Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. Já to zvládnu!

29. 5. 2010

Já to zvládnu!

,Sakra, moje první práce a já už teď jdu pozdě!´ zanadával v duchu Travis a přál si, aby paní Harrisonová byla shovívavá. Alespoň po telefonu zněla nanejvýš vlídně. Přeci jen, patnáct minut není moc! Vlastně měl štěstí, že jej přítelkyně vzbudila, jinak by doteď vyspával.

Letmým pohledem na náramkové hodinky zkontroloval čas – čtvrt na jedenáct. Ještě před půlhodinou z něj Caroline strhávala deku a on celý rozespalý kňučel, ať ho nechá spát!

Šel rychlým krokem po chodníku. Slunce ho pálilo do zad a i přesto, že měl na sobě jen nedopnutou bílou košili s krátkým rukávem a černé volnější kalhoty, mu bylo vedro. Popravdě nevěděl, jak se má obléct – jde přece jen doučovat syna jedné postarší dámy. Na druhou stranu to byla dobře placená práce, proto popadl první vhodnou věc, na kterou ve skříni narazil, a doslova ji na sebe ve spěchu narval. V černé tašce přes rameno měl připravené všechny potřebné knihy a dokonce i své staré zápisky ze střední školy.

Zahnul do jedné z menších ulic a už zdálky jej přivítal dětský křik, linoucí se z hřiště nalevo. Šel dál podél plotu, sotva popadal dech. Nepatřil mezi sportovce, občas si s Caroline do posilovny zašli, ale nejednalo se o pravidelnou záležitost.

,Možná bych s tím měl začít něco dělat,´ blesklo mu pobaveně hlavou a zastavil se před jednou z nemnoha branek. Když si prohlédl dům před sebou, musel nahlas uznale hvízdnout. Malý rodinný domek byl zdaleka nejhezčí v této ulici a vsadil by své jediné adidasky na to, že i v celém širém okolí.

,Ale to ti mohlo docvaknout, kámo, když si můžou dovolit domácího učitele.´ Travis rozhodně nepatřil mezi závistivce, ale při vzpomínce na svůj malinký dvoupokoják v oprýskaném paneláku se podobnému pocitu jen stěží ubránil.

Zeširoka se usmál a rukou prohrábl své blonďaté vlasy, se kterými to vzdal už na střední. Ať se pokoušel o cokoli, stejně si nějak našly cestu ke své původní chaotické podobě. S tichým přáním, aby nepůsobil jako pouliční vandrák, zmáčkl zvonek na zídce vedle branky. Napočítal sotva do pěti a dveře domu se otevřely. Na prahu stála příjemně vypadající žena s úsměvem na tváři, právě si sundávala zástěru.

„Pojďte dál, je otevřená,“ pobídla ho. Travis si tedy trochu rozpačitě otevřel a vyrazil ke dveřím krytým menší stříškou. Netušil, kam se najednou poděla jeho sebejistota.

Dobrý den, jsem Travis Doyle, přišel jsem na doučování vašeho syna,“ vychrlil ze sebe předem připravenou větu, snažil se nedat na sobě nervozitu znát a podal ženě ruku. Ta mu ji s pobaveným zachichotáním stiskla.

„Clair Harrisonová, těší mě,“ ustoupila trochu ode dveří, „jen pojďte. Už na vás čekám.“

,No sakra,´ polkl blonďák nasucho, nadechl se a vstoupil do útrob domu. Sotva za ním zavřela dveře, spustil: „Velice se vám omlouvám, paní Harrisonová, za svůj pozdní příchod! Slibuji, že víckrát se to už nestane!“

Zavrtěla hlavou, až ji do kulatější tváře uhodily středně dlouhé černé vlasy, a zasmála se. Na to, že jí mohlo být přes čtyřicet, byl její hlas příjemně melodický a hřál na duši. Typická matka.

„Nic se nestalo, nedělejte si s tím hlavu,“ ujistila jej a on si mohl oddychnout. Žádná fúrie. „A prosím, říkejte mi Clair, s „paní Harrisonovou“ se cítím na šedesát.“

Na to Travis s radostí přistoupil, ta žena se mu líbila. Tak trochu mu svým humorem připomínala vlastní mámu. Což bylo na jednu stranu i docela děsivé...

Z úzké chodbičky, plné fotek a obrázků na stěně, zamířila Clair doleva do obývacího pokoje, za ní poslušně ťapkal Travis a zvědavě se rozhlížel. Další hvízdnutí tentokrát zadržel v sobě.

„Dáte si něco k pití?“ zeptala se Clair, svýma čokoládovýma očima tvaru mandlí mladíka pobídla, aby se posadil, a rovnou zamířila do dalších dveří vpravo, vedoucích do kuchyně.

„Ano prosím, stačí voda!“ Přestože z něj většina nervozity již opadla, ještě pořád se v cizím domě, navíc tak vkusně zařízeném, cítil nejistý. S nemalými rozpaky se usadil doprostřed hnědé kožené pohovky, táhnoucí se přes tři čtvrtiny stěny vedle dveří. Místnost byla malá, avšak neuvěřitelně útulná, laděná do všelijakých odstínů hnědé barvy. Obě okna vlevo byla otevřena dokořán, meruňkové stěny obýváku zářily. Když se podíval před sebe, do oka mu ihned padla velkoplošná televize, DVD přehrávač a pár dalších vymožeností technologie, které si zatím sám nemohl dovolit.

,Zatím! Až se budu v penězích rochnit jako prase, to bude teprve život!´ sliboval si v duchu, shodil si z ramena tašku a položil ji do klína. Snil o velkém domě, ve kterém budou s Caroline bydlet, o obrovské televizi, kde by se mohl dívat na své oblíbené dokumentární pořady, o úžasně rychlé nablýskané motorce, o kterou by se s energickou přítelkyní občas hádali. Oba dva by si našli vyhovující a výnosnou práci, stoupali by spolu výš a výš...

Ze snění Travise vyrušilo cinknutí skla o sklo, jak Clair položila dvě skleničky s Coca Colou na konferenční stolek před ním. Byl navrácen do reality, kde s Caroline sdíleli nuzný byt a on byl stále nulou, která si právě našla svou první podřadnou práci.

Začátky bývají krušné, obzvlášť pokud jste poctivě studovali a nemáte peníze. Život není pořád jako peříčko, přestože byl Travis spíše optimista, tohle moc dobře věděl. Jak moc to ale může být složité, to měl mladík s hlavou plnou ideálů zjistit velice brzy.

Clair se usadila do jednoho ze dvou taktéž kožených křesel, uhladila si lehkou domácí sukni pleťové barvy, sahající pod kolena, a zadívala se na chlapce před sebou. Klidně by s jejími čtyřiceti pěti lety mohl být jejím synem. Možná i proto neváhala, a když odpověděl na inzerát, který dala do novin, přijala jej ihned.

„Takže, Travisi, vám je dvacet tři let, mám pravdu?“ začala nepřestávajíc se usmívat a počkala, až mladík přikývne. „Nedávno jste vystudoval přírodovědeckou fakultu, bakalářské tříleté studium. Předpokládám, že ještě nejste nikde zaměstnán..?“

Trochu upil vychlazené Coly, aby se zbavil sucha v krku, a odkašlal si. „Ano, tohle je moje první práce, jestli to tak můžu nazvat.“

„Nechystáte se studovat dál? Nemáte ani vyhlédnuté místo v nějakých laboratořích?“ zajímala se Clair a dívala se Doylovi zpříma do jeho zelenomodrých očí.

„Na magisterské studium se chystám, ale to až po čase, až se trochu zařídím. Co se týče těch laboratoří, nemám,“ zavrtěl Travis hlavou se smíchem. Neobtěžoval se s vysvětlováním, že nehledě na jednu dvě krátké stáže, které podstoupil, hned tak by ho do laboratoře k výzkumu nevzali, pokud by neprojevil nějaké mimořádné nadání. Školu vystudoval, to ano, ale jen díky píli a chuti to zvládnout. Nepatřil k té hrstce studentů, k té takzvané elitě, kteří to měli v sobě a stačilo jim týden před zkouškami prolistovat skripta. Možná proto byl na sebe tolik hrdý. Možná proto teď hodlá doučovat...

Clair přikývla, zjevně byla s odpovědí spokojená. Na chvíli bylo ticho a oni mohli slabě slyšet hudbu, která vycházela z patra nad nimi. Travis skladbu poznal a napadlo ho, že by to doučování nemuselo být až tak špatné.

„Mohu se zeptat, kde bydlíte? Pokud byste musel dojíždět, uhradím jízdné k těm dvanácti librám za hodinu, které jsem původně nabízela.“

„Nedávno jsem se sem do Southamptonu nastěhoval, bydlím jen pár bloků od vás, s tím si nemusíme dělat starosti.“

„To je osud,“ zazářila Clair a trochu se narovnala, aby tolik nehrbila záda, jak jí doktor radil. Travis poněkud zmateně zamrkal, ale nechal to být. „Proč jste se tak najednou přistěhoval? A zrovna sem?“

„Kvůli práci.“

„Práci?“ Claiřino obočí proťalo pár vrásek, jak jej nakrčila.

„Přítelkyně,“ dodal rychle Travis, když mu došlo, proč se paní Harrisonová tak mračí. „Moje Caroline si tady našla práci v místním divadle.“

Žena se opět rozzářila jako sluníčko. „Ráda chodím do divadla! Mají hrát Doktora Jekylla a pana Hyda, bude tam vaše přítelkyně hrát? Bylo by to skvělé, šla bych se na ni podívat!“

Mladík odložil tašku z náruče vedle sebe a polichoceně za svou milou se zavrtěl. „Vzali ji nedávno, takže nečekáme, že bude hned hrát, ale v příštím představení by se měla objevit.“ Začal se pomalu uvolňoval úplně. O Caroline se ale bavit nechtěl, rád by přešel k jádru věci. Proto se znovu napil Coly, nechal Clair, aby mu ještě poblahopřála, a zůstal zticha v domnění, že jí to dojde.

„Teď, co se týče toho doučování,“ polkla chladivý nápoj a po jejím úsměvu nebylo ani stopy. „Co se týče doučování... Můj syn, Edward – je mu sedmnáct – musí být v září přezkoušen z celého třetího ročníku, aby mohl postoupit do čtvrtého. Jelikož je květen, moc času nezbývá, proto bych se ráda dohodla na návštěvách pětkrát týdně kolem pěti až šesti hodin. S přestávkami na jídlo, samozřejmě, můžete si říct o cokoli.“

Travisovi se až zatmělo před očima. Dvanáct liber za hodinu, to by měl za den přes šedesát liber a za týden... No bože!

„Představovalo by to moc velký problém?“ Obličej Clair už nebyl tolik vlídný, dokonce by ho i dokázal zastrašit nebýt vidiny peněz, která mu sedla na mozek.

„Ne, určitě ne. Caroline taky nebude často doma, bude muset zkoušet, aby se prosadila a přesvědčila ředitele o svém talentu. Stejně nic jiného na práci nemám a nějak vydělávat musím, takže s tím rozhodně problém nemám,“ přesvědčoval ji Travis horlivě, až mu vzrušením zčervenaly tváře. Až tohle Caroline řekne! Nájem mají zaplacený předem na tři měsíce a do té doby si může vydělat docela slušný balík na sotva vystudovaného kluka bez zkušeností.

„To jsem opravdu ráda.“ Hlas paní Harrisonové opět zjihl. „Vystudoval jste přírodní vědy a přesně tohle byste měl Edwarda doučit za celý třetí ročník. Chodí na přírodovědné lyceum a chtěl být... chtěl by být doktorem.“

To já taky, ale nedostal jsem se. Travisův zájem zase o něco stoupl. Potlačil nostalgické vzpomínky z doby, kdy držel v ruce dopis z lékařské fakulty, a přikyvoval. Tohle bude hračka.

Než vás však Edwardovi představím, musím vám říct ještě něco,“ znervózněla zničehonic Clair, přehodila si nohu přes nohu a poprvé za tu dobu sklopila pohled k zemi. Světlovlasý mladík nechápavě natočil hlavu na stranu a nespouštěl z ženy oči. Co ta změna?

Jen do toho, mě už od téhle práce ničím neodradíte,“ pokusil se ji povzbudit a lehce se zasmál. Za takový prachy zvládnu cokoli!

Obrazek

Co myslíte, zvládne to Travis? :) Neví ani zdaleka, co ho čeká...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(Iva, 13. 8. 2010 16:40)

Asi tuším nejaký zaskočený výraz v ďalšej kapitolke :P Idem si to pekne zistiť :P :) Krásne

Meybe

(Neru-chan, 29. 6. 2010 12:46)

ale jó mohl by..čistě teoreticky xD
No hajaku dááááááál vipadá to slibně :D

. . . .

(Walentine, 25. 6. 2010 17:14)

nechci rypat, ale.. Nechtěl Travis zpočátku vodu, nedostal Colu a nenapil se potom vody? :D


Těším se. Prosím, napiš něco krásného o lásce. O něze a bolesti. O tom, jak mu Černovlásek začne nakonec věřit. :) Kéž bych měla ještě sílu psát takové věci.

Zláááá

(verasy (verasiny-povidky.blog.cz), 15. 6. 2010 20:21)

hej, to není fér! já tu po dovolené příjdu plná nadějí na nový díl učitele a ono...nic! :( Zlááááááá

Holt, amnesie je sviňa XD

(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz),, 31. 5. 2010 17:25)

Už vím c jsem chtěla XD Jaká Caroline *už si brousí nože?? XD

Jůůůůů..konečně....jůůů

(Verasi (verasiny-povidky.blog.cz), 31. 5. 2010 17:23)

To si myslí borec XD jen ať mu to Edík natře XD Já takové věčné optimisty moc nemusím XD Já jsem něco mezi bláznem a optimistou XD Povídka moc moc krásná, ale já už se těšila že se ti dva potkají, ale budu věrně čekat dokud se tak nestane :D Jinak....mám mamka bouli? Chudáááček. To á kdybych věděla že je mamka za mnou tak udělám to samé XD No problem :D Ale pospěš s tím dalším *psí oči* až se vrátím z dovolené ať mám co číst :D chtěla jsem sice ještě něco *zamyšleně se šrábe na hlavě* ale už nevzpomeu co XD

moje bujná fantazie .......

(sisi/ctenar, 30. 5. 2010 17:02)

zvoádne !musí! co ztoho bude! dál dál!!!!! poskakuje div se nepřevrátí!

---

(Hirotana Naoto, 30. 5. 2010 16:41)

ou Edward mu asi dá pěknou sodu,co?skvělý díl těším se na pokračování!!!XD
máš skvělé povídky...XD

*MHAHAHAAA!*

(Aya Yai, 30. 5. 2010 14:11)

Chudáček Travis... ten to bude mít, ale složité, až pozná co je Edík zač :D Nechci být zlomyslná, ale přepadá mě z toho taková lehoučká radost xD
Ale jenom malililililinkatá :DDD Rozhodně se ale těším na další díl, tohle bylo perfektní navnadění a z vidiny jejich setkání se mi na tváři roztahuje široký úsměv...
Jen... c- co ta Caroline? xD Co to je? Ale ne, jen jsem přehnaně zaměřená na shonen-ai... stane se :D Ale i tak... vrrrrr xDDD

ale joooo

(Kira, 30. 5. 2010 12:33)

on to dá! věří mu. hlavně nee-chan, CO TO KRUCI BYLO, ŽE JE TO KRÁTKÝ A NIC TAM NENÍ?! grrrr! jop pak se s tebou ještě domluvím na tu povídku, ju?

 

Portrét