Jdi na obsah Jdi na menu
 


5. Manipulátor

15. 7. 2010

 Přerývaně oddychoval, tiskl čelisti pevně k sobě a propaloval blonďatého vetřelce pohledem, kterým by ho rád zastrašil. Dvěma slovy – měl vztek. Přitom byl tolik bezmocný! Nemohl dělat nic, jen sedět a dívat se, jak jeho nový mladý učitel se špatně maskovaným vítězoslavným úsměvem přechází v jeho pokoji, odkládá si svou tašku i jeho batoh na jeho podlahu a sedá si na – protentokrát – jeho židli u stolu mezi postelí a knihovnou. Nespouštěl z něj oči, studoval každý jeho pohyb a přemýšlel, jak se tohohle zbaví. Protože k tomu dojde, tím se ujišťoval a zároveň i trochu uklidňoval.

Travis k němu ještě ani jednou nevzhlédl, předkláněl se na židli a hrabal se v otevřeném batohu, vyndával jednotlivé sešity, prolistoval jimi, občas se zastavil a pak je vrátil zase zpátky. Co mu je kurva po jeho věcech? Nesnášel lidi, jako byl on. Strkají nos do cizích věcí a přitom jim jde jen o sebe. Edwardovi šlo alespoň pouze o sebe, o ostatní se nezajímal.

Pitomý mrtvý nohy! Kdyby se tak mohl zvednout, přejít k tomu idiotovi s velkýma tyrkysovýma očima a jednu pěknou mu ubalit! Udělal by to věru rád.

„Ztrácíš čas,“ zavrčel, aby si vynutil jeho pozornost, ale Travis byl zabraný do jeho zápisků – pokud se tak dalo říkat heslovitým pomíchaným informacím. „Myslíš, že mě k něčemu donutíš? Máti si tě musela pěkně omotat kolem prstu. Ale od někoho, jako jsi ty, bych nic jiného ani čekat neměl.“

„Říkej si, co chceš, moc dobře vím, o co se snažíš.“ Konečně k němu vzhlédl a obdařil černovlasého chlapce sladkým úsměvem, čímž ho ještě více rozzuřil. Upřímně, byl docela rád, že se Ed nemůže zvednout, proto si taky tak vyskakoval, jeho ruce jinak vypadaly docela schopně.

„Kdo si myslíš, že jsi?!“

„Oh, myslel jsem, že mě paní Harrisonová už představila...“ podivil se blonďák v hraném úžasu a naklonil hlavu na stranu, tyrkysové oči zeširoka otevřené. „Jsem Travis Doyle a dokopu tě k tomu, abys začal zase žít.“ V tu ránu odhodil sešit z biologie, kterým zrovna listoval, na stůl vedle sebe a narovnal se, po úsměvu ani stopy. „Budu k tobě upřímný. Nesnáším rozmazlené děcka, které všechno vzdají a pak se umí jen litovat. Je to dost ubohé. Jestli si myslíš, že se mě tímhle přístupem zbavíš, tak jsi na omylu. Bude lepší, když začneš makat, tím spíš z tvého života zase vypadnu. Já totiž nemám ve zvyku se jen tak vzdávat, na rozdíl od tebe.“ Nespouštěl oči z těch přimhouřených černých, nelíbilo se mu, že chlapec na jeho slova nijak nereaguje. Čekal výbuch, salvu nadávek, ale Edward jen tiskl ruce v pěst a odmítal uhnout pohledem.

,To by zatím mohlo stačit, nechám ho, ať si to srovná v hlavě,´ pomyslel si naivně a konečně přerušil jejich oční kontakt. Nemohl si pomoct, ale jako vítěz se rozhodně necítil. Zřejmě to přece jen nebude až tak úplně snadné... Otočil se zamířil ke dveřím.

„Však kdo by to vzdal, za takové prachy. Vím, kolik matka nabízí,“ ozval se Edward, když už Travis sahal po klice, a pohrdavě si odfrkl.

Povzdechl si. Ten kluk není pitomý. Jenže... „Asi se budeš divit, kamaráde, ale já to nedělám jen pro prachy.“ Lehce se pousmál, když se mu nedostalo žádné sarkastické odpovědi, a pokoj opustil. Jakmile za sebou zavřel dveře, slyšel, jak hudba opět nabrala na hlasitosti. Musel se na okamžik zády opřít o stěnu.

,Nemám ve zvyku se vzdávat... Doyle, ty jsi takový lhář...´ Musí se to změnit, věděl to. Už jednou vzdal něco, čeho doteď litoval. Teď má šanci to napravit, může si dokázat, že když něco chce, opravdu to zvládne. Nevzdá se, už ne.

Sešel po schodech dolů, vešel do dveří napravo do obýváku a pokračoval opět doprava do kuchyně, kde už stála Clair bokem ke sporáku s výrazem plným očekávání. Znovu zaslechla hudbu a čekala na něj, plná obav.

Tak?“ Hlas se jí zřetelně třásl, přestože se snažila usmívat. Zželelo se mu jí a trochu narovnal záda, nasadil profesionální výraz, naznačil, že si upravuje kravatu a odkašlal si.

„Váš Edward je neuvěřitelně milý chlapec, paní Harrisonová,“ začal procítěně se špatným francouzským přízvukem. „Je bystrý a má potenciál. Máme si ještě hodně co říct, již brzy z nás budou přátelé na život a na smrt, na to můžete vzít jed.“

Clair nejprve jen zacukaly koutky, pak to ale nevydržela a zasmála se, až světu ukázala mléčně bílé zuby. Travis se spokojeně uchechtl, přešel k menšímu jídelnímu stolu pro čtyři lidi naproti kuchyňské lince a sedl si na nejbližší židli.

„Teď vážně. Není zrovna nejpříjemnější, to jste měla pravdu, měl jsem docela chuť mu dát... malý výchovný pohlavek,“ obezřetně sledoval její reakce, ale žena jen se shovívavým úsměvem přikývla, „ale baví mě ho provokovat. Zrovna teď mě asi dost nesnáší, chudák. Ale budu se snažit mu porozumět. Já taky chtěl být doktorem, myslím, že bych se s ním opravdu měl o čem bavit.“

Clair se na chlapce dívala s vděkem v očích. Nemohla si pomoct, viděla v něm další dítě, které ale na rozdíl od všech těch starých psychologů mělo daleko větší šance. Otočila se zpátky k hrnci, ve kterém vařila těstoviny, nechtěla se párat s něčím zdlouhavým.

„Děkuji,“ hlesla s knedlíkem v krku, který se snažila rozdýchat. Přece se zařekla, že to půjde bez slz, jedno porušení bohatě stačilo!

„Ále, nemáte zač. Víte, obdivuju, jak to všechno zvládáte, musíte se starat o syna a ještě chodit do práce,“ řekl Travis a rozhlížel se po hezky zařízené kuchyni. Místo u stěny napravo zabíral stůl se sněhově bílým ubrusem (pousmál se při vzpomínce na ten jejich „bílý“ plný skvrn, které nešly vyprat) a spíží u okna. Naproti stála vysoká lednice a vedle kuchyňská linka se spoustou zásuvek a skříněk. Nechápal, jak se tady kdo mohl vyznat.

„Já ale nepracuji. Podala jsem výpověď, abych tady nenechávala Edwarda samotného. Nemohla bych ho přenechat nějaké chůvě.“ Stále k němu stála zády, právě cedila už měkké mašličky, neviděla tedy Travisův zmatený výraz.

„Opravdu? Ehm... Můžu se zeptat, jak udržujete tenhle dům? Omluvte mě, ale proč se nepřestěhujete do bytu? Bylo by to přece jen lepší, Edward by nemusel zdolávat ty schody.“ Připadal si jako nezdvořák, když se ptal na takové věci, ale nemohl si pomoct, byl už od přírody zvědavý. Clair však dál klidně nandávala jídlo do tří hlubokých bílých talířů, lemovaných tmavě růžovými kvítky, a hned zase míchala rajskou omáčku.

„Já bych ráda,“ povzdechla si, „ale on se odtud odmítá hnout.“ S talířem těstovin, zatím bez omáčky, přešla k Travisovi a postavila ho před něj.

Nevěřícně zamrkal a mimoděk pootevřel pusu. ,Tak ten kluk vidí, že by pro něj udělala cokoli, a pěkně toho využívá! Vždyť ji má úplně omotanou kolem prstu!´

„Vím, co si myslíte,“ reagovala ihned na jeho pobouřený výraz dřív, než stačil cokoli říct on, „neměla bych se jím nechat ovládat, i odborník by mi jistě řekl to samé. Ale já... nemůžu. Miluji ho a udělám pro něj cokoli.“ Travis zase sklapl, neměl slov. Viděl na ní, že v tomhle se nenechá zviklat. Nebyl si příliš jistý, jestli to bylo dobře nebo špatně. „Finančně nás podporuje můj bratr, je to úspěšný podnikatel, nemá o peníze nouzi,“ odvrátila tvář, jako by právě říkala něco sprostého. „Věřte mi, že nerada ho takhle využívám, ale on sám má Eda moc rád, když byl malý, pokaždé mu donesl nějakou hračku a tak. Nesouhlasí s jeho nynějším postojem, ale tvrdí, že ho nemám do stěhování nutit. Občas si připadám jako ta špatná. Edward... Když se na mě dívá, mám pocit, jako by mě z toho všeho obviňoval, z toho, co se mu stalo i z Davidovy smrti...“

Travis vrtěl nesouhlasně hlavou a lítostivě položil svou ruku na tu třesoucí se její, která stále spočívala na stole vedle talíře. „To není pravda a vy to víte. Nemohla jste tušit, co se stane. Určitě je to jen pocit, ve skutečnosti se obviňujete vy sama. Ale, Clair, vy za nic nemůžete. Jste úžasná matka, obětujete pro syna úplně všechno. On si to jednou uvědomí, i kdybych mu k tomu měl třeba pomoct.“

Musela potlačit touhu ho obejmout, znovu se přes ni převalila vlna nesmírného vděku. ,Ani nevím, jak ti poděkovat... Připadám si, jako bych měla dalšího syna...´ S lesknoucíma se očima přešla k již hotové omáčce s masovými kuličkami, aby se mohli konečně naobědvat a ukojit hlad.

n_rak_135.gif

Tak, nakonec jsem to stihla právě včas :) Jak jsem slíbila, kapitoly jsou opravdu krátké, ale musím uznat, že se mi píšou dobře. Stačí mi k tomu dvě hodiny (i tak je to moc, jsem totiž dost pomalá) a ne tři dny jako u Ostřelovačů. Doufám tedy, že jste si ji užili, týden tady bude pusto. To ještě zítra napíšu do článku, přeci jen, ne všichni tuhle povídku čtou xD

Kagome-chan

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

"like"

(Mia, 2. 9. 2012 18:34)

:D Tak něco takového jsem ještě nikdy nečetla!

Drahá, talentovaná Kagome-san:)

(Iva, 13. 8. 2010 17:35)

Juuu, ak som doteraz Travisa zbožňovala, teraz ho bezhranične milujem a asi ti ho ukradnem :D Ale to by som Edwardovej matke neurobila :3 a ani Edovi, noooo :/ Vrhám sa po hlave na ďalšiu časť a asi začnem čítať aj tých Ostreľovačov :] vyzerá to lákavo :]

-death-

(Neru-chan, 20. 7. 2010 23:17)

Jak to přežiju? Bez "normálních" článků který se daj číst?? T.T no ějak to dám..:) tak si uží dovolenou a rychle se nám vrať ať nás opět můžeš zásobovat :)

asi

(Kira, 18. 7. 2010 21:20)

bych ti k tomu řekla víc, jenže nějak nemám slov. možná kvůli tomu jak se právě cítím, možná proto, že se mi to tak moc líbí, že opravdu nevím ,co říct. snad jen to, že nepřestanu obdivovat tvůj postup a to zvlášť v těch tvých slavných popisech, co se ti pořád zdály takový nijaký. ganbatte nee-chan....

XD

(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 16. 7. 2010 13:18)

Heh :D tenhle cyklus je prostě boží, i když jeho hlavním postavám vůbec nerozumím :D ale to snad přijde....XD XD Travis je dobrý, tak on si vyvskakuje ale kdyby mohl Edward chodit tak respekt :D Bude to ještě zajímavé XD XD XD těším se na další..
PS-Jestli bude Spike s Honey..UMŘU!! XD XD

...

(Aylen, 16. 7. 2010 0:20)

Nádherná kapitola :) Můj oblíbený cyklus :)