohama. Toho, že ji její těžké černé boty se silnou podrážkou táhly k zemi, nedbala.
„To víš už i tohle? Budu si s nimi muset promluvit,“ zamračil se Salvatore nespokojeně, ale její smích jej přinutil k mírnému úsměvu. Co by pro svou milovanou neteř neudělal.
„Už jsem Briana dlouho neviděla,“ prohodila Honey a na chvíli s houpáním přestala. Natočila hlavu na stranu a našpulila rty, přemýšlela. „Fajn, půjdu ho a toho jeho chráněnce navštívit.“
Salvatore povytáhl obočí. „Brian asi nebude příliš rád, když ho budeš rušit při práci.“
„Kdo říká, že dnes večer nějakou práci mít bude?“
Ian na ni hleděl, její lišácký úsměv se mu zamlouval. „Chystáš se mu vyfouknout kšeft před nosem? Myslím, že to spíš naštve jeho štěně, miláčku.“
Honey pokrčila rameny, svezla se ze stolu na zem a jako kočka se protáhla. „Vždyť je to fuk. Dneska nemám co na práci, navíc jsi mě už dlouho ničím nepověřil.“
„Byla jsi v terénu před pěti dny, pokud mi paměť slouží.“
„No právě,“ ušklíbla se a ještě než se otočila ke dveřím, natáhla ruku a upravila Salvatoremu pracně ulíznutý účes. Strýc ji jen jemně pleskl po ruce a prsty si vlasy uhlazoval zpět na své místo.
„Jak myslíš, ale neprotahujte to a pak mi je sem přiveď. Budou mít ještě jednu věc na starost.“
„Já vím.“ Hlasitými kroky, které vydávaly její boty, se přesunula ke dveřím. Nechápal, jak se v tomhle může umět neslyšně plížit.
„A dávej na sebe pozor.“
„Já vím,“ zopakovala s očima protočenýma vzhůru, mávla mu na pozdrav a vyklouzla ze dveří. Ještě stačila poslat vzdušnou pusu oběma hromotlukům, kteří z ní nespustili oči, než zmizela za rohem.
,Nezměnil se ani trochu, pořád se ke mně chová, jako by mi bylo sedm,´ pomyslela si nespokojeně, když vyšla z na pohled nenápadné, poměrně vysoké budovy. ,Copak ještě nepostřehl, že se o sebe umím dost dobře postarat sama?´ U chodníku parkovalo několik aut, ale ona zamířila ke svému vlastnímu stroji, červené motorce, která na ni v pouličním světle přátelsky házela odlesky.
„Tak jedeme, krásko. Připravíme hochům malé překvapení,“ slibovala, když na ni obkročmo nasedala. Tašku, která dosud trůnila na motorce, si přehodila přes rameno a nastartovala. Hluboké zavrčení v ní zvedlo vlnu pohody. Nedbala na helmu, tu nosila málokdy.
Odjela z místa, kde parkovala, nechávajíc vítr, aby si pohrával s jejími vlasy, následována Salvatoreho zjihlým pohledem až na konec ulice.
***
Ještě když vycházeli z paneláku, oblékal si Spike ve spěchu koženou bundu a Brian vytahoval z kapsy kalhot klíčky od auta. Nasedli do Chevroletu, hnědovlasý muž si tentokrát nechal oba batohy v klíně – jak Brian řekl, nepojedou daleko. Bylo něco kolem jedenácté večer, takže to byla jedna z mála chvílí, kdy oba dva byli čilí a nic je nevzbudilo uprostřed spánku.
„Je to pěkně pitomý,“ prohlásil Spike, ani se neobtěžoval s bezpečnostním pásem, na rozdíl od Briana, který svého miláčka využíval ve všem, co mu mohl nabídnout. „Jak si může nějaká malá holka objednat vraždu?“
„O takové věci se nestarej, je snad úplně jedno, kdo si co objednává. Hlavně, že platí,“ usadil jej Brian a znuděně otočil volantem. Za ta léta se naučil zastávat stejný názor jako Salvatore. Avšak ačkoli by to před Faulknerem nepřiznal, hlavou mu to vrtalo taky.
„Mám pocit, že povolávají jen nás, přitom ten stařík zaměstnává mnohem více lidí. Divím se, že Londýn ještě není mrtvý.“
„Vadilo by ti to snad?“
„Děláš si srandu? Koho bychom pak zabíjeli?“ Spike nasadil hraný zděšený výraz a pak se rozchechtal. „Vsadím se, že Salvatore by svůj zadek přesunul někam jinam.“
Brian se proti své vůli tiše uchechtl. Mezi nimi teď panovala zvláštní pohoda – možná to bylo proto, že Spikova rýma sbalila kufry a odcestovala obtěžovat spánek někoho jiného. Pořád si navzájem lezli na nervy, obzvlášť když byli spolu přes den zavření v jednom bytě, ale zdálo se, že Brianova nevraživost začíná pomalu ale jistě ustupovat. Už to nebyly jen Spikovy monology, navíc, Faulkner občas nevědomky plácl takovou neuvěřitelnou kravinu, až to rádoby chladného, bezcitného McBaina dohnalo k pobavenému úšklebku.
„Stejně to nechápu,“ začal Spike jako už tolikrát, „chtít někoho zavraždit jen proto, že tě kluk podvádí. No tak si našel lepší, a co jako. Zabíjet dva studenty, fakt skvělý, to z toho moc mít nebudeme. Kdyby to byla nějaká velká zvířata, to bych si vychutnal-“
„Opravdu? Zvířata? Měl bys být rád, že to jsou lidi,“ přerušil ho krutě Brian. Věděl, jak to mladík myslel, ale nemohl si tuhle poznámku odpustit. Jak čekal, Spike se na chvíli zarazil a zaťal ruce v pěst, než se dotčeně ohradil: „Fakt vtipný! Je pod mou úroveň zabíjet nějaké-“
„Ne, tobě je úplně jedno, koho budeš zabíjet. To samé jsi říkal i minule a stejně jsi to do toho čokla napálil. Hlavně že zabiješ.“ Ani tentokrát ho nenechal domluvit. Na to už neměl Spike odpověď, jen pevně stiskl čelisti a prohrábl si rukou vlasy, aby nějak ventiloval vztek.
,Tomu se to kecá, idiotovi, přitom je stejnej. Prý že to je jeho práce, že je to jen pro prachy. No to mu tak budu věřit. Někdy mě tak nehorázně sere...´ Ještě se ani dostatečně neuklidnil a auto zastavilo vedle panelového domu v menší ulici mezi dalším domem, kde tolik nesvítilo světlo. Už bez řečí vystoupili, i Spike věděl, že ještě není natolik pozdě, aby všichni kolem spali. Většinou své zbraně proháněli po půlnoci, často kolem dvou nebo tří ráno. ,Fajn, ať je to kdo chce, vychutnám si to!´
Hodil Brianovi přes auto jeho batoh a ten jej bez problémů chytil. Tentokrát se neodvažovali venku vytahovat pistole, takže si batohy jen přehodili přes rameno a vydali se k hlavnímu vchodu. Brian se držel vzadu a kontroloval okolí, Spike zaklonil hlavu, aby se ujistil, že se nikdo nevyklání z oken. Pouze v pár oknech v horních patrech se ještě svítilo.
Právě když chtěl Brian Spika dohnat, všiml si zaparkované motorky mezi dvěma stromy u chodníku a zarazil se. Musel přimhouřit oči, aby se ujistil. Byla stejná, jak barva, tak i značka. Nechal na svou tvář vklouznout menší úsměv. ,Ne, to přece neznamená, že je to její motorka. Jak by taky mohla?´ Zavrtěl hlavou a znovu se přinutil k pohybu. Spike už ho čekal s pozvednutým obočím, až dveře od vchodu otevře.
„Co tak civíš?“ obořil se na něj Brian, když k němu došel, a vytáhl z kapsy svůj nástroj. Spike potlačil chuť se rozesmát – zrovna teď McBain vypadal jako hrozně děsivý vrah, když se potýkal s dveřmi s vlásenkou v ruce.
Byt, ve kterém se údajně měly nacházet jejich dvě nebohé oběti, byl v prvním patře, a tak se vydali po schodech. Našlapovali co nejtišeji a uši měli nastražené, přesto šli rychle. V čele byl opět Brian.
Když stanuli v prvním patře, jeden ze tří bytů, byt číslo 5, byl úplně vpravo. Brianovi stačil letmý pohled na lehce pootevřené dveře a vylomený zámek na to, aby mu všechno došlo. Takže přece jen, ta myš se rozhodla zpříjemnit si večer na jejich úkor!
„Hej, co je?“ zašeptal Spike téměř neslyšně a protlačil se kolem Briana, aby se mohl taky podívat. Chvíli mu trvalo, než si všiml zničeného zámku, ale hned nato sáhl po své brašně, aby mohl vytáhnout pistoli. Brian stál bez pohnutí, jen sledoval jeho počínání s nečitelným výrazem. ,Teď by stačilo, aby se někdo díval kukátkem a něco zahlédl, byli bychom v pěkném průseru.´
Faulkner na nic nečekal, na svého partnera se ani neohlédl a pomalu se přemístil až ke dveřím. Opatrně do nich strčil, s lehkým vrznutím se více otevřely. Třeba si myslel, že mu Brian nechal volnou ruku, třeba se jen nemohl dočkat a na muže za sebou kašlal; každopádně s tím, že bude zezadu chycen za bundu a dotáhnut dovnitř, nepočítal.
„Co to děláš?!“ vyštěkl Spike pobouřeně, avšak stále potichu. Brian za nimi v klidu přivřel dveře, jak jen to šlo, poodsunul i botník, aby držel dveře ve stejné poloze.
„Skloň tu zbraň,“ poručil černovlasý muž normálním hlasem a sáhl do kapsy pláště, aby si mohl zapálit. Spikovi poklesla čelist – co se to děje? Zřejmě se právě dožil okamžiku, kdy Brianu McBainovi hráblo!
„Ty si ze mě děláš prdel, co?“
„Říkám ti, skloň tu zbraň.“
Spike se už-už nadechoval, zrudlý vzteky, když se nedaleko od nich ozval smích. Otočil se na podpatku, přiskočil ke dveřím vedoucím z chodby do obývacího pokoje a namířil pistolí dovnitř. Byl osvětlený pouze jednou malou lampičkou, takže mu chvíli trvalo, než se pořádně rozkoukal a měl na co mířit. Místnost byla docela nuzná, zašlé tapety plné skvrn a pohovka, na které se válelo několik obalů od jídel, nepůsobily nijak útulně. A v jednom z křesel na konci pokoje, přesněji v tom, které bylo natočeno přímo ke dveřím, seděla žena.
„Naposledy, Faulknere. Skloň. Tu. Zbraň.“ Brianův ledový hlas donutil Spika konečně uposlechnout.
„Kdo – kdo to je?“ vydal ze sebe mladík užasle, otočil se k Brianovi v chodbě a prstem ukázal na nezvaného hosta, kterými byli i oni sami. Dívka, která dosud seděla pohodlně opřená s nohama překříženýma, se postavila a v mžiku stála těsně u něj.
„Na lidi se neukazuje, copak tě to maminka ještě nenaučila?“ zasyčela mu do ucha, popadla jeho ruku a zkroutila mu ji za zády. Spike sykl bolestí, byl nanejvýš zmatený, ale nedělalo mu problém se z jejího sevření vykroutit.
„Nazdar, Briane,“ přenesla svou pozornost na muže před nimi, obešla Spika, který z ní nespustil oči, a přistoupila k němu.
„Myslel jsem si, že tu budeš,“ povzdechl si Brian namísto pozdravu, ale neodpustil si pocuchat jí z dostatečné vzdálenosti její zrzavé vlasy, jako to dělal vždycky, když se setkali o samotě. Však co, nějaký Spike Faulkner, který na scénu před sebou nevěřícně hleděl, přece nepřekáží.
„Nech toho!“ ohradila se, raději ustoupila a začala se zbavovat vzniklého hnízda na hlavě. „Asi jsem svou krásku neschovala dobře.“
„Nejsi moc opatrná,“ přitakal Brian a ignoroval její vražedný pohled.
„Kdo to je?“ zopakoval Spike svou otázku netrpělivě a mnohem hlasitěji, jak se dožadoval pozornosti. Rusovláska se k němu otočila a on ji mohl znovu sjet pohledem. ,Krucinál, to mi neříkejte, že tahle kočka je jeho...!´
„Megan, Megan Cooperová,“ natáhla k němu ruku, snažíc se být protentokrát zdvořilá. Spike po ní ihned chňapl, narovnal se a nasadil rošťácký úsměv. „Ty jsi Spike, co?“ Zavřel pusu a němě přikývl.
„A ona je Honey, Honey Megan,“ dodal Brian škodolibě a těkal očima z jednoho na druhého. Upřímně, nebyl rád, že ji tady vidí, ale aspoň se už nemusí párat s těma dvěma, kteří zřejmě leželi naznak v ložnici. Jen s tím zámkem by si konečně mohla dát větší práci... Po jejím zásahu to pokaždé vypadá téměř jako loupež.
„Takže ty taky pracuješ pro Salvatoreho?“ zeptal se Spike a nevěnoval Brianovi pozornost, chtěl Honey zaujmout. „Tohle byl ale náš kšeft, pokud vím.“ Nehledě na to, jak byla žena před ním přitažlivá, ho přeci jen mrzelo, že si nezastřílí. Přesně jak cestou řekl McBain – bylo mu jedno koho, hlavně že zabíjí.
Megan pokrčila rameny. „Vám chlapům to všechno hrozně trvá. Kdo zaváhá, nežere, máte protentokrát smůlu,“ ušklíbla se a šla odsunout botník zpět na místo, aby mohla otevřít dveře. Když znovu promluvila, ztišila hlas. „Teď pojedeme zpátky, Ian na vás ještě něco má.“
„Děláš si srandu? Tak to ať nám zavolá a dá informace, ne? Proč bychom měli zbytečně jezdit přímo tam?“
„Má to co společného s tou holkou, která si vraždu objednala?“ zeptal se Brian; jak on, tak Honey Spika ignorovali. Jak předpokládal, přikývla. Pak už tiše vyklouzla z bytu, přičemž ji oba dva následovali, Spike dosti nabručeně.
,To nemůže bejt pravda, oba dva jsou na zabití! Dělají, že všechno ví, a na mě zvysoka serou!´ mračil se na postavy, které šly před ním, ale po chvíli jeho pohled sklouzl opět na ženské pozadí. ,Ale říct bych si fakt dal...´
Nikým nezpozorováni se dostali z paneláku. Brian, který vajgl pro jistotu odhodil do malého koše, se Spikem v patách zamířil ke svému autu a Megan se chtěla otočit pryč, ale zarazilo ji pobavené uchichtnutí a zopakování jejího jména. Celého jména. Dříve, než se Faulkner nadál, ho žena popadla za bundu a přitáhla si jeho obličej ke svému. Fakt, že i bez svých bot by byla o něco málo vyšší, se nedal přehlédnout.
„Poslouchej, ty malý sráči, pokud chceš, aby to mezi námi v pohodě klapalo, říkej mi Megan. Prostě Megan. Jasný?“ šeptala výhrůžně, ale přesto se to dostalo i k uším Briana, který se chtě nechtě musel ušklíbnout.
,Hm, divoká,´ problesklo Spikovi hlavou a přejel si jazykem po spodním rtu. „Jak chceš, Megan.“ Její rty se zkroutily do spokojeného úsměvu. Věděla, jak na mladíka působí, ale žádnou hlavu si s tím nedělala. Ona na zajíčky není.
„Fajn, to jsem ráda. Tak se uvidíme u Iana.“ Tentokrát už bez zastávek došla k motorce a za chvíli jim zmizela z dohledu.
„Dělá strašný rámus,“ šeptl Brian a rychle nastoupil do auta. Počkal, až Spike tak taky učiní, a vyrazili. Tušil, co bude následovat, ale Spikovu první otázku nečekal.
„Tahle Megan, to byla tvoje holka?“
Na chvíli se přestal věnovat řízení, jak ho vyvedla z rovnováhy. „Prosím?“
„Takže ne. Hned jsem si říkal, proč by něco chtěla mít zrovna s tebou,“ prohlásil hnědovlasý mladík s nosem mírně nahoru a začal si pohrávat s jednou ze svých náušnic. Už si nevšiml Brianova potutelného úsměvu. „Nevěděl jsem, že tuhle práci dělají i holky. Ale řeknu ti, být tebou, tak po ní už dávno skočím. Jseš frigidní?“ Za to si vysloužil moc hezký pohlavek.
„Jen jsem se ptal!“
„Sklapni už. Tohle není holka pro tebe, skrčku.“ ,Odkud krucinál zná taková slova? Ke knihám se bojí jen přiblížit.´
„Ha, takže po ní jedeš, ale ona tě nechce! Briana McBaina nechce nějaká ženská!“
„Je to Salvatoreho neteř.“
V autě na moment zavládlo ticho, alespoň z jejich strany. Chevrolet si dál bručel, nehledě na šok, který Spike právě prožíval.
„Tak už to chápeš, blbečku? Pokud si ceníš života, nic na ni nezkoušej. Navíc je o tři roky starší než ty.“
Spike prožíval jeden infarkt za druhým. Salvatoreho neteř? O tři roky starší?! Konečně pořádná ženská a ona musí patřit do rodiny jeho šéfa! ,Jsem v pekle...´
Před cihlově červenou budovu s plastovými okny dorazili za deset minut, které proběhly v tichosti. Bylo by zajisté velmi zvláštní pozorovat, jak z auta vystupuje Brian McBain s uvolněným, ba téměř spokojeným výrazem, a na druhé straně frustrovaný Spike, který se tvářil, jako by upadl do hluboké deprese.
Vešli prosklenými dveřmi dovnitř, hnědovlasá žena po straně, která seděla u „pokladny“, jak se zde této kamufláži říkalo, jim věnovala jediný pohled. Měla na starost hlásit, pokud do budovy vkročí nepovolaná osoba, a mezi ně Brian rozhodně nepatřil. Jako jedna z mála však neměla pro černovlasého muže slabost, raději se podívala po Spikovi.
Přešli po chodbě až na konec k velkému výtahu a čekali, až dospěje k nim do přízemí. Když už jím jeli, tak jedině do posledního devátého patra, kde měl Salvatore jak svou kancelář, tak i svůj byt. V podstatě se z budovy ani nehnul, pokud to nebylo životně důležité. Chodby nebyly nijak luxusně zařízené, jak by Spike od Salvatoreho čekal; jediné, co se zde udržovalo, byly čistě bílé stěny a naleštěná podlaha.
Konečně se ozvalo cinknutí a dveře výtahu se otevřely. Z jeho útrob vyšlo pár mužů v oblecích s kamennými tvářemi, jakmile však zahlédli Briana a vedle něj o hlavu a půl menšího Spika, museli se všichni do jednoho ušklíbnout. Ten první den, co se ke všem zaměstnancům doneslo, že Brian dostal partnera, měl každý přehnaně dobrou náladu – obzvlášť, když onoho partnera zahlédli, jak si sebevědomě vykračuje vedle vysokého Briana. Na jednu stranu možná i záviděli. Vždyť McBain je něco jako Salvatoreho pravá ruka! Kdo by se nechtěl na jeho oblíbenosti trochu přiživit?
Spike jen varovně zavrčel a zkřivil ústa, takže jeho jizva vyhlížela otevřeněji než obvykle. ,Nakopal bych jim prdel, magorům!´ Ze všeho nejvíc nesnášel, když se mu někdo poškleboval kvůli jeho výšce. Dříve než po nich stačil něco křiknout, byl popaden za předloktí a vtažen do výtahu ještě předtím, než se stačil zavřít.
„Poslal bych je k zemi jedinou ranou, šmejdy,“ vytrhl se z Brianova sevření a postavil se stejně jako on čelem ke dveřím. McBain mlčky zmáčkl bílé kulaté tlačítko s černou devítkou a kabina se rozjela nahoru. O Spikově prohlášení tentokrát nepochyboval, tihle chlapi nebyli zabijáci jako oni, řada z nich neuměla pořádně zacházet ani se svými pěstmi, natož pak se zbraněmi.
S dalším krátkým zvukem se výtah zastavil v devátém patře a dveře se otevřely, aby oba muži mohli vejít do další chodby, tentokrát ne tak dlouhé jako dole. Na konci se vyjímaly dvojité černé dveře potažené kůží a před nimi dva hromotluci, taktéž v černém.
Když k nim došli, na Briana se muži ani nepodívali, zato se Spikem si s křivými úsměvy vyměnili přátelské herdy do ramen. Ti dva byli jedni z těch mála, kteří se Faulknerovi nevysmívali, ba naopak, uznale pokyvovali hlavou nad jeho náušnicemi, roztahovákem a jizvou, o které prohlašovali, z něj dělá „dost hustýho chlápka“.
„Pan Salvatore už na vás čeká, být vámi, raději si pohnu,“ zašeptal jeden z nich se škodolibým úšklebkem, než je vpustil dovnitř a dveře za nimi zavřel.
Místnost byla osvětlená všemi třemi kulovými lustry, které ze stropu visely, což bylo značně neobvyklé. Za stolem seděl rozvalený v křesle Salvatore a znuděně si prohlížel nehty na rukou, u okna k nim stála zády Honey s rukama založenýma na prsou a na židli před stolem seděl další člověk.
„No to je dost, kde jste se flákali?“ otočila se Megan s otráveným obličejem a zády se opřela o parapet. Blondýna, na kterou se oba příchozí zaměřili, se na židli přetočila a ztuhla. Menší muž v ní vyvolal vlnu strachu, avšak jakmile pohledem přešla na vedlejší postavu, zůstala na ní viset očima.
,Hm, obličej má slušnej, postavu taky...´ hodnotil Spike a přinutil se odtrhnout oči od jejího výstřihu, ,ale na můj vkus moc zářivá.´ Svou pozornost přesunul na Honey, která se právě drbala na zátylku, a nevědomky nechal na svou tvář vklouznout malý, úchylný úsměv, netuše, že ho Salvatore upřeně sleduje. Čeho si ale všiml, byl hladový pohled dívky před nimi, který upírala na Briana. Černovlasý muž však nijak nedal najevo, že by ho zaregistroval, pouze hleděl na svého nadřízeného, jako by mu chtěl číst myšlenky.
„A vy jste vrah?“ ozvala se zničehonic blondýnka a vstala, div že na svých podpatcích nezavrávorala. Megan ze sebe vydala jen tiché, posměšné uchechtnutí, které mluvilo za vše – tak ta je stejně pitomá, jak vypadá. Sarah ji ignorovala, byla nyní zcela zaujatá Brianem, který se přinutil na ni konečně pohlédnout. Když se však na něj usmála a svůdně mrkla, okamžitě toho začal litovat.
„Ano, slečno Evansová, tohle je můj zaměstnanec, Brian McBain,“ pousmál se Salvatore a spokojeně sledoval scénu, která se před ním odehrávala. Proč trochu nepodráždit hada bosou nohou, když jste proti jeho jedu imunní?
Sarah tiše, avšak důrazně zopakovala jeho jméno a fascinovaně k němu udělala pár kroků. Brian se zatvářil, jako by právě spolkl Spikovu týden nepranou ponožku. To už Honey v klidu nenechalo a musela si zacpat ústa, aby se nahlas nerozesmála, stejně jako Spike, který pro jistotu o pár kroků naopak ustoupil.
„Těší mě, Briane,“ natáhla k němu Sarah důvěrně ruku a koketně natočila hlavu na stranu. Nikdo z přítomných netušil, jestli Brianovy znechucené výrazy a odtažité chování schválně přehlížela, nebo je brala jako nějaké originální projevy náklonnosti. Každopádně vypadala, že se nenechá jen tak odbýt. McBainovi byl tentokrát jeho vzhled na obtíž.
Když Brian nijak nereagoval, měla co dělat, aby nevřískla nadšením. Obvykle nebyla na mužské s dlouhými černými vlasy, ale tenhle byl... ,...tak sexy! Tváří se jako nabručený méďa! Je k sežrání!´ Vzrušením si skousla spodní ret, přesunula svou ruku na Brianovu hruď a téměř celá se otočila zpět na Salvatoreho.
„Když trochu připlatím, zabalíte mi ho s sebou?“ zeptala se a byla nanejvýš spokojená, když se Salvatore jejímu vydařenému vtípku zasmál.
„To bohužel nepůjde, slečno, je to můj velice cenný zaměstnanec,“ zavrtěl hlavou, „ale můžeme vám nabídnout něco trochu jiného.“
Brian ze sebe setřásl ruku s odporným lakem na nehtech a začal zuřivě přejíždět kuličkou v jazyku o přední zuby, aby se uklidnil. Rozhodně nestrpí, aby na něj nějaká nanynka takhle sahala! Spike jen škodolibě – a taky trochu nechápavě – sledoval jeho mírně vystouplé čelisti, jak je tiskl k sobě. ,Asi to taky není jeho typ... Tenhle pohled je k nezaplacení!´
Salvatore se mezitím natáhl pro sluchátko a vytočil jedinou číslici. „Kat? Mohla bys prosím slečnu Evansovou – ano, ta, přesně ta – mohla bys ji zavést do šestnáctky? Jo? Bezvadné.“ S tím zavěsil a s úsměvem vzhlédl ke zmatené Sarah.
„Já už ale před chvílí zaplatila,“ namítla a založila si ruce v bok. Honey měla chuť popadnout ji za pačesy a prohodit oknem, jak moc jí její chování lezlo na nervy.
Dovnitř s lehkým zaklepáním vešla Kat a pokývnutím hlavy pozdravila všechny okolo. „Můžeme, slečno?“
„Pan Brian se k vám zanedlouho připojí, nemějte strach, slečno Evansová. Nemusíte si ani připlatit,“ povzbudil ji Salvatore a spiklenecky na ni mrkl. Byl téměř schopen sledovat žárovku, která se v její hlavě rázem zuřivě rozblikala. Co však viděli všichni, byl ruměnec, který dívce ozdobil tváře, a také zajiskření v jejích modrých očích.
„Můžeme,“ přikývla bez váhání na Kat, znovu sjela Briana pohledem a než odešla za sekretářkou, stačila znovu chtivě přejet po jeho hrudi.
„Jako první jí ustřelím pracky,“ zasyčel, když se za oběma ženami zavřely dveře. Honey mohla konečně dát volnost svým emocím, které v sobě už delší dobu dusila.
„Teda... ta po tobě ale jela, kámo,“ vydechl Spike nevěřícně a bavil se nad Brianovými nervy, přesto mu lehce záviděl. Ne že by on byl u žen tak málo oblíbený, ale aby měl úspěch, nesměl vedle sebe mít tohohle osmadvacetiletého muže. Který měl právě obrovskou chuť vraždit.
„Přestaň se sakra smát!“ obořil se McBain na Megan, která ne a ne přestat. Držela se za břicho a svůj obličej, zarudlý od ustavičného smíchu, schovávala za prameny vlasů. Ještě chvíli lapala po dechu, než se uklidnila dostatečně na to, aby mohla odpovědět.
„No co,“ řekla už jen s občasným chichotáním, „nemůžeš se divit! Občas i takové nymfomanky projeví trochu dobrého vkusu.“
Spike zbystřil. Ať se na to díval jakkoli, byl si jistý, že ti dva spolu něco mít musí. To, jak se k sobě chovají, jak jí Brian v bytě oběti pocuchal vlasy...
Protože si oba dva nechali své batohy na zadním sedadle auta, podal Salvatore Brianovi pistoli i s tlumičem, téměř totožnou s jejich zbraněmi. „Užij si to, hochu. Jdi, nenech dámu čekat.“
Brian zhluboka dýchal a raději strčil pistoli do dolní kapsy pláště, aby ji snad náhodou nepoužil už teď. V jednom měl ale stařík pravdu – užije si to. Vychutná si ji. Bude se jí pořád dívat do obličeje, aby mu nic neuniklo. Přešel ke dveřím a naposledy se k nim otočil. Přejel očima jejich pobavené výrazy, znechuceně si odfrkl a s prásknutím dveří odešel. Spike, Salvatore i Honey na sebe chvíli hleděli, než všichni téměř současně propukli v hlasitý smích.
,Nesnáším tě, Salvatore, doufám, že to víš!´ Brian rychlými kroky přešel k výtahu a zuřivě mačkal tlačítko, aby kabinu přivolal. ,Tohle je za poslední týdny třetí věc, kterou mu nezapomenu. Nejdřív mi na krk hodí pitomce Faulknera, pak mi toho ignoranta nastěhuje do bytu a teď se mám párat s holkou, co vypadá jako pouliční kurva!´
Výtahem sjel do pátého patra a zamířil k pokoji číslo 16, ve kterém ho čekala nedočkavá Sarah Evansová. Tyto pokoje sloužily některým zaměstnancům jako pohodlné místo na přespání. Všechny byly stejné, každý měl vlastní malou koupelnu se záchodem a místnost byla vybavená prostornou postelí s hebkými přikrývkami, nočním stolkem, skříní a větrákem.
Když stanul před bílými dveřmi s pozlacenou klikou a zlatou šestnáctkou, opřel se čelem o zeď vedle nich, aby se mohl trochu uklidnit. Musí si zachovat chladnou hlavu, to v každém případě. Až teď se mu na mysl přikradla jedna myšlenka. ,Jak se sem vůbec obyčejná středoškolačka dostala?´ Povzdechl si a obrátil se zády ke stěně. ,Nad tím už nemá cenu přemýšlet, za pár minut bude po ní.´ Dostatečně uklidněný stiskl kliku a vešel do tmy pokoje. Nesvítilo se v něm. Zavřel za sebou dveře a chtěl nahmatat vypínač na zdi, ale dříve, než se mu ho podařilo najít, ho někdo přirazil zády na dveře a prudce políbil na rty.
V tu chvíli šlo veškeré jeho snažení o uklidnění do kytek. Nesnášel, když se ho někdo dotýkal, ale líbat? Bez svolení?
„Táhni ode mě,“ zavrčel hlubokým hlasem, chytl dívku pod krkem a odhodil ji od sebe. Sarah ale měla štěstí, s tichým výjekem dopadla na postel. Konečně našel vypínač a dívku do očí uhodilo světlo.
„Co se děje? Vždyť-“ nedomluvila, ale nechala ústa pootevřená. Klečela s vyhrnutou sukní na posteli a očima vytřeštěnýma dokořán se dívala přímo do hlavně střelné zbraně. Její pud sebezáchovy se konečně začínal prodírat na povrch. „C – co to má znamenat? Už jsem zaplatila!“
Brian se ušklíbl. „Ty teprve platit budeš.“ Trochu ustoupil na stranu, čehož Sarah využila a pokusila se o útěk ke dveřím. Černovlasý ji však popadl za vlasy a smýkl s ní o podlahu, až zaječela.
„Pusťte mě!“ křičela – nebo vzlykala, znělo mu to stejně – a sunula se po zemi ke stěně s okny nalevo od postele. „Chci jít domů! Už jsem zaplatila!“ Brian protočil oči v sloup a zatvářil se stylem „a tohle jsme už slyšeli“.
„Víš,“ začal líně a trhl zbraní, až Sarah znovu polekaně zakřičela a schovala si obličej do dlaní, „zákazníkům se nevyplatí navštěvovat Salvatoreho osobně. Většina je natolik chytrá, že vytočí číslo a zavolá.“
„Neměla jsem žádné číslo! Pusť mě, prosím! Prosím!!“
„Teď už je to stejně jedno, co myslíš?“ Její prosby šly jedním jeho uchem dovnitř, druhým ven. Jako by to snad někdy někomu pomohlo, prosení a plazení se po zemi. Takhle se ponížit. Už ho to nebavilo, nechápal Faulknera, jak si tohle může vychutnávat i několik desítek minut. Dívčino ječení mu už po pár vteřinách začínalo lézt na mozek. Proto zamířil na hlavu, kterou měla hezky skloněnou k zemi – takhle se alespoň kulka snadněji zavrtá do mozku.
Zazněl jeden tlumený výstřel a její křik se změnil na pouhé hrdelní chrčení. Jeho ruka sebou při výstřelu škubla, proto zamířil ještě jednou a pro jistotu vystřelil ještě dvakrát za sebou. Najednou vypadala Sarah Evansová mnohem lépe, její hlava se jí po stěně sesunula na zem a zanechala na ní velkou krvavou šmouhu i s kousky mozku. Důkaz, že nějaký vůbec měla, pomyslel si Brian a schoval pistoli zpět do kapsy. Na nočním stolku si ještě všiml jejího blyštivého psaníčka, ze kterého vytáhl kreditní karty a pak už pokoj opustil, konečně doopravdy klidný. Tak a máš to, Iane Salvatore. Budeš muset nechat znovu vymalovat.
***
„No, asi bych už taky měla jít,“ prohlásila, když v kanceláři, už potemnělé, s Ianem osaměli. Ještě doteď ji bolelo břicho z křečovitého smíchu. Nasadila si černočervenou motorkářskou bundu. „Nezapomeň mi brzy zavolat, ať se neunudím k smrti.“
Salvatore, který do té doby seděl v křesle čelem k oknu, se pomalu přetočil zpět k ní. „Ještě malý moment, mladá dámo.“ Honey zpozorněla a těch pár kroků, které ušla ke dveřím, se vrátila zpátky. Takhle jí říkal málokdy, mohla si být jistá, že ji čeká nějaké kázání. „Máš tušení, jak se sem ta Evansová dostala? Odkud znala tuhle adresu?“
„Ne, ani ne.“
„No tak, Honey, zlato. Zkus se zamyslet,“ pronesl jízlivě, až se žena zamračila. Tenhle jeho tón tedy opravdu nesnášela. „Kolik jí bylo? Kolem sedmnácti, že? A prý jí dala tip spolužačka, nějaká divná spolužačka. Zřejmě se moc nemusely, jak jsem z jejího tónu pochopil. Možná to byla spíš její bývalá spolužačka.“
Rusovlásce poklesla čelist. „Počkej, to jako že... Ne! To ne! Jako fakt?“ Její rty se nejdříve zkřivily do pobaveného úsměvu, pak se zasmála s hlavou zakloněnou. „Ta malá žába! Vážně myslíš, že to byla ona?“
„Jsem si tím téměř jistý. A spoléhám na tebe, že brzy budu mít stoprocentní jistotu,“ věnoval jí významný pohled a počkal si na její přikývnutí. Honey se tedy znovu obrátila ke dveřím, s ještě lepší náladou než předtím.
Ještě než stačila z kanceláře odejít, se Salvatore, už otočený k oknům, naposledy ozval: „Vyřiď své chráněnce, že za to má u mě malý bod. Ale propříště jí to už neprojde.“ Honey Megan Cooperová přikývla, ačkoli to Ian Salvatore vidět nemohl. Ano, rozhodně jí to vyřídí a možná, možná i za sebe přihodí pochvalu navíc.
Protentokrát budu doufat, že se kapitola líbila, dala jsem si s tím práci (větší než jindy xD). Dokonce jsem to po sobě četla, sice mám hodně výhrad, ale snad to není nejhorší.
Na další kapitolu se můžete těšit...nevím kdy. Teď bych si zase měla sednout k Domácímu učiteli. Jenže jsem si začala vést autorský deník k Ostřelovačům, takže myslím jen na ně... Vím, co má být v dalším díle, ale bojím se to sepsat =_=
Kagome-chan
Komentáře
Přehled komentářů
najskôr som sa zľakla typom: ah nie, žena! ženský charakter..! taslete!
našťastie mi Honey neprekážala, a to mi zvykne hodne ženských charakterov prekážať. ak nie skoro všetky. spočiatku možno trocha i Honey mi prišla ako zbytočne afektovaná vrahyňa.
a druhá osoba nemenovaná, ktorá nestojí za to, ale aspoň pekne krvácala... *slint*
ja chcem Spika! budeme sa prekrikovať spoločne a mlátiť sa! zabaľ a pošli! :D
*___________*
(Arya, 20. 7. 2010 14:19)
nemam co vytknut uplne som tomu prepadla!!!!
------
zacinam sa citit menejcenne ako autor -______-"""
wow wooooow! o.O
(Kira, 13. 7. 2010 23:30)vůbec se mu nedivim, tu pipku bych rozstřílela hned po prvním pohledu! ble! ale je to krásná kapitola! takovýhle kdyby byly i ty další, to by bylo dokonalý :) :-*
Konečně dočtené .D
(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 6. 7. 2010 17:17)Dobře hustý díl XD Čtu ho od té doby co jsi ho tady přidala po malých kousíčkách, bo mi do toho pořád někdo leze XD tak jsem se na to vyprdla dneska a četla znova odzačátku protože jsem v tom začínal mít bordel XD a je to postě..krása :)))) velmi se mi líbí tvůj styl psaní, ale ani nwm proč ale Megan mi je nesympatická XD mě jsou všechny holky v povídkách děsně nesympatický XD Jo a jinak...hodně lidí TH nemusí s ještě víc lidí nemusí Bila takže plně hápu pokud se ti to protiví :)) já však jeho vkus, styl oblékání a všechno miluju :D
. . . .
(Walentine (walentine.blog.cz), 4. 7. 2010 21:46)Líbilo se mi to :) bylo to moc čtivé. :)*škoda, že tam nebyl nějaký pořádný sex :D* Jen bych si ještě natrénovala dialogy... A typické gesta, slova, chápeš - typickou mluvu, protože pokud tam máš více postav (třeba pět), těžko se to odlišuje :) jinak parádní
I s věnováním, paráda
(Katty Usuratonkachi, 4. 7. 2010 11:32)Začnu jako obvykle, tedy větou - Tak co k tomu napsat? V první řadě chci napsat, že se mi tahle povídka fakt líbila. Samozřejmě se mi líbila i nová postava, která se v příběhu objevila (tím myslím Honey ne Sarah XD). Také se mi zamlouvala i Sarah, bože jak já ji tu smrt přála, jak si to představuje líbat Briana? I když v ten moment bych chtěla být jí =3. Hej, musím ti říct, že ten konec-konec je fakt dobrý. Zase cítím ten pocit, jako když dostaneš nějaké vyznamenání, protože vím, o co tam jde XD. Je to prostě super, hrozně se mi taky líbily pocity, které měl Spike když potkal Honey. Prostě normální chlap, čistý heterák. Ne tady v téhle povídce si opravdu nedokážu představit, že bys měla dát ty dva dohromady. Takže můj komentář zakončím jen tím, že se mi to opravdu líbilo a hrozně se těším na další příběh z jejich života XD. Moc děkuju za věnování *_*
prečo estranky otravjú s nadpismi?
(laterie, 17. 5. 2011 16:04)