Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. Vezmeš to?

5. 7. 2010

Vezmeš to?

Mohl tušit, že v tom bude háček. Měl to tušit. Na realitu to totiž bylo až příliš krásné a bezchybné.

Seděl na pohovce jako přikovaný, neschopen jediného slova. Prostě jen hleděl na černovlasou ženu, které se dělaly kolem koutků úst malé vrásky, se rty zkřivenými do úsměvu, který pomalu uvadal. Takže má doučovat sedmnáctiletého výrostka, který není schopný se sám postavit na nohy, který je ochrnutý. A co víc, dle Claiřiného nejistého výrazu soudil, že touhle informací to horší teprve začíná. Konečně mu dávala smysl ta – na obyčejné doučování – vysoká mzda.

„Jen doufám, že jste si to nerozmyslel,“ promluvila opatrně Clair a zastrčila si vlasy za pravé ucho. „I to se mi už párkrát stalo.“

Pořádně se nadechl. Ani si to neuvědomil, ale na pár vteřin zadržel dech, který mu pak začal scházet. „Váš syn... je na vozíčku,“ zopakoval si tiše pro sebe a očima dokořán civěl do své sklenice. Neměl s vozíčkáři žádné zkušenosti. Jeho přítel William měl malou dcerku na vozíčku, ale měl s ní tu čest jen jednou jedinkrát. Jasně si vzpomínal, jak strašně se bál, aby před ní nevypustil z pusy něco nevhodného. „Nezacházej s ní jako s panenkou,“ obořil se na něj tehdy Will, „je to obyčejný člověk, stejně jako ty a já. Když s ní budeš jednat jinak, bude si tak i připadat! Musí se s tím naučit žít a brát to jako normální věc, chápeš? Děcka jsou vnímavé, hned poznají, kdy je něco špatně. Tak se krucinál pořád takhle necul, vypadáš jak pitomec.“

Tahle přítelova moudrá rada mu však nestačila na to, aby se cítil klidný a připravený. Jane je sedm let a když ji poznal, nohy jí nesloužily už tři roky!

Clair pozorně sledovala Travisův obličej, ale nemohla z něj nic vyčíst. Za dvě minuty ticha ani jedinkrát nemrkl, vypadal, že je duchem někde mimo. Nechtěla si tohohle hocha nechat ujít, ne teď, když už ho tady má. Chtěla v něj věřit, chtěla vědět, že v tom zase nezůstane sama. Chtěla, aby jejímu Edwardovi pomohl... „Není to napořád,“ hlesla tiše, ale plavovlasý mladík nereagoval. Povzdechla si a již pevným hlasem to zopakovala.

Doyle nechápavě povytáhl obočí. Byl úplně vedle stejně jako na své první přednášce na vysoké škole.

„On kdyby chodil na rehabilitace, časem by mohl znovu začít... aktivně žít.“

Zarazil se. ,Kdyby chodil? Copak na to kašle?´

„Víte, všichni už to s Edwardem vzdali,“ pokračovala rychle, když u protějšku zahlédla zájem. „Ed je... Nevěří, že by ho znovu dokázali postavit na nohy. A na cizí je většinou nepříjemný. Pár lidí jsem už požádala o pomoc, ale moc dlouho u něj nikdy nezůstali. V jádru je Edward dobrý člověk, laskavý, jen to někdo musí znovu dostat na povrch. Každý to vzdá dřív, než ho stačí doopravdy poznat.“

Travis zaujatě poslouchal a do jeho srdce se vkrádala mimo šoku i lítost. Litoval Clair jako matku dítěte, které se bůhvíproč rozhodlo zahodit svou naději. Věděl, jak mají maminky tendence své děti omlouvat a situace přikrášlovat. ,Tak mám pocit, že tenhle Edward bude pěkný parchant.´ Už v Clair Harrisonové neviděl veselou, ráznou ženu, ale ztrápenou matku, která by pro syna udělala snad cokoli.

„Mně se ho přemlouvat nedaří,“ přiznala, rukama si vjela do vlasů a na moment se lokty opřela o kolena. „Když vidí, že mu chci domlouvat, pustí si nahlas hudbu a ignoruje mě. On už ani nejeví zájem o medicínu!“ Znovu se narovnala a zahleděla se z otevřeného okna, aby se mohla uklidnit. Cítila, jak to na ni zase všechno doléhá. Moc dobře si pamatovala, co jí Edward odsekl, když se ho pokusila znovu navnadit na dráhu doktora: „Doktoři jsou jen svině v bílých pláštích, kteří píchnou injekci proti alergii a už se považují za vládce světa!“ Tehdy musela jeho pokoj urychleně opustit a málem se přizabila na schodech, jak pro slzy viděla rozmazaně.

„Děsí mě jeho přístup a to, jak se změnil, nechápu, kde se to v něm bere... Dávala jsem mu číst články v novinách, kdy se na čas ochrnuté děti díky tvrdé píli znovu postavily na nohy, ale jeho to nezajímá. Má za to, že jeho by uzdravit nezvládli.“ Zničehonic se předklonila a přes stůl vzala mladíkovy studené ruce do svých. „Prosím vás, Travisi, nenechte se jeho přístupem odradit. Vy jste mu věkově nejblíž, mohl byste to s ním zkusit!“

Otřásl se, jak mu zátylek zvlhl studeným potem, přestože do místnosti proudil jen teplý vzduch. Nevěděl, co má dělat. Nerad by nechal dámu na holičkách, ale není tohle nad jeho síly? Potřeboval by čas na rozmyšlenou, ale intuitivně věděl, že ten mu dopřán nebude.

„Já ale nejsem psycholog, nevím, jak s takovými lidmi jednat,“ namítl chabě a těkal očima po pokoji, aniž by se Clair podíval do očí. Bál se, že ženiny oči, zoufale prosící o pomoc, by ho v chladném rozhodování značně ovlivnily.

Černovlasá žena rychle přikyvovala. „Ano, to je přesně ono! Nepotřebuji někoho, kdo by s Edwardem jednal tak, jak je dáno někde v příručkách. Nefunguje to, jak jsem se už mohla přesvědčit. Prosím vás, potřebuji jen, abyste se nenechal jeho přístupem odradit! Až s ním nějaký ten čas pobudete, půjde vám to samo, věřte mi.“

„Těm minulým to zjevně moc nešlo,“ podotkl Travis a snažil se, aby to nevyznělo příliš jízlivě.

Clair se nešťastně pousmála. „Ti minulí chodili v naškrobených oblecích a mluvili, jako kdyby v hlavě měli knihu, ze které čtou. Vy jste jiný, říkáte, co vás napadne, jste normální. Omluvte prosím ten výraz, nevím, jak jinak vám to přiblížit,“ zatvářila se jako školačka, která byla uprostřed hodiny svým vyučujícím nachytána při psaní dopisu.

S každou její větou, s každým výrazem a gestem Travis cítil, že ji odmítnout nemůže. Povzdychl si a podrbal se ve vlasech, nechal je proplouvat mezi prsty a dál přemýšlel. Věděl, že kdyby teď odešel s omluvou, že prostě nemůže, ještě týdny by nebyl schopen usnout. Navíc, nutně potřeboval práci, jinak hrozilo, že si s Caroline byt moc dlouho neudrží. Ta by mu dala, kdyby jí řekl, že odmítl tak hezky placené místo! ,Je to výzva, chlape,´ pomyslel si povzbudivě, ,a ty přece výzvy rád! Tak strašný to být nemůže, no ne? Zkrotíš dospívajícího kluka, shrábneš balík a ještě budeš mít dobrý pocit z toho, žes někomu pomohl! Kdyby náhodou, vždycky toho můžeš nechat, žádnou závaznou smlouvu jsi přece nepodepsal.´

Žena naproti němu si jeho váhání vyložila po svém a cítila, jak jí v krku roste knedlík. „Tato práce je asi hodně nevděčná, takže pokud byste ji vzal, mzdu vám ještě zvýším. A pokud by se vám náhodou povedlo v mém synovi znovu probudit zájem a donutit ho i chodit na rehabilitace... protože takhle se opravdu nikdy neuzdraví a... třeba mu je budou chtít amputovat.“ Hlas se jí zlomil, schovala si obličej do dlaní, ale její ramena se viditelně otřásala potlačovanými vzlyky.

Travis se polekaně nadzvedl a opřel se rukama o stůl. „Ehm, paní Har – totiž Clair...“

„O-omlouvám se,“ popotáhla a urychleně si slzy z hnědých očí stírala. Travis se rozpačitě posadil zpátky a ze své tašky vytáhl balíček kapesníků, které Clair vděčně přijala. „Chovám se dětinsky,“ zahuhlala omluvně do kapesníku, než se vysmrkala. Travis však zavrtěl hlavou a pokusil se o laskavý úsměv.

„Ne, vůbec ne. Chtěl jsem se jen zeptat, jestli ho mám opravdu doučovat jen přírodní vědy, když bude přezkoušen z celého ročníku.“

Clair přestala žmoulat kapesník a prudce vzhlédla, snad aby se ujistila, že si z ní mladík nedělá legraci. Chvíli trvalo, než se jí vrátila řeč. „Ano, ano! Nic víc po vás nechci. Takže to berete? Opravdu? Ach bože, děkuji vám, Travisi, moc vám děkuji!“ Znovu se o ni pokoušely slzy, tentokrát je však úspěšně zamrkala. S Doylovým souhlasem jako by měla podepsanou záruku, že se její syn konečně vzchopí. Nechápala svou jistotu, ale ani ji nechtěla odehnat. Dokud bude věřit alespoň ona, nic nebude ztraceno!

Obrazek

Opět hodně krátké, vím a omlouvám se. Ale zítra bych měla v psaní pokračovat a možná rovnou další kapitolu dodat :) Času mám dost a zničehonic nevím, co s ním. Navíc jsem za vysvědčení dostala knihu Tvůrčí psaní, možná znáte, a já se přesvědčila, že mám ke slušnému psaní dost daleko, takže když už nic, tak se alespoň snažím psát častěji. Ve třeťáku tady zřejmě bude opět pusto =_=.

Kagome-chan

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Iva, 13. 8. 2010 17:11)

Ježiši, zahoď tú knihu! Zahoď tú knihu! Ty teda VIEŠ písať, neriaď sa nejakými priblblými radami :D Každý má SVOJ štýl a tam bude pravdepodobne len štýl jednej, alebo viacerých osôb. Fuj! Fuj! :D Dobre, možno to je dobrá knižka, ale po príručkách: ako kresliť mangu, som sa presvedčila o "kvalite" tých rád :D... Dobre, k príbehu ]:) Miznem na ďalší diel >|

Jůůůů :D

(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 6. 7. 2010 17:32)

Jů, já jsem tak ráda že to vzal :D ale už bych byla děsně ráda kdyby se setkal XD Jí prstě musím vidět (číst) ty jejich hádky :D tahle povídka si mě totiž 100procentně získala (spolu s tývmi krváky) a pokud jak jsi říkala bude přibývat častěji, nebudu mít absolutně nic proti :)))

Jako vždy krásné :)

(Naru, 5. 7. 2010 18:17)

Musím říct že veškerá tvorba od tebe je překrásná , a lahodí mému jazyku. Zavítám sem snad každý den abych se přesmědčila jestli tu náhodou není něco nového a pokud něco přidáš rázem mi poskočí srdíčko , protože mě vším co napíšeš potěšíš. Je to, jako bych četla kousek tvé duše. Prostě krásné :) To já když něco píšu tak je to tak strašný že to nemužu číst ani já sama :D