Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spolupráce

28. 12. 2009
  1. Spolupráce

„Ještě minutu.“ Spike Faulkner se neklidně zavrtěl na předním sedadle chevroletu Tahoe, černého jako obloha venku. „Ještě jednu posranou minutu a prostě tam vlítnu! Nevzali jsme ten podělanej kšeft jen proto, abychom proseděli celou noc na zadku! Potřebuju něco dělat, rozumíš?!“

Jeho spolujezdec, řidič a majitel auta v jednom, Brian McBain, který až doposud upřeně zíral před sebe, k němu pomalu natočil hlavu a zpražil ho přivřenýma očima. Účinek se dostavil ihned; Spike se přestal ošívat a zmlkl. Brianovi ale bylo jasné, že tenhle stav nebude mít dlouhého trvání. S povzdechem se vrátil do své původní polohy, přesto však toho kluka dál koutkem oka pozoroval. Spike si v netrpělivém gestu prohrábl své světle hnědé, neposedné, do všech stran rozježené vlasy a tmavě modrýma očima těkal po oknech domu vedle nich. Pohledem sjel až na jeho ruce zaťaté v pěst a na předloktí, kde mu jemně vystouply žíly. Věděl, že Spike nedokáže být zticha dlouho, a tak každou chvíli očekával další dětinský výbuch. Ano, Brian považoval Faulknera za dítě, které se neumí ovládat, plete se mu pod nohy a co bylo nejhorší- svou práci bere lehkovážně jako hru. Byl sice „udělaný“; chodil pravidelně do posilovny, jen co je pravda, ale tím se především snažil odvést pozornost a kompenzovat svou výšku- s Brianovými 190ti centimetry byl téměř o půl druhé hlavy menší. Ve světle lampy se mu lesklo veškeré stříbro, které měl v uších, a jeho jizva, táhnoucí se na levé straně od ucha pomalu až k bradě, se na něj nehezky šklebila.

Přesně jak McBain předvídal, Spike po chvíli zamručel a spustil znovu. „Nechápu to!“ vykřikl a kouknul na hodiny na palubní desce. „Člověk by řekl, že ve tři hodiny už budou všichni spát! Ale néé, zrovna oni musí bejt vzhůru, zrovna ti dva! Víš co ti povím? Tohle je schválnost, je ti to jasný?!“ Rozohnil se a pěstí praštil do přihrádky, až se otevřela a vypadla z ní pistole jemu do klína. Zmateně zamrkal, jako by se právě probudil ze snu. Přestřelil.

„Ještě jednou mi třískneš do auta a já ti přísahám, že příštím mým kšeftem budeš ty sám,“ procedil Brian skrz zuby a pevně sevřel volant, ačkoli motor už pěkně dlouho neběžel. Na to, aby se uklidnil v přítomnosti toho spratka, který se sotva odplazil od matčiny sukně, by potřeboval počítat do statisíců.

Spike s pečlivou opatrností zavřel dvířka přihrádky nevšímaje si pistole. „Promiň, kámo. Hlavně klid, jo? Jen jsem se trochu rozčílil,“ chlácholil ho, ovšem při pohledu na bělavé klouby prstů, které drtily volant, sklapl. Byl to jednadvacetiletý drsňák s prořízlou pusou, který se ničeho neštítí a nemá slitování, ale co se týče osoby Briana McBaina, věděl, že není radno si s ním jakkoli zahrávat. Brian byl o sedm let starší než on, vysoký, hubený, a jeho pověst byla v podsvětí téměř legendární. Ten člověk byl nebezpečný- na první pohled spořádaný a slušný, avšak každý v jeho přítomnosti brzy zakusil děsivou auru způsobující značnou nervozitu která se Briana mermomocí držela na každém kroku. Možná i proto to k němu Spika tolik táhlo. Byl starší, zkušenější, ve svém byznysu se vyznal a dokázal nahnat strach pouhým pohledem svých světlounce modrých očí.

Narozdíl od něj, Brian měl po lopatky dlouhé černé vlasy ledabyle stažené gumičkou a ofinu spadající do čela. Byl poměrně pobledlý, zatímco Spike občas navštívil i solárium, a teď, když měl zatnuté čelisti, to vypadalo, že má ještě ostřejší rysy než obvykle. Celý se halil do dlouhého černého kabátu, ale hnědovlasý chlapec i tak věděl, že má na sobě jeden ze svých černých obleků a červenou či bílou košili bez kravaty nebo motýlka. Vlastně vůbec na první pohled nevypadal jako nájemný vrah, kterými on i Spike byli- a mladého Faulknera nezajímaly kecy, že to je jen dobře pro tuhle práci, která nebyla zrovna v souladu se zákony. Představoval si ho jako už od pohledu děsivého, nebezpečného chlápka, oblečeného podobně jako on sám- černé ošoupané džíny, bílé upnuté tílko a černá kožená bunda. Brzy se ovšem naučil, že nemůže dát na první dojem. Tohle krásné jablko mělo neobvykle prohnilé jádro.

Náhle se Brianova tvář uvolnila a přeběhl přes ni lehký úsměv.

„Přišel tvůj čas,“ poznamenal a odměřeně se na Spika zamračil. Ještě mu neodpustil to, že si dovolil takhle neuctivě sáhnout na jeho milované auto- komukoli jinému by za takovou drzost na místě urval hlavu.

Spike nechápavě sledoval jeho pohled až k onomu domu a ke své neskonalé radosti si všiml, že v tom jediném okně, kterému věnovali svou pozornost už několik hodin, už žádné světlo nesvítí.

„No sláva!“ zajásal, natáhl se na zadní sedadlo a popadl svou černou brašnu, aby z ní mohl vytáhnout tlumič.

„Počkej ještě chvíli,“ krotil ho Brian a kroutil hlavou nad tím, jak tlumič s dětskou radostí šroubuje k pistoli. „Jestli tam teď půjdeme a oni nebudou spát, mohlo by se to celé pokazit.“

Spike k němu rozzuřeně zvedl hlavu, oči nevěřícně vypoulené. „A co myslíš, že děláme už od devíti?! Čekáme, trefa! A mám hlad! A necítím svůj zadek, sakra!“

Brian se v duchu vrátil k číslu 93, u kterého skončil posledně, čelem se opřel o volant a pokračoval v počítání. ,Klid, Briane, klid. Tohle kuře ti nepokazí pověst. Je to jen zkouška tvé trpělivosti, nic víc. Pokud se něco posere, prostě to hodíš na nováčka. Iane Salvatore, za tohle mi připlatíš pěkný balík navíc…´

 „Už?“ zaznělo z vedlejšího sedadla potřetí, což donutilo černovlasého muže se narovnat.

„Poslouchej, Faulknere,“ Spike sebou trhl a mimoděk se zavrtal více do sedadla, „nevím, proč tě pan Salvatore hodil na krk zrovna mě.“ ,Bůh ví, že mít partnera bylo to poslední, o co jsem v životě stál. „Ale něco si spolu ujasníme. Nebudeš mlátit moje auto, nebudeš pokoušet moje nervy- v tvým vlastním zájmu- a nebudeš si pořád na něco stěžovat. Jinak tě zabiju. Já už bych si to u Salvatoreho vyžehlil.“ Brian blafoval a Spike, přestože byl trochu zaražený, to věděl taky. Když ho „šéf organizovaného zločinu“, jak si Ian Salvatore nechával říkat, přidělil před dvěma týdny k Brianovi a pak ho vykázal ze své pracovny, nedalo mu to a poslouchal za dveřmi…

 

„Ten hoch se mi líbí, Briane,“ přiznal poněkud nakřáplým hlasem muž po čtyřicítce. Mladý Spike Faulkner, který byl dosud na větvi ze setkání s místní „hvězdou“, si s uchem přitisknutým na dveře z lesklého dřeva představoval, že se Ian spokojeně usmívá.

„Ale pane Salvatore, vždyť je to dítě! Nemůžete ho jen tak přidělit ke mně, budou z toho akorát problémy, navíc já jsem profík a-“ Spike se nafukoval zlostí čím dál víc, ale zoufalý pokus Briana McBaina znovu získat zpět svou „osamělost“ zmařil opět Ian.

„Přesně tak, jsi profík. Ten nejlepší vrah, jakého jsem kdy poznal, samozřejmě s výjimkou mne. Neměl by být problém zvládnout jednoho kluka, určitě ti bude k užitku. Cítím to, Briane. Ne, já to vím! Má kuráž, drzý pohled, je ctižádostivý a zabíjení mu nedělá sebemenší problém, nemá žádné zábrany. A viděl jsi ty svaly? A těch náušnic v uších!“

„Jenže je příliš ukvapený, nemyslí na následky a-“

„Tiše, synu! Právě proto bude pracovat s tebou, alespoň se něčemu přiučí…“

 

„Fajn,“ odsekl Spike uraženě a znovu zkontroloval zásobník, jestli mu náhodou některá z kulek za posledních pět minut neutekla. Nechápal Brianův strohý přístup, ale zároveň to byla další věc, která ho na něm fascinovala. ,Však já ti ještě ukážu, budeš rád, že mě máš s sebou, na to můžeš vzít jed!´

Jakmile Brian o patnáct minut později položil ruku na dveře auta, Spike nepotlačil zajásání.

„Hlavně buď zticha,“ zpražil ho černovlasý muž, ale jeho nadšení zmírnit nedokázal. Společně z auta vystoupili, oba dva s černými brašnami přes rameno. Brian na okamžik zalitoval, že si v autě kabát neodložil; teď, když opustil své vyhřáté místo za volantem, se otřásl zimou. Na jarní noc foukal nepříjemný vítr. Ocitli se na liduprázdné Margaret street, kde silnice byla lemovaná alejí košatých stromů, takže Brianův zaparkovaný chevrolet u patníku bylo snadné přehlédnout.

„Taky bych si chtěl takhle žít,“ poznamenal Spike, když vyrazili doprava od cesty k příjezdové cestě jedné z menších vilek. Brian se pohyboval takticky podél vysokých, pravidelně sestříhaných keřů a Spike si nelogicky vykračoval hezky uprostřed cestičky k přednímu vchodu. Zkoumal velikost domu a dumal nad tím, kolik to ty pracháče mohlo asi stát, zatímco Brian zůstával obezřetný a co nejnenápadněji se díval po všech okolních domech. Přestože jediná světla vycházela z pouličních lamp, nemohl si být jistý, zda je někdo náhodou právě teď nepozoruje z okna. Bylo velice riskantní se takhle otevřeně promenádovat a vystavovat se tak nebezpečí, ale Spikovi bylo zbytečné něco takového připomínat. „Bez pořádné dávky adrenalinu to není ono,“ odvětil pokaždé s rádoby nevinným úsměvem od ucha k uchu, což Brianovi naposledy zvedlo tlak natolik, že víckrát ho už nepoučoval.

Když se Brian lehce vypořádal s jednoduchým bezpečnostním systémem, pokynul svému mladšímu kolegovi, který rázem zvážněl. Jeho oči však ani teď nepostrádaly jiskru nadšení. Co nejtiššeji a bez poškození zámku otevřel vchodové dveře a lehce do nich strčil. Oba dva na moment zkameněli a zaposlouchali se, jestli z útrob vily nezaslechnou nějaký nevítaný zvuk. Pak vešli dovnitř, opatrně za sebou zavřeli dveře a v duchu byli rádi za své gumové podrážky, jinak by je vrzající parkety mohly prozradit. Do žil jim pomalu začínal proudit adrenalin a srdce jim bušilo dvakrát rychleji už jen z představy, že o patro výš je jejich bezbranná kořist. Přicházel stav, který Brian i Spike milovali ze všeho nejvíce.

Z chodbičky, jejíž stěny pokrývaly zarámované obrazy lesních krajin a mořských útesů, zamířili doleva do další, o mnoho větší místnosti. Velkými okny dovnitř proudilo světlo z lamp a ozařovalo tak velice moderně zařízený obývací pokoj.

„Koukni na ten bejvák,“ šeptnul Spike potichu napůl užasle, napůl pobouřeně, ale díky dobré akustice se jeho hlas rozlehl i s menší ozvěnou. Brian nevěděl, jestli ho na místě zabít nebo si sednout a vybrečet se, nakonec si rezignovaně povzdechl a spokojil se s vražedným pohledem, na který Spike reagoval omluvným „hups“. Nechal Spika připravit si zbraň a pak ho posunky poslal zkontrolovat místnost za pootevřenými dveřmi hned vedle stolku s obřím televizorem. On sám s jistotou tiskl svou pistol s tlumičem k hrudi a tichými kroky přešel ke schodišti naproti vstupním dveřím do obýváku. Počkal, až se k němu Spike se vztyčeným palcem připojí a společně se vydali po schodech nahoru, přičemž byli rádi za koberec, který byl přes ně přehozený. Nevkus byl občas opravdu k užitku.

S každým dalším schodem byl Brian nervóznější. To se mu při práci obvykle nestávalo a nerad by si na tenhle pocit zvykal. Měli jsme ještě půlhodinu počkat, pomyslel si roztrpčeně a střelil pohledem ke svému partnerovi. Užasl- tomu malému hajzlíkovi hrál na tváři natěšený úšklebek! Demence byla nejspíš osvobozující; ani si neuvědomoval všechna možná rizika. Svůj neklid ale Brian nedal nijak najevo, alespoň ne vědomě. Ze zvyku si začal pohrávat s piercingem v jazyku, s kuličkou z chirurgické oceli, která mu sloužila jako jakýsi meditační předmět. Neměl ani tak strach z toho, že by mohl přijít o práci; jeho by se Ian nikdy nevzdal, ale spíše z toho, že s Faulknerem za zadkem by se něco mohlo pokazit. Jestli existovalo něco, čeho si Salvatore vážil více než Briana McBaina, byly to prachy. A kdyby o ně měl kvůli nějaké chybě přijít… Jednoduše řečeno, když se ten postarší pán s ulíznutými vlasy, pečlivě naškrobeným oblekem a téměř kompletním zlatým chrupem rozčílil, ti méně schopní zaměstnanci se rozloučili nejen s dobře placeným jobem, ale i s životem samotným.

Vystoupali schody a na okamžik se v patře zastavili, aby se ujistili o nečinnosti majitelů domu. Snažili se nedělat žádný hluk, v čemž jim gumové podrážky nesmírně pomáhaly, ale v takovém hrobovém tichu se rozléhalo i jejich dýchání, natožpak kroky.

Z principu se Brian rozhlédl po chodbičce, doprava i doleva, pak s jistotou zamířil se Spikem v patách doprava. Před ně dopadal tlustý pruh matného světla vycházející z místnosti na konci chodby. Jak se zdálo, měli více štěstí než rozumu- dveře byly otevřené dokořán, jako by přímo vybízely k tomu, aby dva nebezpeční vrazi mohli vejít bez zbytečných problémů dovnitř. Byl to pokoj, ze kterého se ještě nedávno linulo světlo lampy, které tolik přivádělo Spika k šílenství.

Když se podél zdi blížili k pokoji blíž a blíž, mohli zaslechnout pravidelné rytmické oddechování dvou osob. Musel jí asi dát pořádně do těla, problesklo hlavou Spikovi, protože ani jemu se nedařilo usnout tak rychle, a úchylně se ušklíbl. Nebo taky ona jemu… Mladé maso je hold vždy kvalitnější, hlavně v posteli.

Brian se dostal až k futrům a opatrně nakouknul dovnitř. Nahlížel do skromně zařízená ložnice s obrovskou manželskou postelí, dvěma nočními stolky a skříní. Bylo až k neuvěření, že je tahle místnost součástí té samé vily, ve které se nacházel i onen luxusní obývací pokoj. Světlo z pouličních lamp dopadalo na dvě nahá těla ležící na posteli, přikrytá dekou do půl pasu. K jejich dalšímu štěstí nebyla natisknutá na sebe, ležela nenuceně vedle sebe bez jakéhokoli kontaktu.

To se hodí…

Tentokrát společně vešli dovnitř. Oběma se nápadně zrychlil dech- Brianovi očekáváním nějakého problému a Spikovi nadšením. Jeho srdce vědělo, že za chvíli bude (podle plánu bohužel jen) svědkem další vraždy a pumpovalo jako o závod. Brian zamířil k ženě na pravé části postele blíže k oknu a Spike nerad k muži na druhé straně. Tak zněla dohoda- pokud by se muž nedopatřením vzbudil, mohl by jej zabít, avšak v jiném případě rozhodně ne. A tak se jen lehce předklonil nad starším mužem, kterému mohlo být klidně přes padesát, namířil na jeho hlavu…a čekal.

Brian si pozorně prohlédl svou oběť. Oproti muži, který se rozvaloval vedle ní, byla mladá, rozhodně mladší než on sám. Její dlouhé blond vlasy se jí rozprostíraly kolem hlavy a uvolněného obličeje. Pohledem sklouznul na její ňadra, která se pravidelně zdvihala. Ne však nadlouho; McBain měl úkol, a tak nelítostně pozvedl svou zbraň, namířil hlavní na ženino čelo a bez zaváhání zmáčkl spoušť. Hlava lehce povyskočila a klidně dopadla zpět na polštář. Rána byla slyšitelná asi jako kdyby pěstí udeřil do polštáře.

Než si však Brian stačil oddechnout, ozvala se další stejná rána, mužova hlava zopakovala pohyb své milenky a zůstala nehybně ležet. Teď se vyjímala krvavá skvrna i na druhém, před zásahem skvostně bílém polštáři.

„Ty idiote!“ vykřikl černovlasý muž a chytl se za hlavu. „Co tě to krucinál popadlo! Měls ho jen hlídat, kdyby se náhodou vzbudil, ne ho jen tak odprásknout! Jasně jsem ti to říkal, dvakrát!“

„No promiň…“ Spike pokrčil rameny. „Prostě jsem to nevydržel. Kdybys mi dal za úkol postarat se o tu ženskou, bylo by to v klídku. Bylo to pro mě pokušení!“

Aha, takže teď je to moje vina! Brian zuřil, stalo se přesně to, čeho se obával. Zároveň cítil i jisté uspokojení z toho, že je úkol za nimi. S komplikacemi, které se budou muset vyřešit, ale za nimi.

„Dělej, vypadnem odtud,“ zavrčel, otočil se na podpatku a aniž by věnoval mrtvolám poslední pohled, zmizel z ložnice ke schodům. Spike vyběhl za ním, přičemž on vrhl na mrtvolu ženy žádostivý pohled.

„Počkej, a to odtud nic neseberem? Koukni na ten bejvák, určitě tu budou mít schovaný prachy!“ žadonil a musel schody seběhnout, aby svého partnera dohnal.

„Ne, na to nemáme čas. Měli jsme splnit úkol a kvůli tobě je to podělaný. Můžeš se jen modlit, aby se tě Salvatore nezbavil.“

Brian byl tak rozrušený, že se ani neohlédl kolem a zamířil rovnou k autu.

„Věděl jsem že to posereš,“ konstatoval zachmuřeně, když nastupovali dovnitř, zbraně již ukryté zpátky v brašnách.

„Hele, klídek! Vždyť se nic tak strašnýho nestalo! Tak jsem ho zabil, no a co?! Prostě řekneme, že se ten chlap vzbudil, no ne? Kdo to pozná?"

Brian zacvakl pás a zarazil se. On má pravdu. To štěně má pravdu! Dostali od Iana Salvatoreho další kšeft- zabít milenku jistého chlápka, o což požádala jeho žena. Nejspíš se sama domákla, že se ti dva scházejí každý víkend v noci v milenčině bytě, o podrobnosti se už nezajímali. Dostali jasný rozkaz- pokud to nebude nezbytné, zabít pouze milenku. Stará žena nejspíš doufala v léčbu šokem- její manžel by se ráno probudil vedle mrtvoly s kulkou v hlavě a celý vyděšený by přispěchal zpět do její náruče.

Lidi jsou opravdu zvířata, pomyslel si Brian a zavrtěl hlavou nad Spikovou bezstarostností. Jedno mu však musel uznat- nebyl zase tak pitomý, jak se zdál, selským rozumem obdarován snad byl a protože ho přidělili zrovna k němu, bohatě mu to stačilo. Prozatím.

Zabloudil rukou pod kabát do náprsní kapsy saka a vytáhl cigarety Marlboro a černý zapalovač. Nutně si potřeboval zakouřit. S nelibostí zaznamenal, že co se seznámil se Spikem, jeho spotřeba se razantně zvýšila.  Trochu pootevřel okýnko, aby mohl dým unikat ven, nastartoval auto a opustili místo činu.

„Měli jsme se tam ještě porozhlédnout," zabrblal Spike a šklebil se nad kouřem vycházejícím z Brianových úst, zatímco projížděli kolem dalších alejí na Oxford street.

„Kdyby sis nedal pozor, mohli by nám to přišít. Navíc, pan Salvatore nám platí dobře," řekl Brian a vyhodil z okýnka vajgl. Hned se cítil o něco lépe.

„S tebou není vůbec žádná sranda. Měli bychom se jak prase v žitě, podělil bych se!"

Měl bych si na něj začít zvykat, Salvatore nevypadal, že by tohle spojenectví mělo být jen dočasný... Brian nebyl zvyklý dělat kompromisy, ale bohužel, Spike Faulkner byl ctižádostivý mladý muž.

„Další kšeft jsem na řadě já, jo?" zasvítily Spikovi oči- nebo to taky mohl být odraz z lampy, kdo ví.

„A v čem prosím tě? Dnes jsme zabíjeli oba," připomenul mu Brian, ale chtěl ho spíše jen poškádlit; jemu bylo vcelku fuk, kdo bude ty hroudy kostí, masa a krve střílet. I když hrozilo mnohem větší riziko, když se toho neujal on. Salvatore mu měl dát pistoli navíc a ne nezkušeného mladíka, vedl by si jistě mnohem lépe. A ušetřil bych za cigarety.

„Víš jak to myslím! To bylo nedopatřením, ani jsem si to nestačil užít! Víš co? Budem se střídat, jasný? Je to férový, ne?" dorážel Spike dál a doslova na něm visel očima. Pracovat s profesionálem bylo ještě zajímavější, než si vůbec představoval! Samozřejmě, on byl taky profík. Svým způsobem...

Brian se znovu zachmuřil a mimoděk přitlačil na pedál.

Jenomže tohle není žádná hra. Tohle je život.

Začínal chápat, jak to Ian Salvatore myslel. Mladík měl určitý potenciál a zapálení do věci, ale stále se v tom rochnil a měl se ještě hodně co učit. Život sám by ho to časem naučil, problém byl ale v tom, že v téhle branži nebylo času nazbyt. A tak on, Brian McBain, se měl stát učitelem.

A k tomu bude potřeba spolupráce, jak si Brian trpce uvědomil. Zaposlouchal se do Spikových přesvědčování i stěžování si na svůj dočista prázdný žaludek a vytáhl si za jízdy další cigaretu.

Bude k tomu potřeba spolupráce a velká, gigantická dávka trpělivosti.

 

Obrazek

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mala chuť

(laterie, 17. 5. 2011 9:24)

normálne som mala chuť vytrhnúť túto vetu: „Ještě jednou mi třískneš do auta a já ti přísahám, že příštím mým kšeftem budeš ty sám,“ a k nej dopísať *buch do auta* hlaveň pištole na čele a dva vražedné pohľady do seba a potom "zasviníš si auto ak mi vystrelíš mozog" GOMENASAAAAI HOUNTONI GOMENE ale ja si nemôžem pomôcť pri domýšľaní príbehov a dialógov som ako mních ktorý prepisuje jediný rukopis a dopíše tam žvásty. Mám nezastaviteľné chute škodiť kde vkročím :D
ale inak rozbehlo sa to dobre.
hádam je Salvatore Talian to sú úžasní vrahovia, najviac ak sú z mafie :D

*___________*

(Arya, 20. 7. 2010 1:31)

asi som si uvedomila ze som spravila fatalnu chybu!!!!
.........
nechapem preco necitam originalky?!!!!!!!!
je pravda ue mam radsej ff-ky pretoze lebo...aaa co tam po tom!
pises fakt uzasne!!!!
.........
v uvode si vravela ze to nebude shounen ai a ze my yaoiistky si ho domyslime...s tym ja zasadne nesuhlasim!!! ved to bolo ciste shounen ai!!!! *vidi to uz vasde*
pridavam sa k ostatnym...BB *Brian McBain* je jednoducho super *taktiez miluje tie chaldne typy* ale aj taky Spike ma cosi do seba ;-) a mala by som ho asi aj radsej, keby nie je tyky nizky!!! TT___TT *fobia?! ktovie*

wow

(neru-chan ...., 6. 3. 2010 22:13)

..pani...*nema slov* to je uzasna kaku-.chan jen sem nekde v textu zhaledla preklep a taky jednu chybu kera se blbe cetla..distak ti ji pak najdu *velice ochotna xDD*....
no..hajaku dal :)

:o *mŕtvica*

(Shu, 6. 2. 2010 19:20)

No nie som baka? Som...a neskutočne veľké! :D
Nemôžem tomu uveriť, že som si až teraz všimla, že toto je tá poviedka, na ktorú si písala niečo ako uvedenie.
Za to teraz som jednoducho tak vyvedená z miery...to bolo niečo neskutočné, presne to, čo od tvojho neuveriteľne brilantného talentu poviedkarky očakávam. Už len ten nápad a originálnosť ma donútila prestať dýchať - nie! to myslím celkom vážne, že som prestala dýchať v občasných chvíľkach! :D
Také reálne, také detailne prepracované charaktery, no zamilovala som sa do oboch a lízatkovémubohužiaľ pridávam sa na stranu niektorých, ktorí to jednoducho napísali a ja to po nich zopakujem...
asi by som umrela šťastím a blahom, kebyže to je shonen ai, keď nie yaoi...
chjo, ale i tak je to svetové a ja by som to celkom vážne vedela zaradiť na dielo vhodné sfilmovať...
ak by sa tak stalo, ani ten film by nebol taký peckový ako táto poviedka. Je to nenahraditeľné :)
A ešte niečo...tešííím na ďalší dielik n_n neskutočne moc moc moc! :D

O/_\O

(Chrona, 21. 1. 2010 10:44)

Bezvadně napsané! Mrzí mě že jsem se k tomu dostala až teď :(

Promiň že zase otravuju...

(Katty usuratonkachi, 5. 1. 2010 20:24)

Promiň že zase otravuju ale nemůžu si pomoct. Stále si tuhle kapitolu čtu, pokaždé když mám čas a nejsem naprosto grogy tak si sem zajdu a přečtu si ji, ikdyž bych nemusela jelikož ji znám už na zpaměť. Tato povídka mě vtáhla neuvěřitelným způsobem...a to ani pořádně nezačla XP. Ne vážně, v počítači jsem si dokonce založila složku s obrázky Ostřelovače i s touto kapitolou samotnou. Každý den sem chodím a dívám se jestli napřibil další příběh Briana a Spikea i když moc dobře vím že bys to za tak krátkou dobu nestihla. Jsem prostě do tého moji NEJOBLÍBENĚJŠÍ povídky cvok XDD. No nic, budu končit. Stejně si asi myslíš že jsem idiot když ti tu píšu už podruhé ale mě to prostě nedalo. Navíc mě strašně štvalo když sem tady stále viděla jen 4 komentáře, takže jsem musela zakročit, abys jich tu měla aspoň pět. A doufám že budou další přibývat, a ty to chtěj taky, jinak se zase ozvu...(to měla byt výhružka *výraz psychopata* XDD)

Whoooa!

(Aya Yai, 2. 1. 2010 19:49)

Já věděla, že se mám na co těšit! xDDD Hohohóóóó~
Vážně neplánuješ shounen-ai? :3 *Bacha úchyyyl!* Mě by se to tam tak trochu (víc) líbilo XDDD Né, nebudu se vnucovat XDDD (Budu XD... né nebudu :P xD ...BUDUUUUU!)
Kyáááá a Brian je dokonaleeeej~ Jak já mám tyhle chladné typy ráda? No... hodně moc XDDD Yuhuuuuu! xD BWAHAHAHAHÁÁÁÁÁ~ :D

....

(Kira, 2. 1. 2010 16:43)

páni, to bylo úžasný!

WOW!!!!

(Katty usuratonkachi, 30. 12. 2009 14:14)

Tak tohle bylo naprosto super. Zezáčatku jsem si nebyla jistá co si pod tím tvým info mám představit ale ať už byly moje představy jajékoliv tak tohle je naprosto předčilo. Příběh je super a nápad jakbysmet. Jasně má to morbidní podtext ale mě se to líbí a to moc. Jsem moc ráda že si tam nedala Sasukeho a Naruta, takhle ta povídka získává svou realnost a to se mi líbí. Navíc je všude přes sasunarutováno a tenhle pár už není taková pecka jako dřív. Ale Brian a Spike...to je jiné kafe, jasně není to shonen ai ale dvojka jsou super. Upřímně lituju Briana XDD. Doufám že máš aspoň v hlavě další jejich příběh protože já se těším jako malé dítě na Vánoce až ho tu uvidím černý na bílém, jen tak dál. Myslím že mám svou oblíbenou povídku XD...ale na SS jsem nezapomněla XD.
A pozor tomu snad ani nebudeš věřit ale mám radsi Briana =3.

No hej...

(Anita, 28. 12. 2009 18:14)

...pecka. Nevycouváš z toho jako z jiných, že ne? :P

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA