Akai no Mangetsu
Akai no Mangetsu
Rudý úplněk
,,Dnes je úplněk.“ Připomněl Neo svému společníkovi,sedícímu v tmavé místnosti naproti němu.
,,Jo,musíme jít.“ Přikývl Seiji a s povzdychem vstal.Přešel k oknu a roztáhl závěsy.Venku se už pomalu stmívalo a oblohu zalévaly rudé paprsky právě zapadajícího slunce.Vysoko nad temnými mračny se pomalu začal rýsovat měsíc.Seiji se s utrápeným pohledem otočil k Neovi.
,,Je mi jí líto.“ Prohlásil Neo smutně a upřel své šarlatové oči na Seijiho.
,,Mě taky,ale máme své rozkazy.Nemůžeme si dovolit je neuposlechnout.“ Řekl Seiji trpce a přešel k němu.Přiklekl si k jeho židli a jemně ho pohladil po tváři.Neovy rty se zvlnily do lehkého úsměvu.
,,Jo,já vím.Ale není to vůči ní fér,nemůže za to.Je to ještě dítě,a už toho prožila tolik strašného.“ Po Neově tváři sklouzla slza lítosti.Seiji ji překvapeně pozoroval,a pak k ní natáhl ruku a setřel ji.
,,Máš pravdu,Neo.Ale jsme vědci,nemáme navybranou.“ Zavřel Seiji smutně oči,zvedl hlavu a jemně ho políbil na rty.Neo ho vděčně přijal,tohle bylo jejich jedinou útěchou.Odtáhl se a vstal.Společně otevřeli dveře místnosti do temné chodby.Šli po schodech dolů do sklepení.Jeden k druhému se tiskli co nejblíže,jak scházeli dolů,byla jim větší a větší zima.Na zdech visely svítilny,bez kterých by nebylo vidět ani na krok.Oba šli mlčky,dokud nesešli schody a nedorazili do další tmavé,vlhké chodby.Zde už žádná světla nebyla,Seiji proto vytáhl z kapsy svého bílého,vědeckého pláště baterku.Asi tři metry před koncem chodby se zastavili.Seiji zvedl baterku trochu výš a posvítil na malou místnost za mřížemi.Místnost se zdála být prázdná až na pouhou špinavou,natrhlou matraci.malým,taktéž zamřížovaným okénkem u stropu proudily dovnitř poslední rudé paprsky slunce,které ohlašovaly,že obávaná noc se neprodleně blíží jako predátor k nebohé kořisti.Tou kořistí byla malá,jedenácti-letá dívenka,sedící v koutě co nejdál od okna.Její nevinné,pomněnkově modré oči vyděšeně hleděly na odraz světla a očekávala změnu narudlého světla v měsíční svit.Ano,to bylo to,čeho se malá Mayumi bála ze všeho nejvíc-svit Měsíce v úplňku.Seiji s Neem odemkli zámek a s vrznutím mříže otevřeli.Mayumi leknutím nadskočila a oči upřela na pár přicházejících vědců.Oba vešli dovnitř a těžkými kroky k ní přešli.
,,C-co zase chcete?“ vydala ze sebe vystrašeně Mayumi a mimoděk se tiskla blíž ke stěně.Ani si nevšimla,že po rameni jí pochoduje velký,ohavný pavouk.
,,Neboj se,Mayumi-chan,brzy to už skončí,slibuju.“ Promluvil Seiji něžným,uklidňujícím hlasem a přidřepl si k ní.Nea bodly u srdce výčitky svědomí a stěží potlačoval slzy.Mayumi k Seijimu vzhlédla s nepatrnou nadějí,kterou měla na tváři vepsanou.
,,Opravdu?A můžu pak jít domů k mamince?“ zeptala se a na tvář se jí vloudil malý úsměv při vzpomínce na matku.Než ale Seiji stačil cokoliv dalšího říct,dívčin úsměv povadl a na řasách se jí zatřpytily drobné slzy.
,,Nemůžu,ten pán mi to říkal.“ Odpověděla si zahořkle sama a odvrátila hlavu. Seijiho i Nea to zaskočilo a oba ji zaujatě poslouchali.
,,A co přesně ti ten…pán říkal?“ zeptal se Neo zvědavě a stejně jako Seiji si k ní přidřepl.
Mayumi nedůvěřivě do Neových očí pohlédla,ale ten pocit z ní okamžitě opadl.
,,Nemáš právo se vracet.Zrůdy matky nemají a taky nemají žádný domov.“ odrecitovala přesně tak,jak to slyšela. Seiji a Neo si vyměnili zamračené pohledy.
,,Už brzy se odtud dostaneš,slibuju.Ale ještě dnes to musíš vydržet.Prosím.“ dodal Seiji,když viděl,jak Mayumi zoufale protáhla obličej.
Neo zatahal Seijiho za rukáv,a když se k němu Seiji otočil,ukázal na pruh světla na podlaze,který začal pomalu měnit barvu.Seiji přikývl,že rozumí a s prosebným pohledem se otočil zpátky k dívence.
,,Mayumi-chan,zavři oči,ano?“ požádal ji s předstíraným úsměvem.Do zpěvu mu rozhodně nebylo,když musel udělat něco takového malé holce.
Mayumi se podívala směrem k Neovi,a teprve až Neo přikývl,drobnými ručkami si zakryla obličej.Seiji vytáhl z kapsy pláště velkou injekční stříkačku se zlovolně vyhlížející zelenou látkou.Přestože se to Seijimu ani Neovi nijak zvlášť nelíbilo a nesouhlasili s tím,Seiji musel Mayumi jehlu vpíchnout do krku.Sotva jehla projela kůží až k tepně,Mayumi vyjekla bolestí,ruce jí spadly do klína a upírala na ně vyděšeně oči,ale hnout se nemohla,poněvadž látka v jejím těle způsobila úplnou strnulost.Po chvíli Seiji s bolestným výrazem jehlu vytáhl a ihned ji štítivě předal Neovi,který ji v mžiku uložil do černého pytlíku s rudou značkou vlčí hlavy.
,,Promiň mi to,Mayumi.“ hlesl Seiji potichu,políbil ztuhlou dívku do vlasů a za doprovodu jejích ublížených a vyčítavých pohledů spolu s Neem odešli.Výčitky svědomí je tížily natolik,že zapomněli její mříže zamknout.
Mezitím co Seiji s Neem vystoupali po schodech zpět do jejich pokoje,stříbrné světlo měsíce dopadlo na Mayumi.Její drobné tělo znenadání začalo mohutnět a z kůže vyrašily chomáče hustých černošedých chlupů.Normálně by sebou Mayumi trhala a házela,nemluvě o výkřicích způsobených nesnesitelnou agónií bolestí,ale díky oné látce mohla jen strnule sedět na místě,zděšeně poulit oči a nevydat ze sebe ani hlásku.To už se jí začal protahovat obličej,nepřiměřeně růst zuby a oči jí zežloutly.Přestaly mít vyděšený lesk a už se v nich nezračila jediná stopa po bolesti,jen hlad a žízeň po krvi a zabíjení.Látka přestala působit a vlkodlak se s hlubokým vrčením pomocí hbitých nohou a dlouhých pracek zakončených drápy zvedl ze země.Bylo neuvěřitelné,že z malé a tiché dívenky se v mžiku stala stvůra,která k lidem cítila jen zášť a sžíravou nenávist.Vlkodlak se zběsile rozhlédl kolem sebe,když zahlédl mříže.Po čtyřech k nim ohromnou rychlostí doběhl a vrazil do nich.A protože byly bez pevného zámku,vyvrátily se a s rachotem dopadly na podlahu.Zvíře bylo chvíli vykolejené,ale vteřinu nato se vzpamatovalo a uhánělo pryč.Mělo namířeno pryč z budovy,ale v půli cesty se zastavilo a zavětřilo.Byl to pach vědců,lidí,kteří na něm už řadu měsíců prováděli pokusy a zkoušeli různé protilátky.Vlkodlak se tedy otočil a běžel chodbou za pachem.
,,Musíme jí nějak pomoct,už toho mám pokrk.“ Seiji chodil po místnosti netrpělivě sem a tam,zatímco Neo ho ze své židle pozoroval a zamyšleně přikyvoval.
,,Otázkou zůstává,jak?“ zeptal se a Seiji se zastavil na místě.
,,To kdybych věděl,Neo…Něco ale vymyslíme,prostě musíme!“ řekl Seiji téměř zoufale. ,,Za chvíli se vrátím.“ Dodal a přešel ke dveřím.
,,Kam jdeš?“ užasl Neo a vyskočil ze židle.
,,Neboj,jen pro papír,něco mě možná napadlo.Hned jsem zpátky.“ Ujistil ho Seiji a zmizel za dveřmi.Neo si sedl zpět na židli a zachmuřeně se zadíval z okna.V jednu chvíli se mu zdálo,že se měsíc zbarvil do ruda,ale když zamrkal,rudá barva zmizela.Chvíli měsíc pozoroval,a zničehonic si začal připadat nesvůj.Otřásl se a po těle mu naskočila husí kůže,ale se zimou to nemělo nic společného.Najednou těsně za sebou uslyšel hluboké zavrčení,na krku ucítil horký dech a ztuhl zděšením.Pomalu se na židli otočil,a pohlédl do kulatých žlutých očí.
,,Neo,už jsem na to přišel!Všechno už to mám naplánované!“ To se vrátil zpátky Seiji.Nikdo mu ale neodpověděl a v místnosti vládla tma.Rozsvítil a divže mu srdce nevyskočilo z hrudi.Židle byla převrácená,zem potřísněná krví a u okna ležel nehybně Neo s hlubokou sečnou ranou na hrudi.Od jeho těla vedly až k druhým dveřím krvavé vlčí stopy.A ve dveřích stála na všech čtyřech stvůra,která měla tohle všechno na svědomí.Nebýt toho,že vlkodlak měl Mayuminy vlasy,Seiji by jen stěží uvěřil,že by tohle zvíře mohla být ona malá,bezbranná dívka.
Seiji stál na místě,oči vytřeštěné dokořán a nemohl se ani hnout.Čekal,že vlkodlak na něj co nevidět zaútočí,ale tomu se znenadání začaly klížit oči.Když si ho mladý vědec prohlédl pozorněji,zahlédl jehlu s uspávadlem v jeho krku.Neovi se zřejmě nějak podařilo mu ji tam vpíchnout,problesklo mu hlavou.Strach o přítele ho téměř ničil,ale neodvažoval se ani nahlas dýchat,natož k němu běžet.Zničehonic se vlkodlak otočil a malátnou chůzí po dvou odešel z místnosti.jeho vrčení postupně sláblo,až utichlo úplně.Seiji překonal strnulost,přeběhl k Neovi a opatrně si položil jeho hlavu na klín.
,,Neo!Neo,probuď se,no tak!“ křičel zoufale a lehce s ním třásl,když se Neova víčka jemně zachvěla a hned nato otevřel oči.
,,Sei-ji…“ zašeptal zničeně a z pusy mu vytekl pramínek karmínově rudé krve.
,,Neo,nemluv,prosím!Z toho se…Z toho se dostaneš,uvidíš.“ Utěšoval ho Seiji se slzami v očích,ale tušil,že lže jak Neovi,tak sám sobě.Rána byla příliš hluboká a podle množství krve,která se z ní valila,měl neblahý pocit,že zasáhla srdce.A Neo to věděl,nebo přinejmenším cítil.
,,N-ne…“ zavrtěl lehce hlavou a s třesoucí se rukou si přitáhl Seijiho za plášť pro poslední polibek.Seiji mu vyhověl a ignoroval kovovou chuť krve.Když se od něj po dlouhé chvíli s uslzeným obličejem odtáhl,na Neových rtech pohrával ztrápený úsměv.
,,Sei-ji…Slib mi,že…že té d-dívce pomůžeš…Miluju tě…“ zašeptal z posledních sil a ruka,kterou držel Seijiho plášť,klesla vedle něj.Byl mrtvý.
,,Neo…To ne…“ Seiji hleděl do Neovy již uvolněné tváře a nedokázal potlačit přívaly slz,které se mu hrnuly z očí.Ještě hodnou chvíli tam seděl vedle Nea a sledoval,jak z jeho obličeje postupně mizí veškerá barva,pak ale vstal.Hodlal svůj slib dodržet za každou cenu,a pak navždy zmizí a už nikdy se nevrátí.Otočil se,a aniž by se po svém milovaném jedinkrát ohlédl,odešel.
Když se Mayumi probrala,ležela na zemi ve své cele schoulená do klubíčka.Sedla si a zmateně se kolem sebe rozhlížela.Z předešlé noci si nic nepamatovala.Sluneční paprsky proudily okénkem dovnitř; bylo ráno.Najednou si Mayumi všimla,že mříže cely jsou dokořán otevřené,a srdce jí poskočilo radostí.Vzpomínky na Seijiho slib vyplavaly na povrch.Už brzy se odtud dostaneš,tak zněla jeho slova.
,,Seiji-sama…Děkuji…“ hlesla Mayumi se šťastným úsměvem a po tváři jí sklouzla slza radosti.Pomalu se zvedla na nohy a ve vší tichosti běžela pryč z místnosti,pryč od vědců a co nejdál z téhle hrůzostrašné budovy.Chodbou už zněla jen ozvěna drobných krůčku hledajících sladkou svobodu,po které srdce malé Mayumi tolik toužilo.
Komentáře
Přehled komentářů
To je Nádherné, Kagome/Kuramo, nádherné..
Já...Zbožňuju tyhle typy povídek. Bylo mi té holčičky líto a málem jsem neudržela slzy, chudáček Seiji.
Tohle mi nedělejte.
tak jo,přiznávám
(Antal, 15. 2. 2008 19:37)jsem lenoch a tak jsem přečetla jen kousek,ale dočtu to,jenže po tom šejkspíroj mě učitelka od čtení už ubec odratila jinak u mě je soutěž,budu ráda když se zučastníš http://antal.email.sblog.cz/2008/02/15/647
miluju to!
(darknesska, 15. 2. 2008 15:48)jééééé to bylo krááásný!!!! já fakt nemám slov!
...... :´(
(Mája, 15. 3. 2008 19:53)