Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stíny minulosti - 1. část

26. 8. 2011

 

Nebyl tam.

Odstoupil od botníku a povzdychl si. Silně pochyboval, že se do bytu někdo vloupal a jako suvenýr si odnesl McBainovy boty. To znamenalo, že už zase odešel ráno dřív, než se Spike stačil probudit. Ne že by to hnědovlasému mladíkovi, který se zrovna pouze v trenkách drbal na zátylku, jindy tolik vadilo; naopak mu to přišlo vhod vzhledem k jejich poněkud napjaté situaci. Jenže zrovna dneska, třináctého června...

Mocně zívl a odšoural se rovnou do koupelny, aby se trochu probral. Jakmile mu to napůl zalepené oči dovolily, pozorně se zadíval do svého vlastního odrazu. Už to byly dva týdny, co spolu s Brianem promluvili. Dva týdny tiché domácnosti. Půl měsíce nejistoty a snažení se neudělat žádnou další blbost. To bylo mnohem vyčerpávající, než by si kdy pomyslel.

,Začínám vážnět,´ pomyslel si Spike a zamračil se na sebe. Vykulil své modré oči, chytil se za tváře a pořádně zatáhl. Takový pohled na sebe sama ho pokaždé spolehlivě přesvědčil o tom, že nikdy nebude doopravdy vážný a rozumný. Přesně to potřeboval.

Červené tváře si opláchl studenou vodou, opřel se rukama o umyvadlo a znovu se na sebe zahleděl. Díky bohu jeho spánek už nehrál všemi barvami, nýbrž jen žlutou. Neměl tyhle modřiny rád – vždy, když k němu někdo na ulici stočil pohled, připadal si jako zbitý pes. Rád by si byl namluvil, že „měli byste vidět ostatní, těm jsem to sakra spočítal“, ovšem jak se tak ty poslední dva týdny kolem Briana plížil jako kočka, nezabíralo to. Od toho incidentu neměli žádnou misi, což byl možná další možný důvod, proč by McBain mohl být na Spika naštvaný. Jenže Faulkner si byl jistý, že zrovna tohle Briana nežere, na rozdíl od něj.

Nudil se, měl pocit, že pěšky už prošel většinu Londýna. Honey zřejmě brala kšefty i za ně, protože byla téměř neustále pryč. V televizi nedávali nic, co by ho udrželo v křesle déle než hodinu. Hledání bytu v novinových inzerátech a vybavování se s realitními makléři nebral příliš vážně, i když poslední dobou začínal mít dojem, že se do toho pomalu dostává. A čtení? Na knihu ani nesáhl, byla to poslední možnost před spácháním sebevraždy.

Měl toho všeho už po krk. Moc dlouho nedal okolí vědět, kdo že to Spike Faulkner vlastně je. Navíc si nutně potřeboval toho urážlivého a zatraceně nebezpečného blbečka zase naklonit – přeci jen, trápit Bernieho Wilkinse nebyla až taková sranda. Minimálně mu při tom žilami neproudil adrenalin.

Konečně odstoupil od umyvadla, které vzdychlo úlevou. Natáhl na sebe bílý nátělník, který nejenže ukazoval svaly na rukou, ale také upozorňoval na neméně vypracované břicho, ošoupané rifle a párkrát si rukou pročísl vlasy. Alespoň ony nynější Spikovu životní situaci ustály. Doslova. Rozhodl se je v tom podporovat a už se jimi dál nezabýval.

Z koupelny zamířil rovnou do Brianova (Už jen jeho, musel si Spike nespokojeně připomínat) pokoje. Zrovna včera mu došly náboje a zbraň mu teď byla stejně tak platná jako stříkací pistolka. Honey už nemohla vydržet pohled na k smrti znuděného člověka, který si potřebuje vybít všechnu tu nahromaděnou energii. Milosrdně mu půjčila klíč od jisté podzemní místnosti nacházející se na odlehlém kraji Londýna, kde si chodila zastřílet jak ona sama, tak i s mladými zabijáky – učni z „tý mateřský“, jak jim Spike říkával. Faulkner by ji nejraději vděčností zulíbal, kdyby si nebyl jistý, že by skončil s vykloubenou čelistí. Mohl se tam zabavit celé hodiny a nějakou dobu trvala i cesta, takže celý den byl rázem zabitý.

Jakmile překročil práh ložnice, zlehka se otřásl. Pomyšlení, že by ho zrovna teď McBain tajně pozoroval, mu bylo krajně nepříjemné.

,Jenže Brian tady není a že já tu byl, to se snad dozvědět nemusí,´ přesvědčil své tělo, které pokračovalo až k velké skříni stojící vedle okna naproti posteli. Bylo po desáté hodině a pokoj byl plný slunečních paprsků, které slibovaly teplý červnový den. Spike otevřel dveře skříně a klesl na kolena, aby se mohl sklonit k velké papírové krabici na jejím dně. Tentokrát v ní nezačal ihned hrabat jako krtek, ale zvedal zbraň po zbrani, každou v ruce potěžkal a každou opatrně vrátil zase zpátky. Pokud půjde ven bez bundy, jeho dlouhý revolver by byl příliš nápadný, potřeboval nějakou menší pistoli.

Jakmile tu pravou našel (pažba ho příjemně hřála v dlani, jako by se s ním zbraň vítala), vyměnil ji za revolver a skříň zavřel. Otočil se čelem k posteli a zaměřil se na noční stolek se dvěma zásuvkami. Na moment zaváhal, ale pak se přece jen odhodlal. Na co by mu byla pistole bez nábojů? A „nasucho“ by z bytu nevyšel. Otevřel tedy spodní, větší zásuvku, až to zachrastilo.

„Zatraceně,“ vydechl s pozvednutým obočím a nemohl se toho pohledu nabažit. Být to jeho šuplík, veškeré náboje by ležely bez ladu a skladu pomíchané, ovšem McBain v tom měl systém, ostatně jako ve všem. Vnitřek zásuvky byl rozdělený pláty dřeva na čtvercové ohrádky a v každé takové ohrádce se leskly náboje své ráže. Když ji Spike celou vyndal a položil na zem, úplně vzadu se jímaly čtyři červené náboje větší než tužková baterie. Jeden z broků vzal do dlaně a nechal ho kutálet se mu po prstech. Fascinovaně hvízdl.

„S tímhle by po všech zbyla jen břečka,“ koulel očima a nemohl se na tu krásu vynadívat. Představil si, jak brokovnicí míří na ustrašeného pupkatého chlapa a šklebí se na něj. Zaměří se na hlavu... a bum, rovnou mezi oči. Tělo padne na zem, hlava napůl urvaná a rozmašírovaná, zeď za ním posetá kousky mozku, které pomalu sjíždějí po jejím povrchu dolů...

Ještě chvíli seděl se slastně přivřenýma očima a fantazíroval, pak se ale probral a brok vrátil na místo. Něco takového by do své nynější hračky jen tak nenacpal. S rozzářenýma očima bral projektily po hrstech a poslouchal jejich cinkot, když je pouštěl zpět. Tomuhle zvuku se nevyrovnalo zhola nic.

Pak konečně našel pasující náboje. Několik jich nastrkal do zásobníku a téměř hrst hodil do kapsy svých kalhot mezi mince. Ani ho nijak netrápilo, že takhle Brian bezpečně pozná, co zmizelo. Náboje dostávali společně, a navíc... Čím častěji ulpěl pohledem na přistýlku, která dosud vězela poskládaná v koutu pokoje, tím nabručenější byl. Nahlas by to nepřiznal, je přece chlap, ale už dva týdny musel spát bez své žirafy!

,Když se nad tím člověk zamyslí, měl bych bejt stejně nasranej jako on,´ mihlo se mu už poněkolikáté hlavou, když vracel zásuvku zpět do stolku. ,A možná i víc!´ Každý večer před usnutím se mu vybaví zvuk trhající látky, který mu tu noc, kdy se mu povedlo Brianův Chevrolet tak důvěrně seznámit s hydrantem, byl tolik nepříjemný. Nakonec netrvalo dlouho, aby si uvědomil, čím si to pouliční kočky zpestřily chvilku. Spike si to v hlavě převracel už několikrát – on si bez dovolení půjčil auto a naboural ho. Hrůza děs vzhledem k tomu, jak moc McBain na svém čtyřkolovém miláčkovi lpí. Jenže (Spikova oblíbená část, byl si jistý, že by se sám mohl hájit i před soudem) auto už jezdí a vypadá jako nové, zatímco plyšák skončil bůhvíkde roztrhaný na kusy. On tu žirafu zabil! A i když ji Spike ve svých jedenácti ze začátku vážně nesnášel, znamenala pro něj hodně – dokonce víc, než by si přiznal jen v duchu. Tak či onak, najednou mu Brianův postoj příliš oprávněný nepřišel.

Na situaci to ale nic neměnilo, Spikův pud sebezáchovy ještě pořád fungoval,a tak se neodvážil se svými argumenty vyjít na světlo. Každým dnem se však nahněvaný červík v jeho hlavě zvětšoval a jeho vliv rostl. ,Zasloužil by lekci,´ našeptával mu, ,jen malinkou. Pro svůj osobní pocit zadostiučinění. Ani se nic nemusí dozvědět.´ Pohled hnědovlasého mladíka padl na horní zásuvku. Nebyla tak hluboká jako ta na náboje, jinak se od ní nelišila. Přesto se Spike ušklíbl. Všechny jeho instinkty mu našeptávaly, že by se v ní mohl skrývat McBainův osobní život. A osobní život rovná se Achillova pata.

„Slavnostně přísahám, že tentokrát nic neroztřískám,“ pronesl Spike vážným hlasem. V příštím okamžiku byla zásuvka otevřená a on do ní s očekáváním nahlížel. Jen ať jsou si s Brianem kvit!

A ačkoli nečekal notes s nápisem Můj tajný deníček, byl pohledem na štos papírů zklamaný. Aniž by je vytáhl, prolistoval jimi. Účty, občas informace, které se týkaly obětí. Spike protáhl obličej a povzdychl si.

To si snad dělá srandu,“ zabručel, ale naději neztrácel. Přece i v životě někoho, jako je Brian, musí být nějaké šťavnatosti, které by se daly vyčmuchat! Není možný, aby byl až tak nudný! Tahle myšlenka ho pohltila a jal se zásuvku prohledávat dál, přičemž byl stále opatrný, aby všechno bylo na svém místě.

Čím hlouběji se dostával, tím se snažil z papírů něco vyčíst, ovšem bezúspěšně. Teprve až když s náladou pod psa nadzvedl vůbec poslední, už staře vyhlížející papír, jeho oči se rozšířily překvapením.

Zničehonic jako by mu došlo, co že to vlastně dělá. Další hovadinu – to dělá! Ale teď, s pohledem upřeným na očividně starou, umouněnou fotografii, nebyl schopen nechat papíry klesnout zpátky na dno. Na to byl až příliš zvědavý. Proto obrázek vytáhl a aniž by z něj odtrhl oči či zavřel pootevřenou pusu, pomalu se posadil na Brianovu postel.

Na fotografii byli zachyceni dva malí chlapci. Mohlo jim být kolem deseti let, možná trochu víc. Seděli na zemi pokryté hnědými kachličkami, za sebou jen prostou bílou zeď. V krátkovlasém chlapci na pravé straně poznal Briana – jeho bleděmodré oči se nedaly s nikým zaměnit. Rukama objímal pokrčená kolena, hlavu měl vraženou mezi ramena a pootočenou ke svému společníkovi, na kterého se mírně mračil. Spike se musel uchechtnout, tohle byl typický Brian McBain ve zmenšeném vydání.

Kluk vedle Briana ho však zaujal mnohem víc. Jeho rozčepýřené blonďaté vlasy, široký pokřivený úsměv, při kterém světu ukazoval své zoubky, a jedno otevřené, zářící, světlehnědé oko. Jeho rošťácký výraz jako by říkal Vypadám sice roztomile, ale neotáčejte se ke mně zády. To všechno mu bylo důvěrně povědomé a hřálo ho u srdce. Ovšem co Spika na celé fotce zaujalo nejvíce, byla chlapcova póza. Na rozdíl od malého Briana, blonďák klečel, aby mohl svého kamaráda jednou rukou objímat kolem ramen. Prsty druhé ruky byly zformované do znamení míru.

A co víc, přestože se miniatura dnešního Briana snažila tvářit nerudně, bylo při delším pohledu na fotku vidět, že mu blonďákova blízkost nevadí.

„No teda páni,“ vydechl Spike ohromeně a fotku odložil vedle sebe na podlahu. To už by spíš čekal milostný dopis, který Brianovi poslala spolužačka ze školy nebo něco takového. Takže i McBain je jen člověk. Někdy o tom totiž silně pochyboval. Ale vidět něco jako fotku z dětství, kde navíc není sám... Nahlas by to asi nikdy neřekl, ale myslel si, že Brian byl sólista už odjakživa.

Netušil, co si s nově nabitou informací (pokud se jedné fotografii vůbec dalo tak říkat) počít. Chtěl jen ukojit svou zvědavost a taky dosáhnout pocitu vykonané odplaty, ale to se nepodařilo. Kdo je ten světlovlasý kluk? Kde byla fotka pořízena? Hlavou se mu honilo nespočet otázek.

Vrátil obrázek zpět na své místo. Už si nevzpomínal, jestli byla fotografie obrácená jejich obličeji vzhůru nebo ne, ale na to v tu chvíli nemyslel. Mohl jen doufat, že se na ni Brian nedívá příliš často na to, aby si něčeho všiml.

,Co teď, sakra? Už se mi nikam nechce,´ pomyslel si a lítostivě pohlédl na zbraň v ruce. Nikdy by ho ani nenapadlo, že přijde chvíle, kdy se mu nebude chtít střílet. Potřeboval odpovědi, už jen proto, aby v noci mohl klidně spát. Jenže kde je vzít? Na samotného Briana se ani neodvažoval myslet, Salvatoreho ihned zavrhl. Měl neblahý dojem, že by mu stařík utrhl koule, kdyby se dozvěděl, co právě dělal. ,Pokud to už teď neví. Ten chlap je snad schopný spolčit se i s holuby.´

Pak Spikovou myslí proběhlo ještě jedno jméno. No jistě! Proč ho to nenapadlo dřív? Jestli by to mohl vědět ještě někdo další, bude to ona!

Vstal a za doprovodu příjemného cinkotu nábojů v kapsách klusal do obýváku, ze stolku popadl mobil a ve svém skromném seznamu našel číslo na Megan. 

Zatímco netrpělivě pochodoval po pokoji a vedlejší kuchyni s mobilem u ucha, z druhé strany se nikdo nehlásil. ,Zatraceně, třeba má zrovna na krku kšeft,´ zaúpěl v duchu a už se chystal to vzdát, ale pak se její hlas konečně ozval. V tu chvíli ji zbožňoval, i když to podle protivného tónu vypadalo, že není dobře naladěná.

„Čau, holka, máš teď čas?“ zeptal se a snažil se znít bezstarostně jako vždycky.

Zrovna teď mám. Ale poslyš, je to po dlouhé době chvíle, kterou můžu mít sama pro sebe, takže nemám náladu na –“

Spike se však nechtěl nechat jen tak odbýt, ne když už ten hovor přijala. „Je to docela důležité. Chci se tě jen na něco zeptat, nebude to na dlouho. Čestný skautský!“

Slyšel její pobavené odfrknutí a věděl, že má vyhráno. „Tak fajn, dobře. Jsem zrovna U tří kytar, nechci slyšet žádné námitky. Za chvíli budu u tebe, svezu tě – jen abych ušetřila čas, jasný? Ale varuju tě, jestli to bude nějaká kravina, nakopu ti zadek, Faulknere.“

Hnědovlasý mladík jen protočil oči v sloup a nechal ji se vykecat. Stejná jako strýček, vždycky potřebuje říct všechno, co má na srdci, pokud se to týká druhého člověka. Ještě naposledy ji ujistil a pěkně poděkoval, aby si to náhodou nerozmyslela. Vyvinulo se to lépe, než čekal; už se smířil s tím, že bude muset přetrpět další mučení v podobě autobusu plného lidí.

Když se zkulturnil (prohrábl si rukou vlasy a...to je vlastně všechno) a už jen stál v kuchyni u okna a vyhlížel červenou motorku, napadlo ho, že by mohl vzít fotografii s sebou, aby ji nemusel složitě popisovat. Neměl by to dělat, to věděl, ale...

,Budu prostě doufat, že se McBain zrovna dneska nerozhodne vrátit se domů na oběd.´ Nad tou myšlenkou se musel ušklíbnout, i když v podstatě nijak vtipná nebyla. A pak že je blbost omezující – ve Spikově případě to bylo přesně naopak.

O pár minut později mu v kapse, ze které už náboje zmizely, na okamžik zavibroval mobil. S pistolí za riflemi a fotkou ve vnitřní kapse lehké bundy, kterou si musel vzít, jen aby se obrázek nepokrčil, vyrazil z bytu.

,Bože, jestli se tam nahoře někde fakt povaluješ, nenech McBaina, aby se vrátil dřív než já. Třeba mu přičaruj žaludeční vředy nebo něco takovýho, to mi je fuk. Hlavně aby neměl další důvod mě oddělat, jasný?´

***

„Dvě kofoly, Robe.“

Už podruhé seděl Spike U tří kytar opět s Honey, tentokrát však zabrali dvě stoličky hned u baru. Přestože Faulkner proti tomu protestoval, rusovláska si stála za svým. „Tenhle chlapík reaguje jen na objednávky, to mi věř. Mohl bys do něj hustit cokoli jiného a on to za pět minut zase neví. Můžeš být v klidu,“ ujistila ho a objednala jim pití. Spike tedy jen rezignovaně pokrčil rameny. V takových chvílích jí v duchu děkoval, že ho odmítla. Začít si něco s tak panovačnou a tvrdohlavou ženskou, to by jeho ego utrpělo velkou ránu.

„Máš docela štěstí, že jsem zrovna nemakala. Kvůli vám mám dvakrát víc práce než předtím, a to jen proto, že jste rozhádaní jak staří manželé,“ postěžovala si a upila kofoly, kterou před ni barman postavil. Opravdu vypadala unaveně.

Spike se tomu přirovnání ušklíbl. „Jasně, v tom případě jsme zrovna uprostřed rozvodu.“

Na to jen pokrčila rameny a souhlasně přikývla. „Na co ses tedy chtěl zeptat?“

Neotálel a rovnou vytáhl z kapsy fotografii. Podal ji Megan, která překvapeně zamrkala. Jakmile si ji však prohlédla pořádně, její překvapení se změnilo v ohromení. Spika v tu chvíli napadlo, že ještě před půlhodinou musel vypadat přesně jako ona.

„Kdes tohle vzal?“ vydechla a nevěřícně se mu zadívala do očí. Její pohled byl tak upřený, že donutil Spika neklidně se ošít.

„V jeho šuplíku,“ přiznal tichým hlasem. Honey ztěžka vzdychla a promnula si kořen nosu. „Nemusíš nic říkat! Neměl jsem čmuchat, vím to. Původně jsem si jen chtěl vzít pár nábojů, ale pak...“

„Pak sis nemohl pomoct,“ dořekla za něj a Spike se až podivil, jak chápavě to od ní znělo. Fakt, že v tom jistou roli hrála plyšová žirafa, si raději nechal pro sebe. Megan se znovu zahleděla na fotku. „A ty ses mě chtěl zeptat, jestli náhodou nevím, kdo to je?“

Přikývl. „Asi to není moje věc. Ale zajímá mě to. A když mě něco zajímá, je to v hajzlu.“

„To tě zklamu, protože nemám tušení. Ale,“ zamyšleně studovala malého blonďatého chlapce, „nepřipadá ti, že je ti tak trochu podobný?“

„Tím chceš říct, že vypadám jako malý fracek?“ nafoukl Faulkner tváře jako vždycky, když se urazil – nebo to předstíral – a Honey měla v tu chvíli sto chutí přitakat. „Jasně že mi to tak připadá. Taky proto jsem zvědavej,“ připustil nakonec.

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho. Spike byl netrpělivý, ale rusovlasá žena vypadala, že o něčem přemýšlí. S určitou nadějí se rozhodl být ještě chvíli zticha a jen popíjel kofolu, zatímco se téměř prázdným barem linula z reproduktorů rocková hudba.

Nakonec k němu opět vzhlédla. „Víš, co je dnes za den, že ano?“

„No jasně. Nedávno jsi mi to říkala, zas tak blbou paměť nemám.“

„Totiž,“ položila fotku na bar mezi jejich sklenice, „Brian na každé své narozeniny zmizí na celý den pryč. Jezdí do starého sirotčince, ve kterém vyrůstal, přestože už dávno není v provozu. Netuším, proč to dělá, jestli chce oživit vzpomínky, ale je docela dobře možné... ne, je pravděpodobné, že tahle fotka byla pořízena v tom domově. To by znamenalo –“

„To by znamenalo, že McBain není až takový bručoun, jak se tváří,“ zvolal Spike a nadšeně poklepal prstem na fotku. Tak Brian McBain měl kamaráda! A když už jednou nějakého měl, neměl by přece být až takový problém mít dalšího.

„Zpomal trochu, blesku. Uvědomuješ si, že byl ještě dítě?“

„No a co jako?“

„Lidé se mění,“ řekla Megan, jako by to považovala za hotovou věc. Spike ale moc přesvědčeně nevypadal.

„Ale hovno mění!“ rozhodil rukama, až si vysloužil Robův varovný pohled. Ignoroval ho. „Celou dobu stavíš na tom, jaká jsi byla, ne? Chceš mi snad namluvit, že tehdy byl jinej? Koukni na tu fotku, dyť takhle se doteď tváří v jednom kuse!“

Na to neměla rusovláska co říct. Někdy ji až překvapilo, co ze Spika občas vypadlo. ,Hochu, nejsi jediný, kdo je tady zvědavý,´ pomyslela si a se zájmem pozorovala, jak vytahuje z kapsy mobil a přikládá si ho k uchu.

„Haló? Tady Faulkner,“ řekl a zacpal si druhé ucho, aby rozuměl druhé straně. „Nedávno jsem volal kvůli tomu bejváku. Jo...fakt? Pecka, ale já už žádnej nepotřebuju. Hmm... Ne, dík. Naschle!“

„Co to mělo být?“ zajímala se Megan.

„To byl chlap, který mi měl pomoct najít si byt. Ale nakonec se mě McBain jen tak nezbaví,“ zazubil se a oči mu jen svítily. Nemohl si pomoci, ale Brianův tajemný kamarád z dětství mu vlil do žil novou dávku elánu. Už bylo načase, ještě chvíli a začaly by se u něj projevovat abstinenční příznaky.

„Ty jsi magor, víš to?“ zasmála se a zavalila ji vlna sympatie. „Ale kdo ví, třeba je to jen dobře.“

„Myslíš, že kdybych to měl v hlavě v pořádku, dělal bych pro tvýho strejdu?“ podivil se Spike tak upřímně, až Honey nemohla zadržet další smích, který jí roztřásl ramena.

„Na tom něco bude. Tak na nás cáklé šílence,“ řekla a pozvedla téměř prázdnou sklenici, aby si s ním mola přiťuknout. Ignorovala Robův pohled, který jí jasně dával najevo, že by s jeho milovaným nádobím měla zacházet slušněji. ,Chlapi jsou všichni divní.´

„Mimochodem, dáváš mu něco? Nějaký dárek nebo tak?“ zajímal se Spike a když se Megan zalkla a začala kašlat, polekaně nadskočil.

„Dárek? Jemu? Nebuď blázen,“ namítla, když se konečně mohla bez problémů nadechnout. „On nic takového nechce, ještě by ho to naštvalo!“

Mezi Spikovým obočím se objevila vráska, když se zamračil. „No jo, taky jsem kdysi znal kluka, kterej říkal přesně to samý. Já nic nechci, opovaž se mi něco dát a takové kecy. A třeba fakt nic nechtěl, ale věř tomu, že když jsem se jednou přece jen rozhodl pro něj něco udělat, byl docela rád."

„Ale ten kluk, o kterém mluvíš, byl pravděpodobně ještě dítě, ne?"

„Jo, ale s ostatními haranty měl společnej možná tak věk. Většinou se choval jak třicátník, to mi věř. Takže ať si McBain říká, co chce, stejně ho něco potěší,“ prohlásil Spike přesvědčeně a zaklonil hlavu, aby mohl sklenici vypít až do dna. Chtěl říct ještě něco, ale jakmile vidět Meganin výraz, zarazil se. Hleděla na něj s tak nepříjemně sladkým úsměvem, až se lekl.

„C-co je?“

„Ty jsi opravdu hodné dítě se srdcem ze zlata, viď, Spikie?“ prohlásila tónem, který používají staré ženy, kdykoli vidí mladou maminku s miminem v kočárku. Ještě víc se uculila, když od ní Spike odvrátil tvář, která dostala červený odstín.

„Ne!“ vyhrkl a v duchu si nadával, že vůbec něco takového vypouštěl z pusy. „To jen... hodně jsem mu dlužil. Nerad někomu dlužím, jasný?!“

Honey by ho nejraději škádlila i dál, ale v tom se jí mobil, který měla pro jistotu položený na pultě, rozblikal. Při pohledu na jméno volajícího, strejdovy sekretářky Kat, zaúpěla.

„A je to tady zase,“ povzdechla si. „Tak se zase někdy sejdeme, jestli se vy dva udobříte. A radím ti tu fotku hned vrátit zpátky tak, jak byla, jinak Ian příště nebude tak shovívavý.“ Spěšně se s ním rozloučila, nechala na Spikovi zaplacení útraty („Jsi chlap, ne? Tak se čiň.“) a vyběhla z baru ven do slunečného Londýna.

,Blbá ženská, ani mě nesveze domů,´ postěžoval si sám sobě, ovšem jen z principu. Stejně ještě chtěl zařídit jednu věc, která mu už chvíli ležela v hlavě. Sebral fotku a opatrně ji nasoukal zpět do kapsy.

Teprve až o pár hodin později, když si poněkolikáté v duchu přehrával rozhovor s Megan, si uvědomil, že se přece jen něco dozvěděl. Neměl ani ponětí o tom, kde Brian vyrůstal, vždycky si ho představoval jako syna nějakého mafiána.

Dětský domov mu tehdy na mysl vůbec nepřišel.

 

20090201.jpg

Je to krátké a v podstatě o ničem, je to takový úvod do následujícího dění. Slibuji, že druhá část bude lepší - rozhodně pro ty, kteří jsou zvědaví na malého Briana :3 Myslím, že je lepší to takhle rozdělit, vážně mám pocit, že většina by se do čtení příliš dlouhého textu nechtěla pouštět xD

Kagome

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

niera

(niera, 21. 1. 2012 20:26)

ahoj chtěla bych tě pozvastna můj blog..najdeš tam nejen něco k počtení ale občas i nějaké moje tvorby :)
A máš moc hezký blog a dobře píše. :) www.niera.blog.cz

Užasný :-))

(Asuky, 19. 12. 2011 23:34)

Už dlouho jsem tu nebyla a nenavštívila tvůj blog i ty úžasné povídky :)) a musím říct jsou čím dál tím lepší :-))

Hezký blog

(niera, 16. 12. 2011 18:34)

ahoj máš to tu moc pěkné..A chtěla bych tě pozvat na svůj blog. Když mi zanecháš komentář budu jen ráda.:) www.niera.blog.cz A promiň mi za reklamu pokuď tě moc obtěžuje tak ji vymaž :)

ach...

(sisi/ctenar, 12. 11. 2011 18:21)

já se k této povídce pořád vraceti musím _:)
mučíš mě díky ní.

já tuhle povídku miluju

(sisi/ctenar, 26. 9. 2011 19:13)

ale pokaždé kdžy čtu další díl , tak je to po dlouhé době odhodlávání, neboť skutečnost že ti dva nikdy nebudou spolu sdílet více než doposud mě ubíjí, kéž bych tě přesvědčila a ty je spletla jako pár k sobě.

kawaii ^^

(Neru-chan, 1. 9. 2011 22:41)

že by se znali..z dětství? :D oho...teda no..hajaku dál! krásné jako vždy jsem zvědavá jak to bude pokračovat když tohle je dle teba ta nezajímavá část :D :)

^^

(Yoku, 30. 8. 2011 0:24)

Jsem strašně moc ráda že jsi přidala další díl téhle povídky. Stále tak něja doufám, že z toho nakonec shounen ai bude :D. Spike si hold nedá pokoj a nedá, nechci ani vědět co by se stalo, kdyby na to Brian přišel xD moc se těším na další dílek ;)

www.knizni-blog.blog.cz

(Caroll, 29. 8. 2011 12:25)

Ahoj.. :) Máš moc hezký blog a byla bych mooc ráda, kdyby ses podívala na můj a napsala názor na moje povídky.. Díky .. Caroll

^_^

(Arya, 28. 8. 2011 15:53)

Tak sme sa predsalen dočkali novej časti ^^
Nooo tak od mojej "teorie" sa to lisi dost ... dost xD
ale este sa necham prekvapit druhou castou, ktora dufam, ze bude coskoro...!

Tse, tse, tse...

(Snovačka, 27. 8. 2011 15:49)

Já si tedy nemyslím, že by někdo pohrdl, i kdyby to bylo 2x tak dlouhé :D Opravdu si někdy připadám zvědavější než Spike ^^. Začíná se mi jeho osobnost líbit :)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA