Zrádný Silvestr
Zrádný Silvestr
Bylo právě 31. prosince a už se pomalu schylovalo k večeru. Oblohu zalévaly rudé paprsky téměř zapadlého slunce a venku bylo rušno. Každý chtěl poslední den v roce oslavit podle svého, ale snad všichni se shodli na tom, že doma rozhodně nezůstanou. Kdo by taky slavil Silvestra doma u televize než aby byl venku buď s rodinou, nebo přáteli?
Popravdě řečeno, minimálně jedna osoba by se našla určitě, ta, která s nikým nic oslavovat nechce, ale je tu jeden problém- ten dotyčný nemá žádný domov, kde by trávil většinu svého volného času. Takže ho tráví potulováním se venku.
Snad jste pochopili, že se jedná o našeho malého, věčně nabručeného a nespokojeného Hieiho. Ploužil se parkem, který byl jako jedno z mála míst poměrně vylidněný, s utrápeným pohledem. Připravte si své fotoaparáty, vážení, tohle se totiž jen tak nevidí. A být vámi, ani je neschovávám. Kdo ví, při čem se vám podaří Hieiho ještě nachytat…?
Hiei se jedním skokem vyhoupl na jednu z větví sakury a znuděně si povzdychl. Většinou má sice špatnou náladu, ale dnes ji má snad dvojnásobnou. Chvíli sledoval skupinku potrhlých dětí, která se už pomalu chystala na odbití půlnoci, ale po pár minutách ho to přestalo bavit. Nesnáší dny, kdy se něco slaví. Asi to bude tím, že až příliš často pobývá v lidském světě, ale poslední dobou se příšerně nudil a na návrat do Zásvětí zatím ani jednou nepomyslel. Musel uznat, že chvilka odpočinku mu neuškodí, ale teď má toho klidu přespříliš. Teď to na něj nejspíš všechno dopadlo, ale připadal si strašlivě osamělý. Seskočil z větve na zem, dopadl lehce jako kočka a dal se při chůzi parkem do přemýšlení. Nejraději by šel za Kuramou, s ním si vždy rozuměl nejvíce, ale ten odjel s rodinou přes vánoční svátky do Hongkongu. Zbývali už tedy jen dva- Yusuke a Kuwabara. Hiei Kuwabara zamítl ihned, ti dva se spolu nesnesli v jedné místnosti. Takže na něj zbyl Urameshi, pokud je tedy doma. Hieiho obličej se zachmuřil ještě více, takže skupinka, která šla přímo naproti, se mu velkým obloukem vyhnula. Když nad tím vším Hiei tak přemýšlel, uznal, že jestli nechce pojít nudou, bude se s Urameshim muset spokojit. Přece jen, jestli se má rozhodnout mezi ním a Kuwabarou, hlasuje pro Yusukeho všemi dvaceti, i s prsty na nohou. Navíc, Yusukemu opravdu důvěřuje a záleží mu na něm. Strčil si tedy ruce do kapes svého černého pláště a loudavým, nezaujatým krokem zamířil k Yusukeho bytu.
***
Netrvalo dlouho a Hiei stál pod ne moc vysokým panelákem. Jednou mu Kurama ukazoval, že Yusuke bydlí ve čtvrtém patře. Hiei sice skákat uměl, to jo, ale až tam by najednou nevyskočil. Neměl tudíž jinou možnost než se nahoru proskákat. Aniž by se ujistil, že se nikdo nedívá, odrazil se od země a vyskočil na parapet ve druhém patře. Naneštěstí si ho majitelé bytu všimli a vyděšeně zaječeli. Hiei jen protočil oči v sloup a vyhoupl se na Yusukeho parapet. Tiskl se k oknu, aby ho neviděli zvědavci, kteří se vykláněli ze svých oken, aby se podívali, co se to děje. Trochu nejistě zaťukal na okno a čekal na odezvu. Připadal si jako idiot, když tam tak klepal a nic se nedělo.
,,No nic, asi není doma…“ pomyslel si zklamaně a otočil se, aby seskočil zpátky na zem, když se najednou okenice otevřely a něčí ruce ho stáhly dovnitř. Hiei tohle nečekal a po zádech se svalil na podlahu.
,,Panebože, Hiei! Neřekl jsi mi, že se stavíš! Vždyť tě mohl někdo vidět!“ slyšel nad sebou dobře mu známý hlas. Vstal ze země, tahle nepříliš důstojná poloha se mu nelíbila, a navíc si připadal ještě menší než obvykle. Pohlédl na Yusukeho, a vzápětí ztuhl. S vytřeštěnýma očima zíral na jeho boji vypracované tělo, chlapec totiž na sobě měl jen ručník kolem pasu.
,,J-já…ehm..no…Pozdě, už mě viděli. Nechápu, proč kolem toho dělají takový humbuk,“ vykoktal ze sebe a díval se všude, jen na něj. Yusukemu nejprve nedošlo Hieiho podivné chování, pak mu to ale svitlo.
,,Počkej tady, jen na sebe něco hodím. Do té doby si vymysli pořádný a věrohodný důvod, proč jsi za mnou přišel,“ řekl s pobaveným úsměvem, posbíral ze země nějaké to oblečení a zašel do koupelny. Hiei si oddychl, Yusuke ho takhle dost znervózňoval. Pche, nic si vymýšlet nemusím, pomyslel si uraženě a mezitím se rozhlížel po jeho pokoji. Bylo to něco úplně jiného než Kuramův pokoj. Kurama měl vždy čistě uklizeno a vonělo to tam růžemi, zato tady…Po podlaze se válely všelijaké věci a špinavé oblečení by se našlo všude.
,,Tak co, proč jsi za mnou přišel?“ vytrhl ho Yusuke z porovnávání jeho a Kuramového pokoje. Jak si Hiei s úlevou všiml, měl na sobě jak kalhoty, tak mimořádně slušivou košili. Yusuke se posadil na postel a hlavou pobídl Hieiho, aby se k němu přidal. Hiei to ale ignoroval a posadil se na zem.
,,Dnes je ten…Silvestr, že? Slavíte příchod nového roku?“
,,Jo, ale jak to-“
,,Kurama mi o všem povídal. Tak jsem si prostě myslel…No, zajímalo mě, jak to vlastně slavíte, tyhle věci.“ Hiei se snažil najít vhodná slova, aby to Yusuke pochopil.
,,A proč jsi přišel za mnou a ne za Kuramou?“ podivil se Yusuke a zkoumavě si svého hosta prohlížel. Malý démon se na podlaze neklidně zavrtěl a neodvažoval se na Yusukeho podívat.
,,Kurama není doma, někam odjel se svou rodinou. Za nikým jiným jsem jít nemohl,“ vysvětlil. Yusuke se zamračeně podrbal na hlavě.
,,A proč jsi nešel za Kuwabarou, možná by s tebou šel,“ nabídl mu, ale Hiei se zvedl na nohy.
,,Přece víš, že toho skrčka nesnáším. Ale jestli máš něco na práci, tak já půjdu,“ pokrčil neurčitě rameny a už zamířil k oknu, ale Yusuke vyskočil z postele a zadržel ho.
,,Tak jsem to nemyslel, jen mi to nějak nedošlo. Abych řekl pravdu, jsem docela rád, žes přišel. Původně jsem měl v plánu jít s Keiko do kina, ale onemocněla a Kuwabara pozval Yukinu do města, takže taky nemám s kým slavit. Matka je v hospodě a opíjí se, ale to není žádné překvapení…“ uchechtl se Yusuke a podrbal se na hlavě. Hiei nad poznámkou o Kuwabarovi a Yukině jen zatnul ruce v pěst a chápavě kývl. Nastala chvíle tíživého a nepříjemného ticha.
,,Překvapil jsi mě,“ promluvil Yusuke a nespouštěl z Hieiho oči. Hiei sebou trhl a nechápavě se na něj podíval.
,,Jak to myslíš?“
,,Měl jsem za to, že nejsi typ na oslavy, ale ty mě čím dál častěji mile překvapuješ,“ mínil Yusuke a nad tím faktem se pousmál. Hiei nevěděl, co na to říct ani co si o tom myslet, jen stál u okna a čekal, až Yusuke znovu promluví.
,,Tak kam chceš jít?“
,,Cože?“
,,No slavit. Ve městě jsou různý soutěže a akce, a o půlnoci bude ohňostroj. Mě osobně to ale nijak neláká, takže si taky můžeme donýst alkohol a ožrat se. Jak chceš, vyber si ty.“
,,Co je to „ožrat se“?“
Yusuke vyvalil oči a propukl v záchvat smíchu. Hiei se zamračil, založil si ruce na prsou a na tváři se mu objevil ruměnec.
,,No promiň, ale já ty vaše divný lidský zvyky prostě neznám.“
,,Hádám, že o tomhle ti Kurama nikdy neříkal, co?“ vyprskl Yusuke a potlačoval další záchvat smíchu. Docela rád by viděl Hieiho opilého. Jak by se asi choval…?
,,Proč myslíš, že mi o tom Kurama neřekl?“ zajímal se Hiei a jeho ruměnec rázem zmizel. Yusuke viděl, jak je Hiei zvědavý, a usmál se.
,,Asi si myslí, že to pro tebe není správné,“ pokrčil rameny a sledoval Hieiho reakci.
,,Proč by si to měl myslet, nechápu. Tak mi řekni ty, o co jde,“ pobídl ho Hiei pohoršeně a nechal se unést zvědavostí. Úplně zapomněl na svůj obvyklý kamenný výraz a soustředil se jen na chlapce před sebou.
,,Nevím, jak bych ti to měl přesně popsat, ale…Alkohol je pití, po kterém se cítíš pekelně uvolněně a můžeš si dělat co chceš, aniž by ses cítil trapně. Navíc si nic moc nepamatuješ. Když piješ s kámoši, je to fakt sranda, a teď je pro to super příležitost,“ vysvětlil Yusuke a vstal z postele. ,,Tak co, šel bys se mnou do toho? Nebo raději ne? Připadáš mi nějaký napjatý, alespoň se uvolníš a všechno ti bude jedno.“ Hiei se zamyslel. Prý je to nějaké „kouzelné“ pití…Pak se otočil k Yusukemu a horlivě kývl na souhlas.
,,Jdu do toho. A kde to pití seženeme?“ ptal se a konečně zase v sobě cítil tu ztracenou energii. Konečně se bude něco dít, něco určitě moc zajímavého.U takových věcí věděl, že se na Yusukeho může spolehnout. Alespoň pro dnešek už žádné ploužení po městě. Budu si o něm muset opravit mínění, pomyslel si zamyšleně a prohlížel si Yusukeho, jakoby ho viděl poprvé.
,,V obchodě, zajdu tam. Ty zůstaň raději tady, za chvilku jsem zpátky,“ řekl Yusuke, přehodil přes sebe bundu a za okamžik se Hiei ocitl v celém bytě úplně sám. Měl chuť jít za ním a podívat se, jak to pití kupuje, ale z nějakého jemu neznámého důvodu ho chtěl za každou cenu poslechnout. Vzpomněl si, že se zapomněl zeptat, co to vlastně je ten ohňostroj, ale nechal to plavat. O půlnoci to stejně nejspíš zjistí. Postavil se k oknu a sledoval Yusukeho matnou siluetu ve tmě, jak přechází přes cestu. Vypadal tak obyčejně…Nebyl zvyklý na jeho všední vzhled, většinou ho viděl při soubojích. Nemohl od něj odtrhnout oči a sledoval ho, dokud se mu neztratil z očí. Povzdychl si a šel si sednout na postel. Na místo, kde ještě před chvílí seděl Yusuke…Teď mu nezbývalo nic jiného než čekat. Měl pocit, že tohle jsou snad ty nejdelší okamžiky v jeho životě.
***
,,Tak jsem tady! Promiň, žes musel čekat, ale u pokladny byla řada,“ zvolal Yusuke vesele, když vtrhl do bytu. Hiei sebou polekaně trhl a vyskočil z postele, jakoby udělal něco moc špatného.
,,Tak…Tohle je ten alkohol?“ zeptal se a ukázal na dvě flašky v Yusukeho rukou. Ve skutečnosti to udělal proto, aby zamaskoval rozpaky. ,,Vypadá to jako obyčejná voda.“ Yusuke se jen tajemně pousmál.
,,Jo, to je na tom to divný, co? Tahle ,,voda“ ti pomůže se od všeho odreagovat, všechny starosti budou najednou pryč.“
,,Hele, a ty už jsi to někdy pil?“
,,Já? No to si piš, proto to tak dobře vím. Ale sám bych to nikdy nepil, to pak nemá žádný význam…“ přikývl Yusuke důležitě a užíval si těch okamžiků, kdy věděl víc než ostatní. Položil dvě vodky na psací stůl a sedl si vedle stolu na zem. Hiei dál stál na místě a ani za mák nevěděl, co má dělat. Připadal si jako vyměněný, každou chvíli ho polévala střídavě zima a horko a nohy měl jako z cukrové vaty. Nejraději by odešel a strávil další večer na jedné z větví sakur v parku, ale nechtěl vypadat jako zbabělec, a tak si sedl vedle Yusukeho a čekal, co se bude dít dál.
,,Hele, je ti dobře?“ vyptával se Yusuke a zkoumavě se mu zadíval do očí. ,,Poslyš, jestli to fakt nechceš pít, mě to vadit nebude, nechci tě do ničeho nutit. Pokud mi doopravdy nedůvěřuješ, raději to teda nepij.“ Hieiho obličej se v ten moment zbarvil doruda.
,,Já jsem neřekl nic o tom, že ti nevěřím! Nechápu, proč se pořád takhle ptáš,“ namítl nabručeně a sám si vzal jednu flašku do ruky. Yusuke jen- trochu vykolejeně- pokrčil rameny a chňapl po druhé.
,,Tak tedy na Nový rok,“ prohlásil naoko slavnostně a pořádně se napil. Hiei přikývl a napodobil ho. Jakmile přiložil láhev k ústům, do nosu ho zasáhl silný pach, který by ho mohl snadno odradit. Hiei ale zadržel dech a napil se. Není to tak špatné, pomyslel si, mile překvapen, a s Yusukem pili dál a dál...
***
Asi po půlhodině to u Yusukeho vypadalo ještě hůř než obvykle. Každou chvíli jim někdo rozhořčeně bouchal na dveře, protože ti dva se smáli opravdu příšerně nahlas, ale ani jeden na to nijak nereagoval. Hiei se dostal do nálady už po pár locích, zato Yusuke musel vychlemtat pomalu celou flašku, než to na něj začalo působit, jak byl na alkohol zvyklý. Sám Yusuke se ale divil, co taková vodka dokáže udělat s Hieim- namísto své nabručeného a nepřístupného chování byl malý démon vysmátý, uvolněný a- to hlavní- neskutečně přátelský. Dalo by se říct přítulný.
Možná až moc.
,,Poslyš, Hiei...Nemám- škyt- nemám zajít pro další?“ zeptal se Yusuke a díval se z okna.
,,Ne, nechoď nikam, bude mi tu samotnému smutno...“ namítl Hiei s přihlouplým úsměvem, vstal ze země, přičemž převrhl židli, a vrávoravým krokem k němu přistoupil.
,,Faakt to nechceš?“ ujišťoval se Yusuke, i když mu i mluvení dělalo značné potíže. Hiei jen zavrtěl hlavou a tělem se k němu přitiskl.
,,Já chcu něco jinýho,“ řekl svůdně a vzal ho za ruku. Yusuke ale jakoby ho neslyšel ani necítil.
,,Páni, koukej!“ hvízdl uznale a prstem ukázal na dvě holky v minisukních, které šly právě po chodníku. ,,Hele, kočky, nechcete ke mně zajít a důvěrně se seznámit?“ Dívky se ale jen zachichotaly, zamávaly mu a šly dál.
,,Přestaň s tím...“ zahučel Hiei rozmrzele, že se mu nedostává žádné pozornosti a táhl rozjařeného Yusukeho pryč od okna. Bohužel- nebo naštěstí, jak to kdo vezme- mu nějak nevyšly kroky, uklouzl na prázdné flašce od vodky a poroučel se k zemi. A proto, že se Yusukeho držel za ruku, stáhl ho přímo na sebe. Hiei pod ním zasténal bolestí, protože Yusuke mu dal pěkný loket přímo do obličeje.
,,Sakra, sorry, nechtěl jsem na tebe spadnout...Jseš v pohodě?“ staral se Yusuke rozesmátě a chtěl se z něj zvednout, ale nějak mu to nešlo. Po chvilce zjistil, že mu v tom brání sám Hiei.
,,Jo, jsem v pohodě. Hele, nechceš něco zkusit?“ zeptal se, zatímco si jednou rukou třel líc a druhou držel Yusukeho stále na sobě. Yusuke sebou přestal šít, jak se snažil vymanit z jeho sevření, a podezřívavě se na něj podíval.
,,A co chceš proboha tady zkoušet? Na nic tu není místo, ani na ten boj...“ namítl a netušil, co má opilý Hiei v úmyslu.
,,Však já už jsem něco malého vymyslel. Třeba se nám to bude líbit, nevím. Proto to chci zkusit,“ vysvětlil Hiei a téměř ďábelsky se usmál. V normálním stavu by na to Yusuke nikdy nepřistoupil, ale protože si ho alkohol zcela podmanil, ovládla ho zvědavost a horlivě přikývl.
,,Tak jo, za zkoušku nic-“ začal zamyšleně, ale byl neurvale přerušen. Hiei se, aniž by ho pustil, překulil tak, aby byl on sám nad ním. Yusuke překvapeně zamrkal a ve tváři se mu zračilo nepředstírané ohromení. Hiei se na něj s mírně přivřenýma očima zadíval, až pohledem skončil u jeho rtů. Tolik by je chtěl...Ale proč taky ne...Yusuke neměl ani ponětí, k čemu se to začíná schylovat, ale nechal se překvapit a nijak se nebránil. Líbil se mu fakt, že na něm Hiei leží a má nad ním kontrolu, ještě nikdy nic podobného necítil. Hiei se k němu přiblížil, zavřel oči a svými rty jemně, téměř neznatelně přejel po těch jeho a čekal na nějakou odezvu. Lehce se zamračil, když nic necítil, a trochu přitlačil, jenže Yusuke s očima nevěřícně dokořán se ani nepohnul. Odtáhl se od něj a uraženě si odfrkl.
,,Nelíbí se ti to?“ zeptal se zklamaně a pátravě si ho prohlížel. Yusuke si jazykem pomalu přejel po horním rtu, pak i spodním.
,,Líbí, moc,“ přisvědčil s nanejvýš spokojeným hlasem, přitáhl si ho za pas k sobě a tentokrát přebral iniciativu on a Hiei se nechal líbat. Oba úplně zapomněli, kde jsou a co jsou zač, existovali jen sami pro sebe a stejně tak si to i dokazovali.Byli do líbání tak zapálení, že za chvíli jim oběma chyběla trika. Zašli by mnohem, mnohem dál, kdyby jak na zavolanou nezačala odbíjet půlnoc a lidé venku nevýskali a nespouštěli rachejtle a různé ohňostroje. Yusuke i Hiei sebou polekaně trhli, s, pořád ještě, zastřenými výrazy a udýchaně se od sebe odsunuli.
,,Tak...Tohle je ten ohňostroj, o kterém jsem ti říkal. Pojď k oknu, je to fakt paráda, budeš zírat,“ prohodil Yusuke s úsměvem ročního dítěte a jakoby se nic nedělo, přešel k oknu. Hiei si povzdychl. Jeho nějaké lidské zvyky a radost z nich nezajímaly a nechápal jejich význam, chtěl jen jedno, a to mu teď právě uteklo. Byl znovu vybídnut, a tak se postavil a odšoural k Yusukemu.
,,No podívej se na to, není to nádhera? Tohle u vás v Zásvětí nemáte, že?“ ušklíbl se Yusuke a objal Hieiho kolem ramen. Hiei se k němu přitulil a s výrazem absolutního nezájmu zvedl oči k nebi. V tu ránu oněměl úžasem a překvapeně vydechl. Yusuke jen spokojeně přikyvoval, byl za tuhle reakci moc rád.
,,To...To je...“ koktal Hiei a nebyl s to se vyjádřit. Pro tu krásu, pro tu oblohu, která hrála všemi možnými barvami, na které si byl schopen vzpomenout, nenašel vhodná slova, která by přesně vyjadřovala jeho pocity. Poprvé ve svém životě neochotně zalitoval, že vyrůstal v Zásvětí, kde znal jen zabíjení a krádeže, žádnou lásku ani přátelství.
„Jo, já vím,“ přerušil Hieiho Yusuke, aby ho ušetřil zbytečných řečí. Protože on to věděl, moc dobře znal ten pocit uchvácení.
„Ať žije Nový rok!“ křikl z okna a partička dětí pod jejich okny se pobaveně zasmálo. Hiei, i když absolutně nechápal, proč to dělá, ho napodobil.
Takhle u okna strávili další příjemnou půlhodinu, než Hiei odvrátil pohled od oblohy a věnoval ho Yusukemu. V očích se mu zračila nejen radost, ale i vděk, který k němu v tuhle chvíli pociťoval nejvíce.
,,Takhle jsem se ještě nikdy necítil,“ poznamenal hlasem kupodivu lehce zahořklým a začal přecházet po místnosti jako netrpělivá šelma v kleci. Yusuke odtrhl oči od mírnících se slavností a lehce překvapeně pohlédl na Hieiho pochodující siluetu. Hiei Yusukeho tázavý pohled zachytil a na místě se zastavil.
,,Myslím to vážně,“ pousmál se a založil si ruce na prsou. ,,Nikdy jsem nic podobného neviděl ani necítil. Nerad to přiznávám, ale závidím ti tvůj způsob života.“ Yusuke na něj vytřeštil oči a poprvé za tu dobu si uvědomil zimu, která se k nim dostávala dokořán otevřenými okenicemi. Roztřásl se po celém těle a rychle okna zavřel. Nevěděl, co by mu měl na něco takového odpovědět, ani si nebyl pořádně jistý, že jeho slova doopravdy pochopil. Došel doprostřed místnosti a zvedl z podlahy své triko.
,,Je tu docela zima, nemyslíš? Matka by se měla každou chvíli vrátit z hospody a pochybuju, že by byla ráda, kdyby tě tu viděla, promiň,“ blábolil to první, co ho zrovna napadlo a otočil se k němu zády. Začal totiž pomalu střízlivět a neměl z toho nijak dobrý pocit. Hiei protáhl zklamně obličej a chtěl něco namítnout. Chtěl tu zůstat a být s ním. Udělal k němu krok. Pak další, a už se ho chystal zezadu obejmout, když v tom oba zaslechli chřestění klíčů a následné cvaknutí zámku, jak Yusukeho matka Atsuko otevřela dveře a vešla dovnitř.
,,Yu-usuke!“ zvolala z chodby a oslovený chlapec ihned poznal, že jeho matce dělá mluvení jisté potíže. Sotva odlepí jazyk z patra, pomyslel si věcně Yusuke a pomáhal Hieimu obléct triko a plášť.
,,Opravdu musím jít?“ zeptal se Hiei naposledy prosebně, ale Yusuke se vší samozřejmostí důrazně přikývl a jemnými pohyby ho začal strkat směrem k oknu.
,,Mrzí mě to, ale jo. Hlavně nevyveď žádnou blbost,“ promluvil šeptem a trhnutím okno otevřel. Pro jistotu mu pomohl vyskočit na parapet a celou dobu ho držel za ruku.
,,Tak zatím, Yusuke,“ usmál se Hiei, vytrhl se mu a skočil až dolů na zem do trávy. Yusuke čekal se zatajeným dechem a pozorně ho sledoval, ale k jeho úlevě dopadl Hiei na nohy. Zamával mu a rychle okno zavřel, slyšel tlumené kroky mířící do jeho pokoje a byl by hrozně nerad, kdyby jeho opilá máma zjistila, že měl ve svém pokoji neznámého kluka. V tomhle stavu by jí samozřejmě nic nedošlo, ale později by mohla pojmout podezření. Sotva okenice zabouchl a otočil se čelem ke dveřím, do pokoje vešla Atsuko.
,,Takže tady jsi!“ zavyla a rozesmála se na celé kolo. Yusukeho okamžitě ovanul pach tvrdého alkoholu, který měla Atsuko v lásce.
,,Kde jinde bych byl,“ zahučel otráveně a dřepl si na zem pro prázdnou láhev od vodky. Atsuko okamžitě přiskočila k němu a vytrhla mu flašku z rukou.
,,Á, já jsem to věděla! Tys taky chlastal, že jo? Koho jsi tu měl? Ty Keiko podvádíš?“ vyjela po něm a smála se od ucha k uchu. Yusuke si jen povzdychl a protočil oči v sloup, na tohle opravdu neměl chuť odpovídat. Atsuko mu začala rozpustile cuchat vlasy, takže Yusuke vypadal, jakoby se křovím prošel tam a přes něj zase zpátky.
,,Nech už toho, nikdo tu nebyl, pil jsem sám. Koho bych tu asi tak měl mít, nevíš?“ prskal nesouhlasně a vysmekl se dalšímu jejímu útoku na jeho vlasy. Atsuko si ho chvíli prohlížela skelným pohledem, pak ale jen pokrčila rameny a odstoupila od něj.
,,No jak myslíš. Ale já stejně brzo zjistím, co je ta holka zač,“ mrkla na něj spiklenecky a za Yusukeho nesouhlasného brblání odešla s pobrukováním z pokoje do kuchyně, kde šla nejspíš do lednice hledat něco dalšího, co by mohla vyzunknout. Yusuke jen kroutil hlavou, v tomhle stavu své matce určitě nic nenamluví. Je ještě tvrdohlavější, než když je střízlivá, pomyslel si znechuceně, nechal nepořádek nepořádkem a šel si lehnout do postele. Události dnešní noci mu ale nedaly spát a dopřály Yusukemu odpočinek až dvě hodiny před úsvitem.
***
Yusukeho víčka se chabě zachvěla díky prudkému přívalu ranního slunce, jehož paprsky nemilosrdně proudily skrz okenice a udávaly tak signál ke vstávání. Ať dělal Yusuke, co chtěl, slunce si k němu vždy našlo cestu, a tak mu nezbývalo nic jiného, než své čokoládově hnědé oči konečně nechat napospas světlu. Zvedl se v lokti a pomalu si sedl, až pod ním zaúpěla postel.
,,No to je dost, že ses vzbudil,“ ozval se ode dveří uštěpačný hlas Atsuko, která se ležérně opírala o futra. Jako obvykle, kocovina se nedostavila, za což byl Yusuke neskonale vděčný. Jen velmi nerad by lovil její hlavu ze záchodové mísy, jako to dělával, když Atsuko s pitím začínala, což ovšem bylo hodně dávno.
Yusuke se letmo podíval na budík, kde ručičky hlásaly něco kolem deseti hodin dopoledne. Vztáhl ruce daleko nad hlavu, zahmouřil oči a protáhl si ztuhlou páteř jako kočka. Když oči znovu otevřel, Atsuko už ve dveřích nestála a ocitl se v pokoji opět sám. Svlékl ze sebe propocené triko, které měl na sobě včera celý den, a v tu chvíli ho polilo navzdory vlhkému vzduchu horko. Včera v noci...
,,Panebože, co jsem to udělal...?“ zděsil se potichu nad sebe samým a schoval si tvář v dlaních. Přemýšlel, jak se to mohlo stát, a jako červík ho hlodalo černé svědomí. Nebudu se Keiko moct podívat do očí, pomyslel si zoufale a proklínal se, jak mohl něco takového vůbec dopustit.
***
Zato Hiei, ten se s něčím takovým ani netrápil. Ráno se probudil na jedné z laviček v parku. První, co uviděl, když otevřel oči, byly drobné, udivené obličeje malých dětí, které si ho udiveně prohlížely. Hiei sebou trhl a prudce se posadil. Chvíli se kolem sebe zmateně rozhlížel, když si pak všiml skupinky dětí.
,,Co je?!“ utrhl se na ně nevrle a děti se rozprchly do všech stran jako zahnané krysy. Neměl na nějaké okukování náladu, příšerně ho bolela hlava a bylo mu špatně. Nevěděl, kolik je hodin ani co je za den, natož aby si ještě pamatoval, co se včera událo. Neměl ani ponětí, čeho se dopustil a co všechno svým chováním způsobil. Hiei měl opravdu štěstí, že si nic nepamatoval, dokonce ani to, že vůbec někde byl. Pomalu se zvedl z lavičky, a aniž by se mu zamotala hlava, vydal se ke svému oblíbenému stromu, kde každou noc přespával. Celou cestu dumal nad tím, co se mohlo stát, že ho všechno tak příšerně bolí a že se neprobudil na „svém“ stromě, ale na lavičce. Když ale opět usedl na jednu z nejvyšších větví stromu, starosti z něj opadly a on to nechal plavat, ostatně jako vždycky, když si z něčím nevěděl rady. Ale toho zvláštního, šimravého pocitu v podbřišku, který se dostavil, jakmile se snažil na něco si vzpomenout, se ještě dlouho nezbavil...
Komentáře
Přehled komentářů
bylůo to supr,mam rada Hieiho,ale tohle bych necekala
FDHZTJTUFIJTFUKJ
(JJJFDHTZDJHRDTH, 15. 9. 2009 15:39)FUJ MÁŠ TAK HNUSNEJ BLOG BLÉ FUJ!!!!!!!
mnoo
(hiei, 13. 11. 2008 8:19)i kdiž nemám rád tihle teploušovini tak se mi to docela líbilo
To yaoi-fan
(Kagome/Kurama, 2. 7. 2008 10:55)Hiei a Kurama? No...Mohla bych se pokusit, ale opravdu nevím, kdy to bude, protože píšu Splněný sen a na YYH jsem dlouho nic nenapsala...Snad bude nějaký nápad xD Pokusím se!
cool
(yaoy-fan, 1. 7. 2008 14:37)ujde to nechces napr pre mna napisat neaku ff hiei+kurama???
Nic moc
(naru-sasu, 13. 6. 2008 20:22)Lepší pár je Kurama/Hiei.Ale tohle zas tak špatný není.
uuuzo!
(ajana, 13. 2. 2010 12:07)