Jdi na obsah Jdi na menu
 


Minové pole

Když sebou kolem sedmé hodiny ranní trhl a znovu se probudil, vykašlal se na své nedostatkem spánku neodpočinuté tělo a posadil se.

Jen co za sebou zavřel dveře Faulknerovi před nosem a odhodil zbraň, usnul jako dítě po dlouhém vyčerpávajícím pláči. Moc dlouho mu to však nevydrželo, asi čtyřikrát se za těch necelých šest hodin probudil a pokaždé mu delší chvíli trvalo, než znovu zabral.

Čelem se opřel o pokrčené koleno a dlouze zívl. Nešlo mu na rozum, že nemohl spát, v jeho pokoji se už žádný rušivý element nenacházel. Věděl, že se mu cosi zdálo – co, na to si ani zaboha nemohl vzpomenout. Už dlouho neměl žádný sen, ba ani pocit, že se mu nějaký zdál, jaký měl právě teď.

Pomalu otevřel oči a chvíli mrkal, aby mu víčka zase na další zbytečnou hodinu neklesla. Takový spánek nemá žádnou cenu, jen by ztrácel čas.

Jenže... co teď s ním?

Povzdechl si a natočil hlavu na stranu čelem ke dveřím. Na půl cesty k posteli ležela na zemi zbraň, kterou ještě dnes v noci křečovitě svíral levačkou s nesmírnou touhou ji použít. Začínal si uvědomovat mírnou bolest v pravé ruce, nemohl sevřít prsty v pěst, aniž by bolestně nesykl.

Ne, nebyl to jen nepříjemný sen; i když to znamenalo spíše smůlu pro Faulknera. Před očima se mu promítl obrázek jeho k smrti vyděšeného obličeje, lehce se třesoucí brady a rozšířených zorniček. Brian nebyl schopen cítit víc než jen jakési zadostiučinění.

Byl snad ještě vyčerpanější, než když uléhal. Byl jako prázdná skořápka, do které může kdekdo bez obav kopnout. Alespoň do té doby, než bude prázdnota nahrazena chladem a vyrovnaností.

S myslí čistou jako křišťál se přinutil přehrát si události dnešní noci. Ať už by si jindy namlouval cokoli, teď došel k celkem jasnému závěru – oba dva, jak on, tak i ten skrček, měli štěstí. Nebýt toho, že si Brian v afektu zranil pravou ruku, nastal by Faulknerův konec hodně brzo. Ta myšlenka samotná ho nijak neznepokojovala, naopak ho uváděla do téměř harmonického stavu. Teď ráno byl však Brian schopen na věc pohlížet i z druhé, temnější stránky. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že by to na něj mělo negativní pracovní dopad.

,Zase jsi se neovládl,´ pomyslel si Brian a zaťal levou ruku v pěst – pravou se neodvažoval pohnout víc, než bylo nutné. Tento problém se snažil odstranit a poslední léta žil v přesvědčení, že už ho nic nedokáže rozházet. Špatně, jen se tím pocitem nechal ukolébat a polevil v ostražitosti. ,Chladná hlava za každých okolností,´ připomněl si znovu ve snaze si to opět vštěpit. Nesmí dovolit, aby si sám stál v cestě.

Od začátku věděl, že partner způsobí jen potíže. Navíc nováček! Nebát se o svou kariéru, nakráčel by k Salvatoremu a prohlásil „Já vám to říkal“. Opojného vítězství by si však moc dlouho neužil. Protože Ian všechno ví. Ian má vždycky pravdu. K čertu s Ianem!

Ještě jednou zívl a prohrábl si rukou vlasy, než se konečně odhodlal opustit postel. Mátožně vstal a chvíli setrval, dokud se mu hlava nepřestala točit. Už se rozhodl, udělá si výlet. Někam zajede, je jedno kam. Dá si šálek silné kávy, možná dva. Zakouří si a vynahradí svému autu včerejšek. A to všechno dnes udělá sám, bez doprovodu jistého malého spratka.

Představa dne stráveném ve svém autě a po kavárnách ho povzbudila. Se samozřejmostí se sehnul pro zbraň a šel ke skříni, kde ji s rachotem hodil do velké krabice na dně k ostatním pistolím. Zároveň z police vytáhl jednu z košil, tentokrát bílou (což si uvědomil až dlouho po tom) a na místě si ji natáhl. S naučenou zručností se pustil do knoflíčků a s hlavou skloněnou se pomalu rozešel ke dveřím. Když skončil a jen poslední dva nechal rozepnuté, už se natahoval po klice. Dříve než se jí stačil jen dotknout, upoutalo jeho pohled cosi v rohu. Trhl hlavou doleva a spočinul na složené přistýlce. Do pokoje pronikalo méně světla, východ byl na opačné straně, než kde byla okna, ale i tak si všiml rýhy ve stěně. Když očima putoval dolů, na světlehnědých parketách ležel bílý nános omítky. Jen lehce nadzvedl obočí a otevřel dveře do chodby. Nebude se s tou železnou věcí tahat tři patra dolů a ještě ji soukat do popelnice, ať si tu špinavou práci dělá Faulkner.

Na okamžik se znovu zarazil, když se pruh světla z pokoje vyplazil až ke vchodovým dveřím a upozornil na černou díru ve stěně, kde dosud zel projektil. Bez výrazu se vydal do kuchyně.

Stejně by nikdy nevěřil, že si Faulkner dovolí něco takového.

Jako po každém probuzení zamířil rovnou ke dřezu, kde si do sklenice natočil vodu. Několika doušky ji opět vyprázdnil. Byl na vodu zvyklý, ale rázem dostal velkou chuť na kávu, ještě větší než před pár minutami. Bylo by určitě mnohem rychlejší, kdyby si hned teď udělal nerozpustnou, ale tentokrát by to jeho chuťové buňky neuspokojilo.

Když se zaposlouchal, z vedlejší místnosti (ona to vlastně byla jediná obrovská místnost do necelých dvou třetin dělená stěnou), která se dala považovat za obývací pokoj, se ozývalo klidné oddechování. To rozhodlo – okamžitě odjede, ať už do kavárny pár bloků odtud, nebo ve vedlejším městě. Kamkoli. Jen nebude tady.

Asi takový je to pocit, pomyslel si s nakrčeným obočím, být vyhnán z vlastního bytu.

Natáhl ruku a otevřel jednu ze skříněk nahoře. Většina skrývala nádobí, ovšem teď s menšími obtížemi vytáhl a položil na linku lékárničku. Už si ani nepamatoval, kdy naposledy ji použil. Nyní potřeboval obvaz; nebylo to nutné, alespoň si to myslel, ale raději chtěl prsty na chvíli znehybnit. S takovou by dost dobře nemohl držet zbraň. Levou to nepůjde, o tom se už stačil přesvědčit.

Vypadám jako mrzák, zhodnotil své dílo s nelibostí, ale hned měl lepší pocit. Dva tři dny a bude zase moci stisknout spoušť. Doufal v to. Vrátil bílý kufřík zpět na své místo a zády se opřel o linku. Nedalo mu to a zabloudil pohledem do obýváku. Matně si pamatoval, jak v noci Faulknerovi vyhrožoval. Výhrůžky zabraly; pohovka, kterou viděl, byla prázdná.

Narovnal se a přešel ke vchodu do vedlejšího pokoje. Tam našel Spika rozvaleného u nohou konferenčního stolu v oblečení, které na sobě měl včera.

Jen on se zvládne vyspat i na zemi, blesklo mu hlavou a ještě chvíli se na něj díval. Zkoušel, jestli na něj vztek znovu dolehne, ale k jeho úlevě se tak nestalo. Pro teď byl k okolí lhostejný jako ještě nikdy.

Stál by tam nejspíš ještě pár minut, ale když začal krčit nos nad pachem nevětrané místnosti, usoudil, že bude lepší hned vypadnout. Nemohl riskovat, že by se mu zničehonic zachtělo a tentokrát by Faulknera udusil polštářem on sám. Šel tedy do koupelny, kde se v rychlosti zkulturnil. Nezapomněl na cigarety a klíčky, do kapsy kabátu vměstnal peněženku a mohl vyrazit. Zabouchl za sebou vchodové dveře (možná doufal, že sebou Faulkner trhne a pořádně se při tom praští o stůl do hlavy) a vydal se po schodech dolů. Vlasy si Brian zatím nechal rozpuštěné, s gumičkou měl menší problémy.

Když vycházel z paneláku, bylo téměř tři čtvrtě na osm a slunce se vyhouplo zase o něco výš. Do tváře jej uhodil příjemný ranní vánek, který ho probral úplně. Zamířil ke svému autu, které čekalo jen a jen na něj. Nespokojeně se zamračil; to Faulkner neumí ani parkovat? Měl by už vědět, že vždycky parkuje stranou řidiče k chodníku. Na dálku odemkl dveře a Chevrolet obešel, na silnici se nedíval. Trhnutím dveře otevřel, plášť hodil na sedadlo spolujezdce a –

Pomalu, velice pomalu se narovnal a dveře znovu zavřel, jako obvykle se vší opatrností. Když mu došly souvislosti, když si uvědomil, na co se to dívá, zároveň taky pochopil, že si tu opatrnost mohl protentokrát s čistým svědomím odpustit. Proč taky ne? Ty dveře jsou už tak pomlácené, prohnuté, zničené, napadrť a...

Stál na místě, na tváři se mu skvěl mírně překvapený výraz a nespouštěl oči z pošramoceného plechu. Skoro se až divil, jak moc je klidný, ale tentokrát se mu to nelíbilo. Chtěl by se vrátit zpátky a Faulknera nejen zabít. Ne, takový osud je pro něj až moc velká výhra. Chtěl ho... Ani sám nevěděl, co přesně by mu nejraději udělal. Ať to bylo cokoli, nemohl se přinutit otočit se zpátky.

Nasedl do auta a opřel se do sedadla. Dozvědět se to v noci... Páni, dozvědět se to v noci...

Je to všechno k smíchu, uchechtl se tiše a promnul si kořen nosu. V mysli mu rázem vytanula vzpomínka na jednu z konfrontací se Salvatorem. „Já nejsem policajt, Briane. Neptám se,“ řekl mu tehdy lehce výhružným tónem. Nemůže toho zmetka vyhodit na ulici, šéf mu to jasně přikázal. Ian Salvatore nejenže má vždycky pravdu, on se taky nikdy neptá, on rozkazuje. A očekává, že se jeho rozkazy budou do puntíku plnit. Byl v patové situaci – nemůže ho zabít, nemůže ho vyhodit, co tedy sakra může dělat?!

V klidu. Jsi profesionál. Žádný malý smrkáč tě nerozhodí,“ ujišťoval se, přestože to ani neměl zapotřebí. Možná to bylo tím, že se v noci vyvztekal na dva týdny dopředu, ale klidný opravdu byl. Naopak jeho antipatie k jistému Faulknerovi ještě vzrostly. No, alespoň už má přesně určený první cíl svého celodenního výletu; servis. S takovými dveřmi jezdit nemůže, potřebují vyměnit. A pokud to auto nebude vypadat jako dřív, proženu mu hlavou nejednu kulku, Salvatore ne-Salvatore.

Ještě než vůbec strčil klíčky do zapalování a nastartoval, zapálil si cigaretu. Když si ji vkládal do úst, ruce se mu třásly.

***

Stočil se víc do klubíčka. Jen vzdáleně vnímal podněty z okolí – tvrdou zem, tlumený křik (sousedi jsou zřejmě ranní ptáčata), ale hlavně pocit mravenčení kdesi u stehna. Chtěl si místo poškrábat, ale když pod rukou ucítil vibrující předmět, probral se. Škubl sebou, až se hlavou bouchl do nohy stolu.

Do prdele...“ zamručel Spike, převalil se na záda, až ramenem narazil na pohovku, a mžikal očima kolem sebe. Chvíli byl zmatený, ale blažená nevědomost jej opustila a on na okamžik téměř přestal dýchat. Jediný zvuk vycházející z bytu bylo kupodivu vrčení jeho mobilu.

Vyšvihl se do sedu a zasyčel bolestí, nad levým spánkem mu nepříjemně tepalo. Z kapsy kalhot vytáhl telefon a další desítku sekund zabil tím, že blikající displej zkoumal s nechápavým výrazem. Normálně mu tenhle přístroj sloužil akorát místo hodinek.

Konečně hovor od neznámého přijal. „No?“

Pár vteřin bylo ticho. Když Spike začínal rudnout vzteky, že ho vzbudili kvůli nějakému hloupému žertu, ozvalo se hlasité vydechnutí.

Takže žiješ,“ konstatoval volající hlubokým hlasem a donutil tak Spika vytřeštit oči.

P – pane Salvatore!“ vyjekl a instinktivně se za sebe ohlédl. Podrbal se na hlavě a se zaskučením se postavil na nohy. „Jak to že mi voláte?“

To myslíš vážně, chlapče?“

Spike si v duchu kladně odpověděl, ale čekal, co po něm šéf bude chtít. Neustále při tom těkal očima ke dveřím vedoucím z kuchyně na chodbu, jestli se v nich náhodou neobjeví McBain. Jen nerad by mu po ránu něco vysvětloval.

Vidím, že nechápeš, o co jde. Ale to je v pořádku. Nicméně sem přijď. Hned teď, pokud by ti ani to nebylo jasné.“

Nevěděl, čemu se divit nejdřív, jestli Salvatoreho neobvykle jízlivému tónu, nebo tomu, že by se měl právě teď někam dostavit. Bylo mu jasné, že Ian už ví, co se zhruba stalo. Nebyl na kázání zvědavý, ale co naplat, když právě hovoříte s nebezpečným a pravděpodobně i šíleným chlápkem, který je zároveň vaším zaměstnavatelem.

A mohl byste sem pro mě někoho poslat? Jak už víte-“

To tedy nemohl. Jen se hezky zvedni a do hodiny ať tady jsi.“

Dále Spike naslouchal pouze pípání, Salvatore zavěsil. Měl sto chutí praštit mobilem vší silou o zem, ale uvědomoval si, že by to nebyl nejlepší nápad. Telefonní číslo si uložil do svého skromného seznamu. Bezvadný. Zajímalo by mě, co budu dělat teďka. Při pomyšlení na MHD se otřásl. K hromadným dopravním prostředkům nikdy nechoval bůhvíjaké sympatie.

Po krátké prohlídce bytu zjistil, že Brian už je pryč, a ulevilo se mu. Pohledem z okna kuchyně zjistil, že auto už je pryč. Musel vypít sklenici studené vody, aby ho probrala a zároveň zahnala vzrůstající nevolnost.

Když se v koupelně díval na svůj odraz v zrcadle, protáhl obličej a rázem vypadal ještě hůř. Na hlavě se mu skvělo nepovedené ptačí hnízdo a v obličeji byl pobledlý. Výjimku tvořila jeho jizva, která na popelavém podkladu zářila více než obvykle, a čerstvá modřina v místě, kde se v autě praštil. Tu se mu podařilo jakžtakž schovat pod vlasy, na které si protentokrát přivolal na pomoc hřeben. Že by byl výsledek efektivnější, se říct nedalo. Ještě si dal sprchu („No ty vole!“ zašklebil se po přičichnutí ke svému oblečení. Bylo z něj cítit, že nějakou chvíli strávil v zakouřené hospodě), převlékl se a šel se posadit na pohovku do obýváku. Chodbou prošel několikrát, ale záměrně nevěnoval zdi vedle hlavních dveří pozornost. Dnešní noc byla jedna z těch, na které bude jen nerad vzpomínat.

Zaklonil hlavu a zaskučel jako raněné zvíře. Byl v nepříjemné situaci, věděl by to i bez Salvatoreho. Kolega už mu to dal dostatečně najevo. Všechno se sere, totálně všechno... Věděl, že by měl vyrazit, už tak zněl jeho šéf netrpělivě, ale nebyl schopný se zvednout. Tíha vlastní bezmoci ho přišpendlila na místo. Chlape, tohle ti není podobný...

Z myšlenek ho vytrhlo až další vrčení jeho mobilu, který nechal na konferenčním stolku. Polekaně nadskočil a hmátl po přístroji v domnění, že šéfovi jedno popohnání nestačilo, ale namísto očekávaného hovoru mu displej oznamoval novou přijatou zprávu. Dnešek je plný překvapení...

Jakmile si ji přečetl, nejistě se podrbal na zátylku. Neznámý mu poslal instrukce, aby byl schopen se dopravit na místo, ale... Co se týče MHD, Spike zběhlý nebyl. Ani si nepamatoval, kdy naposledy se ocitl v situaci, kdy mu nezbývalo nic jiného než se dopravit jako obyčejný obyvatel Londýna, který nevlastní řidičský průkaz.

Jako by mu odesílatel telepaticky četl myšlenky, přišla mu o pár minut později další, tentokrát mnohem delší zpráva s podrobnějšími instrukcemi. Co instrukcemi, byl to spíše popis, který zahrnoval i nabádání typu „počkej, až se dveře autobusu otevřou, teprve pak se pokus vystoupit“.

Užij si to, Megan,“ přečetl nahlas pozdrav a svěsil hlavu. Pokoušel se ovládnout cukání v koutcích. Zase si z něj ta holka dělá srandu. Ukážu jí, že nejsem tak blbej, jak si myslí. A nejen jí. Všem.

I McBainovi.

S nově nabitým elánem vyskočil z pohovky a zamířil ke dveřím. Čas jej tlačil, zbývalo mu 45 minut na to, aby se dostavil Salvatoremu na kobereček. A vzhledem k tomu, že pro něj bude problém i s návodem najít nejbližší autobusovou zastávku...

Není čas ztrácet čas!“ Do kapes si nacpal jen to nejnutnější, za kalhoty si zastrčil malý revolver jako jistotu a s trochu nejistým úšklebkem mohl vyrazit.



 

Přestože Spike by byl schopný se ztratit i ve vlastním bytě, zastávku našel rychle. Ukázalo se, že trůní za panelákem vedle toho jejich. Na Meganinu radu si s kyselým výrazem koupil i lístek. Pak už mu zbývalo jen čekat, až se uráčí přijet červený autobus plný mačkajících se lidí, aby se k nim mohl s nevelkou radostí připojit.

Sotva nastoupil, přeběhl mu mráz po zádech. Někde v zadní části dopravního prostředku se malé děcko velice hlasitě dožadovalo matčiny pozornosti, starý pár, vedle kterého stál, si kriticky prohlížel jeho zjev. Už po pár vteřinách si přál vypadnout, byl to pro něj ďábelsky dokonalý trest.

Zatímco stál u předních dveří a přidržoval se tyče, upíral svůj pohled ven a snažil se nevnímat dění kolem sebe. Když autobus zastavil na křižovatce, jeho pozornost upoutalo nablýskané modré auto. Bylo přesně takové, jaké spolu s Brianem měli tu čest poznat někdy minulý týden...

Brian jen tiše zaklel, když se zelená barva změnila na oranžovou a hned zas na červenou dříve, než stihl přejet přes křižovatku. Spike musel skrýt svůj škodolibý úsměv, jeho parťák nebyl v dobrém rozpoložení. Už od rána se tvářil, jako by pod polštářem našem jednu z Faulknerových ponožek.

Na místě vpravo od nich zastavil modrý kabriolet se staženou střechou. Spike i Brian automaticky odklonili hlavu na druhou stranu; z auta se linula příšerná techno hudba, kterou museli slyšet i obyvatelé sousedního města.

Spike si s nadzvednutým obočím přeměřil chlápka, sedícího za volantem. Byl to typický frajírek, který si užíval jednu ze svých prvních jízd. Loktem se ležérně opíral o dveře auta, sluneční brýle mu zakrývaly pomalu polovinu obličeje, žvýkal zrovna jako krávy na farmě a hlavou trhal do rytmu „hudby“.

Koukni na něj, myslíš, že takhle někoho sbalí?“ zeptal se se zájmem svého černovlasého kolegy. Ten však nevypadal, že by se hodlal Spikovou otázkou zabývat. Ignoroval i mladíka s jeho kabrioletem; alespoň do té doby, než si ten blonďák posunul své brýle ke špičce nosu a pochybovačně si Chevrolet přeměřil. Ani Spikovi ten posměšný pohled neunikl.

O-ou,“ zahvízdal se špatně skrytým nadšením a jen pozoroval, jak na to bude McBain reagovat. Oba řidiči si chvíli vyměňovali pohledy a jakmile na semaforu naskočila oranžová, mladík vyzývavě túroval. Dříve než se Spike mohl připravit, se na zelenou obě auta rozjela kupředu, a on se ještě hlouběji zabořil do sedadla.

Tahle dětinská hra skončila dříve, než se stihla pořádně rozjet. Brian dupl na brzdy právě ve chvíli, kdy se na konci ulice objevil policejní vůz, který tudy jako každý den líně projížděl. Ještě než zabočili, mohl Spike vidět, jak kabriolet zpomaluje, zatímco strážci zákona už čile vyskakují z vozidla.

Tak to bylo zákeřný!“ zavýskl, přestože se snažil rozdýchat svůj rozhoupaný žaludek. Na to se Brian jen ušklíbl. Objeli panelový dům a vrátili se na silnici, kde dva policisté už vyplňovali nějaké papíry. Frajer stál vedle nich s hlavou zahanbeně sklopenou, ovšem jeho hudba vyřvávala vytrvale dál. Když kolem něj šnečím tempem projížděli, zvedl hlavu a propálil je navztekaným pohledem.

Doufám, že to bude dost mastná pokuta,“ prohodil spokojeně Faulkner a podvědomě začal hlavou pokyvovat do rytmu pomalu se vzdalující muziky. Pokračoval tak jen chvíli, než...

HEJ, to bylo za co?!“ vyjel po Brianovi a třel si zátylek, kam právě obdržel pohlavek. Nestál mu však za odpověď, Spike si dokázal odpovědět i sám. „No co, já za to nemůžu, leze to na mozek!“

Brian se tiše uchechtl. „Tobě to nemá na co lézt.“



 

Na tvář mu vklouzl lehký úsměv. Jo, přestože se Brian nechoval jako normální kámoš, bylo to uspokojující. Vědět, že se serou navzájem, byl dobrý pocit. Až moc dobrý. Nehodlal se ho jen tak vzdát.

Z myšlenek ho vytrhlo až šťouchnutí do zad. Nechápavě se otočil a spatřil dědulu menšího než on sám, s holí v ruce a vrásčitou bradou bojovně vystrčenou.

Co takhle uhnout, mladý muži? Zavázíte!“ promluvil stařík lehce nakřáplým hlasem, ruka s holí se mu lehce klepala.

Spike si odfrkl a ustoupil ode dveří. „Ono by to šlo i slušnějc, dědo,“ zabručel a dál si ho nevšímal, přestože starému gentlemanovi se pusa obdivuhodně rozjela, než se uráčil vystoupit. Neměl v povaze se pouštět do starých lidí, ačkoli nervy mu pěkně hrály. Proto nesnášel hromadnou dopravu, kvůli lidem. Nesnášel i je. Občas i chápal, proč se Brian obléká „normálně“. Ne že by neměl rád pozornost, miloval ji, ale nepotřeboval, aby se na něj stáčely pohledy všech těch švábů.

Ještě pár zastávek to vydržel a pak ze dveří doslova vyletěl ještě dříve, než se stačily otevřít úplně. Po dlouhé době byl zase neskonale vděčný za to, že se může nadechnout čerstvého vzduchu.

Neznámá cesta ke známé budově už byla o něco horší. S nosem nalepeným na displeji se řídil esemeskou a snažil se při tom do nikoho nevrazit ani nezakopnout. Přestože v Londýně žil už jednadvacet let, nevyznal se v něm o nic víc než kterýkoli cizinec. A tak se stalo, že se nebohému Spikovi nedařilo. Co nedařilo! Vlastě nebýt toho, že zahlédl povědomou tvář jednoho ze Salvatoreho zaměstnanců a nenápadně ji následoval, hodina by uplynula a Ianova kancelář by byla pořád prázdná.

Když se konečně ocitl uvnitř budovy, ručičky kulatých hodin na stěně ho upozornily, že mu zbývá už jen pár skromných minut. Mávnutím odpověděl na Mollyin soucitný úsměv (Krucinál, tady se fakt nic neutají...a já myslím, že vím, kdo za to může!) a zamířil na konec vstupní haly přímo k výtahu. Se zatnutými pěstmi prošel kolem skupiny škodolibě se křenících Salvatorových hyen, odpověděl na pozdrav vysokého černocha, kterého mezi hyeny pro změnu nezařadil, a konečně zapadl do prázdné kabiny. Zmáčkl čudlík s číslem 9 a s povzdechnutím se zády opřel o stěnu naproti dveřím.

,Tak a je to tady,´ pomyslel si a natočil hlavu k jednomu ze zrcadel. Pořád vypadal jako po flámu a měl pocit, že ta modřina na spánku přímo křičí a dává všem vědět o jeho vině. ,Už aby to bylo za mnou. Jen doufám, že mě šéfík neodpráskne za McBaina.´ Přestože tomu ve skutečnosti nevěřil, věděl, že by s tím problém nebyl. Jeden zaměstnanec sem, jeden tam. Občas ho to docela děsilo, když neměl svůj den.

Kabina zastavila a dveře se s cinknutím otevřely. Vystoupil a už z dálky viděl, jak na něj dvě gorily před vstupem do Ianovy kanceláře zběsile mávají. Zhluboka se nadechl, nahodil bezstarostný spikovský výraz a vyrazil rovnou k nim, přičemž prošel kolem dokořán otevřených dveří Salvatoreho sekretářky Kat.

Čau, brácho!“ přitáhl si ho jeden z nich za rameno a ztišil hlas. „Už jsme o tom slyšeli. Dost drsný!“

Jo, říkali jsme všem těm sucharům tady, že máš kuráž, ale že si sedneš do auta toho zabijáka, to je teda něco,“ přidal se druhý a pochvalně ho udeřil do ramene.

Jasně,“ přitakával Spike s úšklebkem, přestože žaludek měl jako na vodě. „A sranda teprve začíná, hoši.“

Oba muži se koukli na černé dveře – vchod do pekla, do Luciferova sídla – a trochu nejistě přikývli. „To asi jo... Ale ber to tak, zapsal ses do historie! Tvoje smrt nebude zbytečná.“

Faulkner jen vyjeveně sledoval, jak oba propukli v smích a trochu odstoupili, aby mohl vstoupit dovnitř. „Eh, jo, díky,“ vydal ze sebe a uraženě se zamračil. „Od vás povzbuzení nikdy potřebovat nebudu, chlapi.“ Obdržel poslední poplácání po zádech a připraven na všechno vešel s důrazným zaklepáním dovnitř.

Se zavíráním si dal obzvlášť záležet a až po chvíli se otočil čelem k prostornému stolu, přičemž se k němu natočilo křeslo i s Ianem Salvatorem. Z jeho výrazu nemohl Spike nic vyčíst, jeho šéf si se zaujetím prohlížel své nehty.

Jdeš přesně,“ řekl a bez obvyklého potutelného úsměvu k němu vzhlédl. „Jindy bych to nečekal. Zřejmě chápeš, že se nacházíš v poněkud nepříjemné situaci.“ Mladý vrah jen přikývl. Nepříjemné? Slabé slovo. Salvatore se postavil a i se skleničkou s tonikem se obrátil čelem k oknu. Spike trochu znervózněl, když mu nemohl vidět do obličeje.

Víš,“ povzdychl si, „Brian je mou hvězdou, mým triumfem. A favoritem. Nebudu tu věčně, jak je nám všem známo. Počítám s tím, že ten nejschopnější zaměstnanec jednou nastoupí na mé místo.“ Teď, když k němu byl zády, si Spike mohl dovolit pravý nechápavý výraz. Netušil, kam tím míří, ale byl zticha a raději poslouchal dál.

Mám dojem, že nechápeš, kam tím mířím,“ uhodl Salvatore a otočil se zase čelem k němu. Chvíli si jen vytrvale hleděli do očí, než starší muž začal pomalu postupovat kupředu. Krok za krokem ke Spikovi, který ztuhl na místě. „Měl bys pochopit, že nejde o obyčejné nabourání auta. Nechápu sice, jak tě mohlo napadnout do něj sedat, myslel bych si, že svého kolegu už trochu znáš, ale budiž. O co opravdu jde, je to, že Brian nezapomíná. A protože je možné, že zanedlouho místo mě nastoupí právě on, mohlo by se stát, že se jednoho krásného rána prostě neprobudíš.“

Spike nebyl s to něco říct. Kdyby tak věděl, jak dalekosáhlé bude mít důsledky jeden nevinný incident... Kdyby tak s tím zatraceným autem... V tu chvíli se zarazil. „Jak víte, že jsem s tím autem naboural?“ zamrkal překvapeně.

Hochu, myslíš si snad, že přede mnou něco utajíš?“ povytáhl Salvatore obočí a donutil ho se cítit ještě pitoměji.

,Snad nečte taky myšlenky, to bych byl asi v háji,´ pomyslel si Spike a snažil se být i nadále klidný. Kdyby atmosféra nebyla tak dusivá, asi by se tomu paradoxu od srdce zasmál. Třesoucí se Spike Faulkner na koberečku! Náramná sranda, na tohle bude vzpomínat ještě dobrých pár let.

Ian upil ze sklenice a olízl si rty. „Zpět k tématu. Věz, že tohle říkám pro tvé vlastní dobro. Nestojím o rozepře mezi svými zaměstnanci, jistě mě chápeš.“

Faulkner nasucho polkl. „Máte v plánu mě vyhodit? Nebo něco jinýho?“

Měl bych?“ Otázka Spika zarazila, o odpovědi však ani v nejmenším nepochyboval. Jak by pak to všechno měl napravit?

Ne,“ řekl pevně a ani pod supím pohledem bosse nesklopil oči. Ohromně se mu ulevilo, když se na Salvatoreho tváři poprvé za tu dobu objevil mírný úsměv.

Pak nechápu, proč se tak hloupě ptáš,“ zavrtěl hlavou a položil mu dlaň na rameno. „Myslím, že jak vyhozením, tak zabitím bych ti to ulehčil. Určitě se shodneme na tom, že to by nikomu z nás neprospělo, snad kromě Briana. A když už jsme opět u něj, dám ti pár malých rad, hochu. Vidím na tobě, že si svou chybu uvědomuješ. To já cením. Dej mu čas, musí vychladnout. Nezkoušej si s ním promluvit, skončil bys dřív, než bys mohl vůbec začít, a moc na sebe v jeho přítomnosti neupozorňuj. On si to v hlavě srovná sám, moc dobře ví, co všechno je v sázce. Ty nic moc dělat nemůžeš.“ Odtáhl ruku a šel zpátky ke svému stolu, aby si dolil. Tím jako by ze Spika spadl obrovský kámen, který hrozil, že ho co nevidět zadusí. Dovolil si se mírně zamračit – co má být tohle za rady? Dej mu čas... Nic dělat nemůžeš...

,S tím odmítám souhlasit,´ našpulil nevědomky pusu a neuvědomoval si, že ho Salvatore upřeně pozoruje, opět ze svého křesla.

Mých rad se drž,“ řekl Ian autoritativním hlasem a ke Spikově radosti trhl rukou směrem ke dveřím. „A řekni si Kat o nějakou mast na tu modřinu, vypadáš hrozně.“ Mladík zamumlal cosi jako poděkování a otočil se k odchodu. Ještě než stačil doopravdy odejít na něj Salvatore naposledy zavolal.

Mám pro tebe ještě jednu cennou radu. Možná by bylo načase, aby sis začal hledat vlastní byt. Nějaký levnější malý prostor v okolí by se snad našel, co myslíš?“ Pokud Salvatore čekal odpověď, dostal jen nespokojený pohled, jakési škubnutí hlavou a následný Spikův odchod z kanceláře. Povzdechl si a obsah sklenice vypil nadoraz.

,Ti mladí se ovládají čím dál hůř,´ pomyslel si a začal si upravovat kůžičku na nehtech. Netroufal si odhadovat, nakolik se ta zabedněná ovečka bude držet jeho rad. ,Teď už je to jen na tobě, synu.´



 

Spike za sebou konečně zavřel dveře a s řádným vydechnutím se o ně zády opřel. Dopadlo to lépe, než čekal – kdyby byl paranoidní, tak by si myslel, že za tím vězí něco víc. Dostal i pár doporučení! Už teď věděl, že všemi se řídit nebude, ale nejvíc ho nahlodala představa vlastního bytu. Ne že by nechtěl, jen si neuměl představit takovou samostatnost. Neměl hezké možnosti – buď bude zabit momentálně nervním McBainem, nebo umře ve vlastním chlívě na udušení bordelem.

Tak vidíš, nakonec to snad ani nebolelo, no ne?“ ozval se bodyguard pobaveně vedle něj a vytrhl tak Spika z rozjímání nad svým nezáviděníhodným osudem. Jeho společník byl pryč, podle zvuku linoucího se z mužova žaludku šel pro dopolední svačinku.

Faulkner se narovnal a sjel ho pohledem. „Děláš si prdel? To vy dva jste se tady se mnou málem rozloučili!“ ohradil se, ale na vážnosti mu ubírala nutnost zívat. Nejenže se nevyspal podle svého gusta, ale v posledních hodinách se bál tolik, že mu to stačilo na dalších pár let.

Pohled mu padl na otevřené dveře po pravé straně a vzpomněl si na Kat. V Brianově lékárničce se hrabat nehodlal, ale něco by na ten monokl přece jen ocenil, hlava mu z něj začínala znovu třeštit. Navíc zřejmě začínal mít sluchové halucinace, protože se z kanceláře sekretářky ozývaly hned dva známé hlasy. Mávl na bodyguarda, nasadil co nejdrsnější výraz a nakoukl dovnitř.

Čau, štěně!“ zavolala na něj téměř ihned Honey, posazená v křesle naproti hnědovlásce Kat. Ta mu s pobaveným úsměvem pokynula hlavou, aby šel dál a zavřel za sebou dveře, a odložila své nové číslo In touch na stůl.

A tak měl Spike po výrazu. Meganino oslovení raději ignoroval, neměl sílu se s ní hádat. Jen na ni vyplázl jazyk a svezl se na obyčejnou židli naproti nim, jako by na čekala jen na něj.

Měla´s pravdu, dělá ze sebe drsňáka, ale občas je k sežrání roztomilý,“ ušklíbla se Kat a spolu s Honey propukly v škodolibý smích. Mladík jen zničeně těkal očima z jedné ženské na druhou a přemítal, do jakého zpropadeného světa ho to Salvatore poslal. Chlap má být cokoli, jen ne roztomilý, proboha! Rozhodně nehodlal být sežrán!

Vidím, že žiješ, to je příjemná zpráva,“ upila Honey své kávy a pozorně si Spika prohlédla. Viděla na něm, že není ve své kůži, ani nijak nereagoval na jejich poznámky, ale nemohla si pomoct, musela to děcko poškádlit. „Nezajdeme na kofolu?“ rýpla si.

Spike jí věnoval nevěřícný pohled a pak jen protočil oči v sloup. „Měl jsem si k tobě zajít pro nějakou mast,“ houkl směrem ke Kat; ta se okamžitě zvedla a přešla k menší skříňce vedle stolu. Když si přidřepla, jen koutkem oka sledoval, jak jí přiléhavá sukně hezky zvýraznila zadek.

Neboj, tentokrát bych tě svezla,“ slíbila Honey a i s Kat vyprskly smíchy. Teď, když už Spikovi nehrozilo bezprostřední nebezpečí smrti, si z toho všichni dělali legraci – možná kromě něj.

Ne, dík, tu hospodu nechci chvíli ani vidět,“ zavrčel Spike a založil si ruce na prsou. Popadl její hrnek a pořádně upil kávy. Přestože tu černou břečku nesnášel a dělalo se mu po ní špatně, tohle byla mimořádná situace. Nemůže si dovolit, aby cestou zpátky usnul někde v autobuse. Se znechuceným výrazem ho vrazil zpět do ruky Honey, která už zase vypadala, že se počůrá smíchy. ,Je fajn vidět, jak se lidi takhle bavěj na můj účet!´

Ale Megan, nechme už toho,“ postavila se Kat s širokým úsměvem a kulatou krabičkou v ruce, čokoládové oči jí jen hrály. „Vždyť se na toho chudáčka podívej, sotva drží hlavu vzpřímenou.“ Přistoupila k němu, nabrala na ukazováček trochu čirého gelu a začala mu jím opatrně masírovat spánek. Spike se na rusovlásku ještě naposledy zamračil, než spokojeně zavřel oči a užíval si péči. „Má to anestetické účinky, tak by tě to alespoň mělo přestat bolet.“

,Ale heleme se, když tu se mnou McBain není, tak se o mě i starají... Přece jen to má nějakou světlou stránku,´ pomyslel si a téměř zakňučel, když příjemný pocit zmizel. Když mu však Honey předhodila kofolu, vzpomněl si na jejich rozhovor a taky na to, že se chce ještě na něco zeptat. Až teď ho to začalo hlodat, doteď neměl moc času nad tím uvažovat.

Díky,“ zakřenil se na Kat a pokývl směrem k rusovlásce. „Chci se ještě na něco zeptat, teď mě to tak napadlo.“ Obě ženy si vyměnily pohledy, hnědovláska si sedla zpět do křesla a se zaujetím taky poslouchala. „Říkala jsi, že máme lidi na zahlazení stop, že? Co dělaj s mrtvolama?“

Bodyguardi – teď už opět spolu – mohli na chodbě slyšet další salvu smíchu, která se linula z kanceláře sekretářky.

Hej, co je na tomhle tak vtipnýho?!“

N-nic, jen... Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ optala se pro jistotu Honey, zatímco si Kat malíčkem stírala slzu ještě dřív, než by mohla utéct z oka. Když Spike udiveně přikývl, pokračovala: „Jsi zvědavější, než jsem si myslela. Tak tedy... Viděl jsi někdy v přízemí ten malý bufet na půl cesty ke schodišti?“ Znovu přikývl, párkrát si tam koupil kuřecí bagetu. „Říkáme mu masný bufet, protože většina jídel obsahuje maso.“ Odmlčela se a čekala.

Spike je s povytáhlým obočím sledoval, obě dvě napjaté a zřejmě připravené se znovu rozesmát, jakmile budou mít příležitost. ,To je jako všechno? Z toho si mám něco vyvodit? Z nějakého masného...bufetu...´ Pak mu to docvaklo. „To ne!“

Rusovláska nebyla s to ze sebe něco vydat, jen přikývla a bavila se nad jeho lehce nazelenalým obličejem. „Jen klid, hlavně se nám tu neslož. Netuším, co dělají s těly, ale tohle je taková veselá hypotéza většiny z těch, kteří o tom nic neví.“

Doufám, že to je jen hypotéza! Hnus, to je moc i na mě,“ zavrtěl Spike nevěřícně hlavou, najednou se cítil až nepříjemně živý. Že by proto nikdy neviděl Briana si tam něco kupovat? ,Proto byly ty bagety tak dobrý? To snad ani ne...´

Vítej mezi blázny,“ plácla si Kat s Megan. Docela se divil tomu, jak ty dvě spolu vycházejí. Úplně zapomněl, že se zařekl, že se v tomhle ústavu už ničemu divit nebude. Opřel se lokty o kolena a promnul si čelo. Jindy by byl určitě rád ve společnosti dvou přitažlivých vysmátých žen, ovšem dnes mu to vhod nepřišlo.

No nic, dámy, budu vás muset opustit,“ řekl a vstal. Ještě naposledy pro velikou radost Kat na ně vyplázl jazyk a místnost s rukama v kapsách opustil. Měl pocit, že déle by to asi nevydržel. Potřeboval si utřídit myšlenky, ale zároveň se od nich chtěl odpoutat, myslet na něco jiného. V tomhle mu ty dvě slepice rozhodně nepomůžou, tím si už mohl být jistý.

Byl téměř na půl cesty k výtahu, když za sebou uslyšel kroky těžkých bot. S mírným povzdechnutím se otočil a stanul tváří v tvář ženě se zrzavými vlnitými vlasy. Neměl ty boty rád, dělaly ji ještě vyšší, čímž zároveň dvakrát podtrhly i jeho vlastní...výšku.

Poslyš,“ začala s omluvným výrazem, „jsme jen rádi, že žiješ, jo? Pokud ti strejda něco poradil, znamená to, že ses mu opravdu zalíbil, nemyslíš?“

Anebo ho prostě jen baví dívat se, jak se věci vyvíjej a doteď se mi v kanclu chechtá,“ nadhodil Spike a podrbal se na zátylku. „Řekl to sám, i smrt by byla moc lehká. Chce, abych si to celé odtrpěl, nic víc.“

Honey se nad tím na chvíli zamyslela, než pokrčila rameny. „To je vlastně taky možnost. Ale každopádně ti taky zkusím nějak poradit – teď bys před Brianem sice moc pózovat neměl, ale rozhodně to s ním nevzdávej, jasný? Tváří se sice jako arktický ledovec, ale není to s ním tak hrozné. Tedy...“ zarazila se a Spike jen nedočkavě čekal. Pak se nevinně usmála a řekla: „Alespoň v to někdy doufám.“

Faulkner s povzdechnutím svěsil hlavu. To mu tedy moc nepomohlo, i když... na druhou stranu byl rád, že slyšel i něco jiného než „Nemůžeš s tím nic dělat.“ „Spike Faulkner se nevzdává, nejsem žádná baba. Nic proti,“ dodal rychle, když na sobě ucítil spalující Meganin pohled. Aby to zamluvil, zeptal se: „To tys o tom staříkovi řekla?“

Vadí ti to?“ zarazila se. „Hele, vážně jsem se bála, že tě zabije, a nejen kvůli tobě. Mělo by to dopad na více lidí. Nejela jsem hned domů.“ Naposledy se na něj usmála a raději šla zpátky za Kat, která už byla zase začtená do onoho duchaplného časopisu o celebritách.

,Nejela hned domů... Co to má znamenat?´ Spike ignoroval tázavý pohled obou goril (vážně mu někdy – vlastně dost často – přišli jako naklonovaní) a rázně pokračoval k výtahu. Nemohl se dočkat, až bude venku, nutně se potřeboval nadechnout čerstvého vzduchu. Neviděl důvod, proč by měl být ještě ke všemu nakrknutý. No tak ho cestou domů sledovala a možná i všechno viděla, a co? Důvod měla, a oprávněný. Alespoň už má jasno v tom, jak se tohle mohl Salvatore dozvědět.

***

 

Spike se dostal z budovy po desáté hodině a už přede dveřmi se zastavil. Teď si to potřeboval trochu promyslet. Žaludek se mu znovu ozval, tentokrát však hlady. Ani si nepamatoval, kdy naposledy něco jedl, ale na oběd bylo ještě příliš brzy. A na bagetu chuť neměl.

Začal znepokojeně pochodovat podél budovy tam a zpátky. Byl sice unavený, ale to poslední místo, kam by teď chtěl jít, byl Brianův byt. Pokud si tam někdy náhodou připadal jako vetřelec, teď to platilo dvojnásob. Spike si povzdychl a zadíval se na vyjasněnou oblohu. Jako by se mu slunce snažilo trochu zvednout náladu, vysílalo své paprsky, kam jen mohlo.

Kdo ví, jak dlouho by tam zůstal stát a přemýšlel – čímž by ho hlava začala bolet ještě více – kdyby v malém davu mířícím k metru nezahlédl poměrně známou černou hlavu.

,Stejně nemám co dělat,´ rozhodl se téměř okamžitě, odlepil se od zdi a pomalým krokem následoval na pohled urostlého vysokého černocha v hnědém saku a světlých riflích s černým batohem na zádech. Bylo mu jedno, kam jde, on sám kam jít neměl.

Snažil se ho přes pomalu narůstající dav lidí neztratit z očí. Šel z dostatečné vzdálenosti, aby ho Wilkins náhodou nezahlédl. Ani nevěděl, proč to dělá, možná z nudy, možná pro dobrý pocit, že si může zahrát na špióna. Takhle to kdysi dělával s ostatními, jen při tom byli před těmi lety mnohem nápadnější.

Zavrtěl hlavou, aby se vrátil z planety Téměř zapomenutých vzpomínek zpět na Zem. Když se rozhlédl kolem sebe, málem mu poklesla brada. Netušil, jak dlouho byl duchem mimo a nechal velení nohám, ale právě stál v řadě, aby si mohl v automatu koupit jízdenku a nastoupit do metra. Postavil se na špičky a chvíli balancoval, než se ujistil, že i Wilkins stojí jen o tři lidi před ním. Stále se zdálo, že si ho ani nevšiml.

Zatímco postupoval dál, nervózně podupával nohou. Černoch si už lístek koupil a pomalu postupoval k nástupišti, a tak ho neustále koutkem oka sledoval, aby mu někde nezmizel.

,Další zbytečný prachy,´ pomyslel si nabručeně, ale zalovil do kapsy a vytáhl poslední drobné, které mu tak akorát stačily. Celý mrzutý sledoval, jak je automat hladově polyká a namísto nich vyplivne obyčejný kus papíru. Popadl ho a rychlým krokem se prodíral mezi lidmi směrem, kudy Wilkinse naposledy viděl jít.

Měl poměrně štěstí na to, jak si v posledních hodinách byl jistý, že ho už navždy opustilo. Zahlédl, jak muž nastupuje do metra, a na poslední chvíli se rozběhl a doslova vskočil dovnitř, než se dveře zavřely, div že stařenku na sedadle naproti dveřím neranila mrtvice.

Nemusel ses za mnou tak plížit.“ Spike se otočil a uviděl svého něco-jako-kolegu stát v rohu u dveří, kde kromě něj nebyl téměř nikdo. „Mohl ses připojit rovnou.“

Takže sis mě všiml,“ konstatoval Faulkner zklamaně a postavil se vedle něj čelem k oknu. Jako špión by zřejmě neuspěl.

Samozřejmě,“ přitakal Bernie Wilkins překvapivě jemným hlasem a pousmál se, „my kancelářské krysy s tím máme zkušenosti.“ Spike se jen posměšně ušklíbl, ale byl spokojený. Lepší společnost si v téhle době vlastně ani nemohl přát, možná kromě nějaké pěkné, povolné ženské s patřičnými mírami. Bernie byl sice na pohled urostlý chlápek o něco málo menší než McBain, ale také plachý a poměrně zakřiknutý; typický nekonfliktní typ. I teď na něj shlížel velkýma laskavýma očima barvy hořké čokolády, husté černé vlasy nakrátko sestříhané. Spika sice jeho povaha trochu štvala, sám měl za to, že milí lidé v divočině nepřežijí, ale i přesto nemohl jinak a docela si ho oblíbil. Přece jen to byla jednou za čas příjemná změna po soužití s Brianem.

To není fér,“ zamračil se Spike, ale musel se znovu ušklíbnout. Další poznatek – na rozdíl u ostatních mu u Bernieho nevadila jeho výška. Naopak si s ním připadal tak nějak... větší.

Potřebuješ si pročistit hlavu, co?“ zeptal se Bernie, přestože odpověď znal a ani ji nečekal. „Chápu to. Každý někdy udělá něco, čeho pak lituje. Ale ty to napravíš, nemám pravdu?“

Spike jen přikývl a zahleděl se z okna do nekonečné tmy. Byl spokojený, Bernie se pitomě neptal, nesmál se mu ani zbytečně nekázal. „To si teda piš, kámo. Už jsme dlouho nepokecali, že?“

Bernie povytáhl obočí a ramena se mu smíchem zachvěla. „My dva jsme spolu pořádně nepokecali nikdy, pokud mi ještě ve dvaatřiceti paměť slouží.“

Hnědovlasý se zarazil a trochu zrozpačitěl. „Ou... Aha,“ vydal ze sebe, ale rychle se vzchopil a zazubil se. „Bezva, tak to dneska můžeme napravit, co ty na to?“ Vůbec si nepřipadal, že mluví s o jedenáct let starším člověkem. Nesnášel formality a nerad začínal hovor stylem „Jak se vede?“ „Fajn a tobě?“. „Všiml jsem si, že nejen na mě se ti Salvatoreho borci šklebí. Cos jim provedl ty?“ zajímal se.

Ale, oni si něco najdou na každém, jsou jako žáci ze základní školy. Mě se posmívají hlavně kvůli jménu, pokud nepočítám původ,“ odpověděl Bernie klidně a pořád s mírným úsměvem hleděl před sebe.

Proč jménu?“ Spike původ čekal, možná i povahu, ale tohle ne. „Co je na něm špatnýho?“

Bernie je i holčičí jméno, jedna jejich známá se tak prý jmenuje.“

To je blbost,“ odfrkl si Spike a jen nevěřícně vrtěl hlavou. Kde jsou ty časy, kdy se jako malý posmíval jen těm, kteří si strachy načůrali do kalhot? „Takovým věcem se teda nesměju. Asi je to dobrou výchovou nebo tak něco.“

To asi jo,“ Bernieho úsměv se rozšířil, „rodičovská výchova je důležitá věc.“

Na chvíli nastalo z jejich strany ticho, dveře se na další zastávce otevřely a vpustily šum z nástupiště dovnitř. Spike si pobaveně odfrkl. „Ne, tak ti s tím nemají vůbec nic společnýho.“ Jak předpokládal, Bernie se na nic neptal, ale jeho úsměv, jak si mohl koutkem oka všimnout, zmizel. Stejně by odmítl se o tom bavit. Wilkins však věděl, jak Spika znovu přivést na jiné myšlenky.

Když už jsme tak u toho,“ začal potutelně a Faulkner opravdu našpicoval uši, „je dobře, že se mi nesměješ. Já se taky nebavím nad tvou přezdívkou.“ Ten jen zaraženě zamrkal – on že má nějakou přezdívku? „McBainovo štěně.“

Cože?!“ vyjekl, až se za ním pár lidí pohoršeně otočilo. Bernie se ho snažil utišit. „Kdo?! Zabiju ho!“

Ne tak nahlas, někdo by tě tady mohl vzít vážně a byl by průšvih. Nevím, kdo to vymyslel, ale docela se to tam chytlo. Vypadá to, že jsme v tom našem skvělém podniku známí. Faulkner a Wilkins, dvě černé ovce,“ zasmál se a dobrácky ho poplácal po rameni, ale Spike nereagoval. Právě prožíval neskutečný pocit déja vu.

,Dvě černé ovce... Kde jsem to už slyšel..?´ přemítal, ale po chvíli to vyhnal z hlavy. Nebyl si jistý, jestli na to chce přijít. Ne zrovna teď, když se snaží zabavit.

Kam jsi měl vlastně namířeno?“ zeptal se, aby změnil téma.

Bernie neurčitě pokrčil rameny. „Mířil jsem do svého bytu, ale teď je to na tobě.“ Přesně tohle chtěl Spike slyšet. Chvíli se domlouvali, kam by mohli jít, ale nakonec se nedomluvili na ničem konkrétním. Jejich diskuze skončila rozhodnutím, že prostě někde vystoupí a pak půjdou, kam je nohy zanesou.

Přejeli přes asi pátou zastávku, když se Bernie namáčkl více do rohu a prstem pokynul Spikovi, aby k němu šel blíž. Když promluvil, ztišil hlas:„Vždycky mě to zajímalo, ale dosud jsem neměl příležitost se na to někoho zeptat. Kolik tak dostáváš zaplaceno za jednu vraždu?“

Otázka Spika zaskočila a zároveň mu nasadila brouka do hlavy. ,Páni, kolik já vlastně dostávám?´ „Mám nepříjemnej dojem, že ti to nepovím...“ poškrábal se ve vlasech a rádoby nevinně se usmál.

Bernie vytřeštil oči. „Jak je to možné?“

Stařík nám neříká, kolik za vraždu dostanem. Možná podle toho, jak moc je ten člověk prachatej, nevím.“

A proč si to nesleduješ na účtu?“ podivil se, ale když viděl Spikův nechápavý výraz, došlo mu, že z toho kluka asi nic moc nevytáhne. „Dal ti Salvatore kreditní kartu, ne?“ Počkal si na přitakání. „Tak se na svůj účet někdy podívej a po další... práci se tam koukni znovu. Poznáš to podle toho, kolik budeš mít peněz navíc.“

To... mě nenapadlo,“ přiznal pomalu a přikyvoval. A přitom to tak složité nebylo! Kdy že se vlastně díval na svůj účet? Ani nevěděl, kolik tam momentálně má! Třeba už je z něj boháč a on o tom nemá ani páru!

Zajímalo mě to, protože Salvatore je docela skrblík.“ Spikovo nadšení okamžitě pohaslo. Nemohl si ale nevšimnout, s jakou nenadálou nechutí Bernie šéfovo jméno vyslovil. „Obzvlášť kancelářské krysy, jako třeba já, dostávají docela málo. Ale co já bych si stěžoval, jediné, co dělám, je kontrolování účtů. Hádám, že ani o tom nevíš... Ten chlap je pečlivý, hlídá účet téměř každého svého zaměstnance, výjimkou jsou možná tak McBain a ta jeho neteř. Pokud by sis vybral najednou nebo těsně za sebou podezřele velkou sumu, budeš sledován. Víš, kdybys chtěl utéct třeba ze země. Tahle práce se hold nemůže brát jako obyčejná brigáda na přivydělání...“

Spika už zase překvapilo něco, o čem by jako Salvatoreho zaměstnanec měl vědět. Někdy ho docela zajímalo, jestli by věděl vůbec něco, kdyby mu to někteří lidé sami od sebe neřekli. Cítil se dotčený – i jeho účet je hlídán! Jako by nebyl dost spolehlivý nebo co... ,Fajn, to beru zpátky.´

Zbytek cesty trávili potichu, oba dva to potřebovali. Spike musel vstřebat informace, což u něj přece jen nějakou tu chvíli zabere, a Bernie... ten znervózněl. Už asi deset minut přešlapoval z jedné nohy na druhou, občas trhl ramenem a často klopil oči k zemi. Na jeho tváři nebyla už ani stopa po úsměvu. Když si toho Spike všiml, na nic se neptal, jen jeho počínání pozorně sledoval. Bernie se párkrát koutkem oka podíval vedle ke druhému konci dveří. Spikovi to nedalo a jeho pohled následoval.

Ihned poznal, na koho se Wilkins dívá. Jakmile asi stejně starý světlovlasý kluk zaregistroval Spika, uhnul pohledem, ale stále si pro sebe cosi mumlal a zatínal ruce v pěst. Byl oblečený do černého a kšiltovka mu téměř zakrývala i obočí. Když znovu vzhlédl, mohl Faulkner doslova vidět nenávist v jeho jasně modrých očích.

Soustředil se jen na mladíka a zaposlouchal se. Nerozuměl všemu, ale pár slov dolehlo i k němu: „Postřílet to... černý huby... ještěže jsem bílý...“ To stačilo, aby pochopil. Okamžitě mu vzkypěla žluč. Bohužel i Spike Faulkner věděl, že zmlátit někoho v metru plném lidí jen tak nemůže. I proto mu MHD nebyla po chuti.

Už přijížděli na zastávku a Spike jen nevěřícně sledoval, jak sebou kluk ošívá, téměř nalepený na dveřích. Mluvil už mnohem hlasitěji, což přilákalo pozornost lidí okolo, a když se metro zastavilo, párkrát vztekle bouchl pěstí do dveří, aby se konečně otevřely. Jako by byl Bernie nakažený morem a on se bál, že od něj nemoc chytí.

Dveře hocha pustily ven a on doslova vyletěl pryč, ale nebyl jediný, kdo ve spěchu vystoupil. Spike měl před očima rudo, popadl vyjeveného Bernieho za loket a táhl ho za sebou. Tohle odmítl nechat jen tak.

Počkej, co to děláš,“ vyděsil se Bernie, ale Spike jen propaloval nicnetušícímu rasistovi záda a následoval ho. Tohle byla jedna z věcí, které nesnášel ze všeho nejvíce. ,No a co?! Kurva no a co, že je tmavej?! Zmaluju mu ksicht tak, že začne nenávidět sám sebe!´ Jeho mysl křičela, ale on sám byl zticha a jen čekal na vhodnou příležitost. Ignoroval Bernieho tiché prosby, aby to nechal být. I když se Wilkins snažil vzpírat, nebyl silný jako Spike. Nechtěl, aby se někomu něco stalo, tuhle situaci nezažíval poprvé a pokaždé ho to mrzelo, ale nemohl s tím nic dělat. Zato Faulkner byl opačného názoru a když mladík vyšel z metra a zamířil přes silnici ke starým panelovým domům, zle se usmál. Šel přesně tam, kde ho potřeboval.

Pustil Bernieho, věděl, že teď už nemá na vybranou a bude ho následovat. Černoch si teď už jen přál, aby Spike nevytáhl zbraň, přestože jeho počínání příliš nechápal.

Procházeli jednou z úzkých ulic mezi popelnicemi, kde denního světla dosti ubylo, když se blonďák zničehonic ohlédl za sebe. Oči se mu rozšířily překvapením, když uviděl kluka s jizvou, kterého viděl v metru, jak si to za ním už na pohled rozzuřeně štráduje. Neztrácel ani minutu – dal se na úprk.

Stůj, ty zatracenej hajzle!“ zařval Spike a konečně to ze sebe trochu dostal. Nechal vystrašeného Bernieho za sebou a vyrazil za ním, prokličkoval mezi pytli s odpadky a poměrně rychle krátil vzdálenost. Společně vběhli do další liduprázdné uličky a tam po něm Spike chňapl a chytil kluka za bundu. Ten zaječel a snažil se mu vysmeknout, ale měl to marné.

Srabe,“ odplivl si Faulkner znechuceně, škubnutím ho otočil k sobě a dal mu pěstí rovnou do obličeje. Blonďák bolestně zaúpěl, narazil do vlhké stěny dalšího z paneláků a jeho kšiltovka spadla na zem.

Zbláznil ses nebo co?!“ zahuhlal a vyplivl chuchvalec krve i se zubem. „Vo co ti jde?!“

Mezitím k nim dorazil i Bernie a když na něj Spike ukázal prstem, zamrzl na místě. Nechtěl se do ničeho míchat a jen se nervózně rozhlížel kolem sebe, kdyby je náhodou někdo zahlédl.

Máš něco proti němu? Jo?! No řekni, máš něco proti černochům?“ dorážel Spike a vyzývavě zvedl obočí. Kluk se Bernieho směrem ani nepodíval, ale Faulkner jasně viděl, jak se otřásl odporem. To mu jako odpověď stačilo.

Po dalších třech dobře mířených ranách do obličeje se blonďák s tichým sténáním svezl na kolena. Bernie se bál, že to nikdy neskončí, ale Spike odstoupil a jen se díval, zatímco si mnul klouby. Vypadal jako umělec, který obdivuje své vlastní dílo. A zdál se být spokojený.

Tak ty jseš hrdej na to, že jsi bílej, jo?“ zachechtal se posměšně. „To tě musím zklamat, kámo, začínáš nám tu lehce fialovět!“ Kývl na Bernieho, který jen zavrtěl hlavou, a šel zpátky. Měl ze sebe zase jednou dobrý pocit – byl naučený, že takovéhle pakáži se má dát co proto v dobré víře, že po pár ranách možná přijdou k rozumu.

Jsi ještě moc mladý,“ povzdychl si Bernie a naposledy se ohlédl, viděl, že mladík se už zvedl, ale stále si držel obličej v dlaních. „Jednou ti dojde, že někdy je lepší takové věci ignorovat.“

Tak to pochybuju, Bernie,“ řekl Spike a protáhl se jako spokojená kočka. „Tohle není můj typ, nechat na sebe nebo na svý kámoše plivat. Tak!“ zeširoka se usmál, „co teď? Musíme najít nějakej bankomat, potřebuju vybrat prachy. Někomu dlužím a navíc mám děsnej hlad. Co takhle zajít někam na sváču?“

Bernie souhlasil a musel se usmát. Přely se v něm pocity viny a vděku, bylo to poprvé za velice dlouhou dobu, kdy se za něj někdo takhle postavil. Jak dlouho to štěně (nějak si nemohl pomoct, ale docela mu to sedělo a nemyslel to nijak zle, psy měl rád) vlastně znal? V podstatě neznal, dnes s ním zatím prohodil vůbec nejvíc slov. Když vyšli zpět do širokých zalidněných ulic s obchody po stranách, po očku si ho prohlédl. Nikdy by si nepomyslel, že pocítí sympatie k člověku, který má uši skrz na skrz prošpikované ocelí. Život ho ale dávno naučil nehledět na zevnějšek a Spike mu to jen potvrdil. Už předtím tušil, že není tak pitomý a jednoduchý, jak se o něm říká. Teď to věděl stoprocentně.

Spikův kručící žaludek byl uklidněn až po půl hodině. Ani jeden se v místě nevyznal, věděli jen to, že jsou ještě pořád v Londýně. Nehodlali utrácet majlant v žádné luxusní restauraci, kterých zde bylo plno, a když konečně našli stánek s rychlým občerstvením, který nepatřil žádnému Asiatovi (Spike se odmítal zakousnout do čehokoli, co obsahuje víc zeleniny než masa), museli vystát kvůli třem hamburgerům nepěknou frontu. Jinak se oba dva cítili dobře, Bernie v malém Spikovi našel netradičního kamaráda a Spike... tomu bylo všechno jedno, hlavně že nemusel myslet na Brianovo handicapované auto.

Jak řekli, šli tam, kam je nohy nesly, tudíž stále rovně, pokud jim to chodníky dovolovaly. Většinou si povídali o věcech, které neměly žádný hlubší smysl, ale přesto je bavilo se o nich bavit. Byly to konverzace, které člověk zapomene hned, jak se přejde na jiné téma a už si na to nikdy nevzpomene. Jakmile ale jednou nastala chvíle ticha, Bernie se zasekl a jen se na Spika díval, jak se láduje už druhým kuřecím hamburgerem.

Co je?“ zahuhlal s plnou pusou Spike, když si toho konečně všiml.

Bernie si povzdechl a zaklonil hlavu, až ho do očí uhodily sluneční paprsky, dnes mimořádně intenzivní. „Víš, jsi první člověk, který měl možnost výběru a já jím za to neopovrhuju.“

Co tím myslíš?“ zpozorněl a konečně polkl poslední sousto. Zmuchlal ubrousek a náhodnou trefou ho hodil do koše, kolem kterého zrovna procházeli. Kolem nich byla spousta lidí, ale každý buď někam spěchal, nebo se bavil se svým protějškem, takže nehrozilo, že by se někdo zaměřil zrovna na rozhovor dvou chlápků.

Černovlasý muž kopl do kamene, který měl tu smůlu a zkřížil mu cestu. „Já nejsem jako ty, Spiku. Ty sis tuhle práci vybral dobrovolně. Já ne. Tehdy... hrozně jsem se bál umřít, lpěl jsem na životě. Ale kdybych věděl, že dopadnu takhle... asi bych se rozhodl jinak.“

A co se stalo?“ zeptal se opatrně Spike, zvědavost mu nedala. Nechápal – Bernie že je u Salvatoreho nedobrovolně?

Odpovědí se ale zatím nedočkal, Bernie se jen žalostně pousmál a řekl: „To až jindy. A hlavně jinde, takhle mezi lidmi je to nebezpečné.“

Přestože Spike chápal, o čem mluví, nafoukl tváře. Očima kolemjdoucích mohli vypadat jako povedená komediální dvojka – velký smutný bernardýn a malá uražená žába. Zmítal jím zájem, ale ani ho nenapadlo se dál vyptávat. Sám neměl rád, když se mu někdo pokouší hrabat v osobních věcech, především v minulosti. Začínal uvažovat nad tím, že práce u Salvatoreho není vždy „růžová“, jak si doteď myslel. Teď nad tím ale přemýšlet nechtěl. Žádný vážný věci, připomínal si neustále. Chtěl se bavit nevážně, jen si užívat. Proč se trápit věcmi, které by oběma jen zkazily den?

A přesto někde v koutku tušil, že dříve či později se bude muset vrátit jak do tvrdé reality, tak do Brianova bytu, kde mnoho věcí začalo a zároveň i málem skončilo.

***

Mohlo být kolem devíti hodin večer, slunce už odpoledne vystřídala mračna, ze kterých se teď líně spouštěl mírný déšť. Před jedním z paneláků právě zaparkovalo černé auto se zbrusu novými dveřmi. Motor přestal běžet, ale řidič ještě chvíli seděl za volantem, aby dokouřil cigaretu. Kdyby to měl Brian přiznat, za dnešek vykouřil víc cigaret a vypil víc šálků kávy než za celý svůj život.

Cítil se už naprosto klidný, celodenní jízda po Londýně a okolí ve svém Chevroletu, který opravdu vypadal, jako by se mu nic nestalo, přinesla jeho duši pokoj. Jeho mladší kolega-idiot měl vážně štěstí. Sice musel v servisu čekat pár hodin, než nové dveře k jeho autu přivezli z nejbližší firemní pobočky, ale odmítal nechat své auto napospas osudu. Pak už jen jezdil a jezdil a navštěvoval téměř všechny kavárny, na které narazil. ,Takový den bych si zasloužil častěji.´

Jenže teď už je zase doma, zpátky v realitě. Ještě nikdy mu to nevadilo, nic jiného než zaběhnutý systém pro něj neexistoval, ale až dnes poznal, jak si nevážil svého samotářského způsobu života, než se k němu vecpal Faulkner. Netušil, jak dlouho ještě bude schopen ho u sebe trpět.

Naposledy vydechl cigaretový kouř, jakoby mimochodem se koukl na prázdné sedadlo spolujezdce a vystoupil z auta. Odhodil nedopalek, déšť jej v mžiku uhasil. Zase se necítil ve své kůži. Rozhodl se, že se v rychlosti osprchuje a půjde si hned lehnout. Na poličce měl rozečtenou knihu, usoudil, že by se k ní mohl po pár týdnech zase vrátit – stejně nebude moci po takové nadílce kofeinu usnout.

Zatímco stoupal po schodech, v kapse kalhot se mu dnes už potřetí roztancoval mobil. Věděl, kdo volá, a nechtěl s ní mluvit. Představoval si, co by mu asi tak řekla: „Ale no tak, Bri, vykašli se na to. Víš, jak toho lituje? Co takhle na to zapomenout?“ Červeným tlačítkem hovor odmítl a poprvé za velice dlouhou dobu přístroj vypnul. Neměl zájem se znovu naštvat a ztratit kontrolu.

Vešel do bytu a bez okolků za sebou hlučně zavřel dveře. Plášť odložil a jako první si zalezl do koupelny. Záda měl od neustálého sezení ztuhlá, chtěl jim co nejdřív dopřát horkou sprchu. Když zase vylezl, už převlečený v černých kalhotách na spaní, bylo mu zase o něco lépe.

Na chodbě se zastavil. Chtěl sice hned zalézt do pokoje, aby jeho přítomnost nemusel ani cítit, ale znovu mu to nedalo. Zamířil do obýváku.

,Ujistím se, že nespí na pohovce,´ pomyslel si a rukou prohrábl své koupelí vlhké rozpuštěné vlasy. Měl pro své počínání jasné vysvětlení, nebyl důvod o něm pochybovat. Ano, sice v první kavárně, kam namátkou zamířil, objednal navíc místo jednoho šálku kávy i kofolu, ale to bylo tím zaběhnutým systémem. Jen se zamyslel a zapomněl, že teď už platí něco jiného.

Spika našel znovu na zemi, tentokrát však měl pod hlavou svou zmuchlanou bundu a byl přikrytý dekou, kterou zřejmě našel v pohovce. Nebýt toho a taky skutečnosti, že ten ranní smrad zmizel, myslel by si, že tam takhle leží už od rána. Kdo ví, kde byl, ale spal tvrdým spánkem s lehce pootevřenou pusou a rukama pod provizorním polštářem.

Brian se beze slova otočil a šel do pokoje. Kdyby Spike neuměl nic jiného, než spát, tak by s jejich dalším soužitím možná ani problém nebyl. Zavřel za sebou dveře a těžce vydechl. Měl chuť na cigaretu.

Přešel k nočnímu stolku, aby si ze zásuvky vytáhl novou krabičku, ale zarazil se uprostřed pohybu. Kromě lampy na něm bylo i cosi navíc – peníze. Větší obnos peněz, který, když bankovky přejel očima, zhruba odpovídal jeho dnešní útratě v servisu za nové dveře. Zatnul ruce v pěst a přimhouřil oči. Vzduch jako by ztěžkl.

,On si snad myslí, že jsem úplný idiot,´ odfrkl si a všechny posbíral. Nepotřeboval peníze, rozhodně ne ty Faulknerovy. Hodil je na chodbu, však on si je už sám najde. S prásknutím za sebou dveře zavřel. Ani nevěděl proč vlastně, ale byl znovu naštvaný.

Takovou omluvu rozhodně nehodlal přijmout jen tak.

2532.jpg

 

Tak už konečně celé :) Děkuji za komentáře, moc potěšily. Snad vás na oplátku potěšila kapitola :) S druhou polovinou je to podle mého už trochu horší, ale co se dá dělat xD Tak tedy, já se opět odmlčím, přestože je ještě týden volno, škola se mi sápe na paty a já jí budu muset vyhovět =.= Vy si ale volno užijte, jak jen to půjde :)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

pokaždé!!!!!!

(sisi/ctenar, 27. 3. 2011 20:06)

naprosto pokaždé když to chci číst tak si připomenu ten začátek kde píšeš že nebude žádné yaoi !!!!!!!!!!!to mě drtí obzvlášt když vidím ja kje to dlouhé ale kdybych to četla mučila byc hsebe samu kdžy vím že se nic nebude dít , ale přesto mi to nedá.... neuděláš přece jen xD vyjímku a ono se to zvrtne v yaoi ? :D říkala si že chvílema to tam budeme vidět ! :D a já xD to nechci si jen představovat :D prosím napiš d operexu yaoi nebo +15 prosím prosím :)

Re: pokaždé!!!!!!

(Kagome/Kurama, 27. 3. 2011 22:05)

Tenhle komentář možná nebude jeden z nejpěknějších, tak se předem omlouvám :)
Je mi vážně líto, že nejsi schopná číst něco, v čem není yaoi T.T Říkám tomu omezenost a není to dobré, autor se může třeba i urazit, protože v podstatě čteš ne proto, že by se ti líbil styl, ale jen kvůli scéně v posteli, ale já už se s tím smířila...
Proto se omlouvám ještě jednou, tentokrát za něco jiného. Takové prosbě bohužel nevyhovím :( Nehodlám z povídky, jejíž postavy jsem si oblíbila natolik, že to už nejsou obyčejné postavy na papíře, udělat yaoi. Brianova hrdost by to nerozdýchala a Spike by musel být ožralý jak dělo a vidět v Brianovi pěknou prsatou ženskou, aby byl schopný si to s ním rozdat XD
Chápu, že yaoi žiješ, sisi, nejen ty, ale já to prostě udělat nemůžu, snad pochopíš i ty mě, když se na věc podíváš z mého úhlu pohledu :) Celou povídku - ne, ty postavy bych tím zabila. Ze začátku jsem samozřejmě plánovala, že byste tam mohly vidět shounen ai, ale pak si ty postavy dělaly, co chtěly, takže teď to už nepůjde :)
Pokud bych to do perexu napsala, byla by to desinformace a věřím, že nemálo yaoistek by nebylo nadšených, kdyby tam přitom nic takového nebylo :D
Toť vše, doufám, že se tě moje odpověď nějak nedotkla ^-^

Ty, Kagome...

(Snovačka (Anita), 21. 2. 2011 1:17)

...žiješ ještě? Protože jestli ne, tak pro mě někoho pošli...Já jsem na to pokračování vážně zvědavá :D

pěkné ^^

(Kira, 20. 1. 2011 23:39)

jen sem nečekala že to bude taaaaaak dlouhý. a omlouvám se, dřív nebyl čas TT TT

ok

(Katty, 2. 1. 2011 16:13)

Mno tak co bych k této kapitole mohla napsat, opravdu se mi líbila. V určitých částech jsem se zasmála a u jiných jsem chytala záchvaty vzteku. Naštěstí ty u kterých jsem se smála převládaly. Líbilo se mi že jsi zapojila i další postavy podiku Snadno a Rychle. Líbila se mi vsuvka a Kat i seznámení s Berniem. Jeho postava se mi opravdu zamlouvá a těším se až víc rozvedeš jeho minulost i jeho současnost. No kdo dál, Honey tak ta jako vždy nezklamala, její vtípek o masném bufetu mě dostal. Myslím že teď budu chodit dost obezřetně i kolem bufetu u nás ve škole. Salvatore mě taky příjemně překvapil. Líbila se m i ukázka že i na zaměstance dokáže být dost tvrdý když to situace vyžaduje ale ne zas tolik aby se o něm říkalo že je mrzout. Skrátka a dobře tahle kapitola je vydařená (líbil se mi kousek s gorilami). Jsem zvědavá jak bude Faulkner napravovat škody které díky zapujčenému a následně nabouranému autu napáchal. Těším se i na to kterým dalším postavám dáš prostor a možnost se projevit

....

(Riuu, 29. 12. 2010 2:12)

Páni, tak tohle bych do Spika nikdy neřekla. Jak se zastal Bernieho, ukradl si mé sympatie xD (Jakože ty až doteď patřily McBainovi)NO co dodat víc..moc toho nemám, snad jen abys nás nenechala moc dlouho čekat(i když já jsem ten poslední, kdo by měl něco říkat o čekání xD)každopádně jak jsem předtím říkala, že to čekání má své kouzlo tak to beru zpět. Protože mě tahle povídka vážně moc zajímá.A i když to asi nepůjde (vím jaká mrcha je škola) tak doufám že dýl jak měsíc nás čekat nenecháš.

*___________*

(Arya, 27. 12. 2010 23:06)

som zase unesená *_*
to ako píšeš sa tak strašne dobre číta - nemôžem si pomôcť ;-)
no som zvedavá, čo vymyslíš nabudúce :)
*
*
*
Ja, gomme, ale nič viac ma nenapadá Y,Y

kawai

(Neru-chan, 25. 12. 2010 22:49)

ach ano duchaplný Bri-chan :DD....no
hele a co to Salvatoreho Synu?? to jako že Brian je jeho syn? O.o. ....no lecos by to vysvětlilo :D....
Hajaku dál ^^

Re: kawai

(Kagome/Kurama, 25. 12. 2010 23:37)

Nee, on není jeho syn XD Jen mu tak říká, "můj synu". Dává mu to pocit, že někoho vlastní ;) Zrovna za tímhle nic hledat nemusíš xD Snad zítra by tu měla být druhá část xD
Můžu se jen tak mimochodem zeptat, co že by to vysvětlilo? xDDD Docela mě to zajímá xDD

Re: Re: kawai

(Neru-chan, 27. 12. 2010 18:12)

Jééé ta druhá polovina je taky super :D
Acha...škoda :DD
No tak třeba by to mohlo vysvětlit proč tam přišel a byl už od začátku jednička a proč z něj všichni šíleli (opomenuli vzhled :D)
Ps: Merry Kurisumasu to Akameshite omedetó gozaimasu
PPs: hajaku dááál ^^

:DD

(Naru-kun, 26. 12. 2010 14:23)

Já nevím proč ,ale po celou dobu co jsem četla tuhle kapitolu jsem se smála jako ta Husa :DDDD Mas neskutečný talent, a to mi nikdo nevezme a Já si za tím stojím. Dokazu si z tvého popisu všechno tak realne představit a to je hlavně tvoje zasluha :3 proste ji perfektní. Brianova reakce me překvapila , ale ne tolik jako reakce pana Salvatora (?) -Nevím jak se to skloňuje tak se omlouvám :ll(-. Kat a Megan me doslova dostaly :D to byla typická babska xD konverzace :DD chudacka Spika nám takhle zlobily xD upřímně se bojím ze se Spike si pojede stále svoje a vykašle se na rady ,které dostal, a bude platit x( Jinak mockrát děkuji za tuto kapitolku a moc se těším na tu další :D -jsem nenasytna Já vím :((- a přeji prijemne prožití Vánočních svátku :)) - a omlouvám se za chyby a chybějící písmenka , pisu z dárku k Vánocům a nevím jak na určitá písmenka a háčky a podobne :/ :D -

....

(Riuu, 26. 12. 2010 10:15)

Teda upřímně, po tomhle všem si nedokážu Briana a Spika představit spolu. Jestli to byl tvůj záměr tak se ti klaním xD protože u mě se ti to teda povedlo. Už kvůli tomu jsem zvědavá jak to bude dál. To čekání má své kouzlo, Kagome-chan :-)

O_o

(Angela, 25. 12. 2010 18:20)

Nebudu originální a znovu napíšu, že povahu s Brianem máme silně podobnou. Takže nedivím se, že se tak zachoval. Tenhle díl byl prostě... skvělý... Už se těším na druhý, který tu doufám bude v kratší době, než tenhle:D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA